Démanty noci

Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% (29.03.2011)

Dva mladí lidé na útěku od nebezpečí... (Podle Lustigovy povídky z transportu nebo koncentračního tábora během 2. světové války, ale jinak dovedu si tam dosadit i vězení, psychiatrickou léčebnu nebo dětský domov.) Pouze pár smysluplných slov a replik představuje v podstatě jeden z mnoha druhů zvuků a zní tu málo a jenom v dané situaci, stejně jako motor vlaku, psí štěkot, zvony, střelby, šumění listí a haluzí pod nohama nebo německý smích myslivců. Náročně ztrávitelné zpracování s důrazem na psychologickou stránku, navíc plné různých retrospektivních a snových flashbacků, si někdy vyžaduje od diváka i více zhlédnutí pro hlbší ponoření do netypické atmosféry. Pak je to opravdová filmová lahůdka, byť místy depresivní. V druhé polovině nádherný příchod myslivecké party dědků coby docela zajímavé odlehčení syrovosti v podobě poetického humoru. Pánové, kteří mířící puškami vtáhli ve strachu utečence do hospody, aby pak jim ukázali, že jsou obyčejnými opilci, toť pobavilo! :-) Byť jsou zdejší názory na film rozporuplné, myslím, že jde o film, na jaký žádný divák tak skoro nezapomene. Ale na plný počet to zatím nevidím, chybí tomu výraznější úvod a závěr a až takový silný dojem jako třeba podobně laděný Kočár do Vídně to na mě neudělalo. (30.10.2017)

Scény útěku obou mladíků před fašisty a následnou smrtí byli velice působivé. Jenže režiser Němec se neustále vyžíval také v opakovačkách a hlavně prolínal dramatické okamžiky prchání s útržkovytými vzpomínkami hlavních postav z předválečných časů. Mě tohle hodně rušilo a podle mě taky strašně zabíjelo atmosféru celého filmu. A navíc nemám rád ten hrozný naturalismus režiserů nové vlny šedesátých let. Koukat se na šíleně dlouhé scény jakýchsi ožralých bavících se gestapáckých "dědečků" je na mě jednoduše moc. (07.09.2007)

Několikadenní útěk dvojice židovských chlapců z transportu je sice fyzický výkon, což zdůrazňuje neustálý pohyb kamery, ale režisérovi šlo o duševní pochody svých hrdinů. Vzpomínky, představy, sny, to všechno neustále narušuje tok jednoduchého příběhu a povyšuje ho na další úroveň. Jan Němec si nepomáhá žádnou hudbou a nechává film syrovější. Spolu s krátkým Soustem nejlepší adaptace Arnošta Lustiga (a nejlepší filmy Jana Němce). (09.04.2015)

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)