O slavnosti a hostech

O slavnosti a hostech je velice netradiční film, který se na poli podobenství v naší kinematografii 60. let rozhodně neztratí. Neustálá přítomnost jakéhosi absurdna a absurdních situací, dále pak nekonečné kladení otázek Proč? Jak? Kde? Kdy?, na které snad ani neexistuje jednoznačná odpověď - tento film si s divákem pohrává a nechává mu volné pole působnosti pro interpretaci. Zkrátka povšimnutíhodný filmařský kousek, který mě osobně sice nedostal natolik do kolen jako nějaké uživatele, nicméně i tak ho mohu doporučit dál ke zhlédnutí. (01.07.2015)

Nebojím se říct geniální parafráze, v níž se musel dobový režim vidět jako v zrcadle. Malá skupina lidí představuje poměrně dobrý obraz společnosti, kde se drobná neposlušnost a odchylka od normy trestá a pod maskou vlídnosti "hostitele" se skrývá dobře nabroušený břit. Němec předběhl svoji dobu a ukázal budoucí normalizaci v tom nejhorším, co pro člověka skýtala. Úplné potlačení osobnosti, rozpad všeobecných lidských hodnot a tlak okolí na přizpůsobení se stádu. (11.03.2011)

Poprvé jsem viděl po uvolnění z trezoru do kin a byl jsem zasažen nenápadnou mrazivostí příběhu. S odstupem času musím konstatovat, že síla z Němcova filmu nevyprchala. Je to jen hra, nebo jde o život? Samy postavy dost často tápou, a tak přikyvují každému, kdo pro ně znamená představitele moci. Místy absurdní dialogy začínají dávat smysl až postupně. Snímek je plný symbolů a metafor, z nichž nejvíce se mi asi líbila scéna se svícny a následným zhášením svíček (pořídila jsem si zhášedlo). Symbolika světla a plamene svíčky vůbec je víceznačná. Jestliže herci hrají, pak neherci spíše odhrávají či přehrávají. Kupodivu to nevadí, ještě více je podržen podivný svět, ve kterém se všichni nacházejí. I když obrazová stránka filmu je spíše krotká, nelze si nevšimnout ruky Ester Krumbachové, která se určitě nepodílela jen na kostýmech a scénáři, ale i na výpravě( hodování při pikniku, samotná hostina se starobylými svícny a různými židlemi ad.) V závěru sledujeme černé plátno a k tomu zní zvuk, jenž nenechá nikoho na pochybách o konci, ke kterému během filmu vše děsivě směřuje. (28.09.2012)

Navzdory předstírané lehkosti mrazivé podobenství nejen o komuistickém režimu, ale i lidských povahách. A díky tomu funguje film dodnes (pokud tedy současní diváci, odkojení mainstreamovými filmy s absentující myšlenkou a plné jen triků, tuší, co znamená "podobenství"). Úlisný patolízal, hloupá husička, která vždy něco plácne nevhodně, skoro až diktátorský hostitel a jeho adoptivní synek, který si na tatínka "hraje", přičemž z jeho jednání jde právě díky tomu větší strach... Holt je potřeba tento film nekonzumovat jen očima, ale zapojit mozek a probrat si různé paralely se skutečností.-- EDIT 18/11/2011: Znovu zhlédnuto a stále aktuálnější. Ta lidská hloupost a přeběhlictví jsou zde krásně vyjádřeny, navíc krásným obrazem, výtvarným pojetím, dialogy a tím mírným balancováním mezi groteskou a dramatickým posunem vnímání. (15.10.2007)

Ansámblové podobenství O slavnosti a hostech od režiséra Jana Němce má relativně nevinou premisu: sedmice obyčejných lidí je na pikniku v lese, a posléze jsou pozvání na honosnou hostinu tajemného boháče, jež se záhy zvrhne v temnou procedurální hru... Jedinečnost tohoto snímku však netkví pouze v jeho těžké uchopitelnosti, ale i ve zcela otevřené interpretaci autorského vyznění, které si divák může vyložit k obrazu svému. Kvůli záměrně chybějící návaznosti dialogů tak divák na pomezí pouhých 68 minut neustále tápe a dumá, o čem "příběh" tohoto prapodivného filmu vlastně je. Pochopitelně, někdo na něj bude pohlížet jako na minimalistickou mozaiku o slavnosti a hostech. Avšak ti, kteří se pokusí číst mezi řádky, si skrytý význam snímku vyloží tak, jak byl původně zamýšlen – tedy jako sociálně-kritickou alegorii na tehdejší režim až kafkovského střihu, která prostřednictvím groteskního situačního humoru, žoviální symboliky a metafor paroduje mechanismy totalitarismu a autoritářství. Abstraktní postavy jsou zde totiž záměrně napsány tak, aby byly nositelem podstaty, ale i kritiky soudobé komunistické ideologie. Snímek tak nápaditě využívá alegorické stylizace do té míry, aby se vyhnul tehdejší ideologické cenzuře a zároveň se jí tak vysmál přímo do tváře. Sice se mu to stalo osudným, jelikož rozhořčil samotného prezidenta Novotného a byl tak poslán do trezoru, což ale nemění nic na tom, že i v současnosti jde o geniální podobenství a jeden z etalonů kinematografie české nové vlny. (13.09.2021)