Případ Collini

Možno ospravedlniť vraždu vraha? Toto je nosná časť celého príbehu, ktorý opäť siaha k druhej svetovej vojne a otrepanej téme nacizmu. A pozornému divákovi zrejme neujde, ako sa Nemci okrem toho samomrzkačstva snažia ešte poukázať na to, akí sú strašní rasisti medzi pôvodnými Nemcami (minimálne 3 krát je tam Elyas M'Barek nazvaný ako Turek, ale takým pohŕdavým spôsobom). Prípad bol ale zaujímavý, a mal taký prekvapujúcejší záver, kedy človek čaká na rozsudok a príde niečo iné. (22.09.2020)

Film Marca Kreuzpaintnera Případ Collini se nezáludně soustřeďuje na problém denacifikace. Bohužel jen na filmovém plátně a poněkud se značným zpožděním: ti co přežili zabíjení na jedné i druhé straně (tím myslím, ty, kteří zabíjeli a ty, kterým se to podařilo přežít), už zemřeli stářím. Avšak ani tím se problém denacifikace neuzavřel. A to ani přesto, že byl v roce 1968 (co se v tomto roce nestalo!) uzavřen Dreherovým zákonem (Eduard Dreher 1907 - 1996), který dal zapravdu těm, kteří se ospravedlňovali tím, že pouze plnili rozkazy svých nadřízených. Vraždy se tak přehodnotily na zabití a zabití se amnestovalo. Film se silně opírá o stejnojmennou knihu Ferdinand Von Schiracha, vydanou v roce 2011, tedy také celkem pozdě. Film však má ještě jiné, zajímavé konotace: Colliniho obhájcem je jmenován mladý Turek (Elyas M'Barek, na netu jsem vyčetl, že obvykle hraje komediální role), který Dreherův zákon nezná a samozřejmě ho nezná ani vrah Collini. Zná ho ovšem žalobce, který se dílem podílel na jeho zpracování, a bylo by zajímavé vědět, kdo v soudní síni ho ještě zná. Film končí tak, že se koza sežere, ale přesto zůstane celá: Collini se oběsí v cele, žalobce uzná, že Dreherův zákon je pakárna, čímž je evropská denacifikace definitivně uzavřena. Schluß!..... Pozn. 1: Navíc se mi na filmu nelíbily "realistické" flashbacky a lituji, že si režisér neuměl poradit jinak. A ten závěrečný "romantický" s kopačákem, to byl opravdu gól. Pozn. 2: Přínosem pro mě tu není tolik "diskuse o Dreherově zákonu", ale obsese opakování (v této souvislosti mě napadla kniha u nás téměř neznámého surrealisty Rolanda Topora Nájemník, kterou zfilmoval Roman Polanski). Zbraň, kterou Collini použil (typ, kterým byl zastřelen jeho otec) přivedla na stopu mladého obhájce a zřejmě i většinu diváků (včetně mě). Dalším problémem je zohavení mrtvoly; zřejmě je to "bonus navíc", za mnohaleté čekání a zmařený život celé rodiny. Pozn. 3 - opravdu poslední: Zrovna čtu knihu poznámek Umberta Eca Pape Satàn Aleppe. Cronache di una società liquida (nedá mi to: název českého překladu zní Od hlouposti k šílenství - zprávy o tekuté společnosti. Pokud se druhá část názvu překladu díla shoduje, musí se shodovat i ta první; tedy, nepřeložitelný výraz z Danta Pape Satàn Aleppe znamená Od hlouposti k šílenství, proč ne?). Ale teď už jen ta citace (z roku 2013), do souvislosti s filmem si ji uveď každý sám: Pokud se člověku podaří dokázat, že se jeho žalobce dopustil cizoložství, lehkovážností (zde účast v zákonodárné komisi) či zločinu, i když nemá s procesem nic společného, vyhrál... Stačí prokázat, že ten, kdo vás načapal (se sekyrou v ruce) před deseti lety nenahlásil finančnímu úřadu, že dostal od nějaké podniku vánočku..." (23.02.2022)

Příběh sám je klasickou šablonou. Nezkušený advokát bojuje v na první pohled ztracené soudní při, přičemž proti němu stojí právnické eso a univerzitní profesor v jedné osobě. Asi bych ani nespočítal, kolikrát jsem tohle viděl. Určitý stereotyp nabourává jen blízký vztah, který má hlavní hrdina k protistraně. Ale i když se jedná o kýč, Němci opět využili svojí ojedinělou schopnost pálit do vlastních řad a poslali do světa další neotřele působící sebekritiku. Tentokráte míří nejen na nacistickou minulost, ale i na představitele justice, kteří kodifikovali poválečné právo. Nenašel jsem tu jediný aspekt, který by stál za kritiku. Sice mi ze začátku lezlo na nervy zavilé mlčení obžalovaného, ale i to časem dalo smysl. Soudní jednání sice nepůsobila takovým divadelním dojmem jako ta zaoceánská, ale to neznamená, že by byla méně dramatická. Naopak. Co vyčíst není ani hercům, přičemž M'Barek mile překvapil a Alexandra Maria Lara mě nezklame nikdy. Jako třešničku na dortu beru autorství Ferdinanda von Schiracha, který je sám vnukem nacistického pohlavára odsouzeného v Norimberku. 90% (29.04.2020)

Spoutaný Django aneb Fakjů pane profesore práv! Odkrývání poměrně jasného motivu je zbytečně natahované a nevyhne se to typickým žánrovým klišé, nicméně k dobru lze přičíst otevírání starých ran a snahu o sebereflexi (kritika zákonů na míru, zakořeněné předsudky). Otázkou je, jestli to má v tomhle formátu nějakou hodnotu.. Škoda, že si na začátku Franco Nero nepřitáhl na hotelový pokoj svou oblíbenou rakev, bylo by to stylové.. (19.01.2021)

Fanoušci soudních dramat si nemohou stěžovat. Německo překvapilo a Elyas M'Barek jakožto komediální herec zvládl vážnou roli s přehledem. Film má skvělé téma, kdy čerstvě vystudovaný právník získává svůj první případ, kde bude muset obhajovat vraha, který zabil dědu jeho bývalé lásky a ještě k tomu je proti němu postaven nepříjemný a uznávaný soupeř. Skvělé soudní přestřelky, slušné zvraty, skvělí herci a největší soudní skandál v historii Německa vůbec. Co víc chtít? ! 8/10. (06.02.2020)