Tenet

V síti TE-N-ET: "Začnu stejně jako Nolan z uprostřed (z klíčového N jako každého NYNÍ, tady a teď (NOW) oné zpětnovazebně se v čase postupně obousměrně zahušťující sítě (net) lidské existence TE-N-ET – Time Existence Net of Existence in Time): Ve chvíli, kdy se jedna reprezentace Kat z konkrétního bodu v budoucnosti rozhodne nečekat a zabít v konkrétním bodě minulosti jednu reprezentaci svého muže Andreje Satora, vplétá do příběhu o přežití lidstva od toho bodu dál novou kauzální linku, s otevřeným průběhem a konsekvencemi. *** Pracovat s pevně vrženými kostkami minulosti („co se stalo, stalo se“) je v Nolanově narativu nutné a žádoucí jen tehdy, kdy invertovaný člověk postupuje proti proudu času. Libovolně na ně navazovat lze ve chvíli, kdy z určitého bodu navážete po směru času a vplétáte nový děj (jste tam tedy reprezentováni dvakrát, nebo třikrát, či vícekrát a každá vaše reprezentace má jiné povědomí o ději, jinou interpretaci, jiný obsah znalostí, a ta, která právě ví nejvíc, musí dbát, aby ji - sebe - nepoznala ta méně vědomá "já"). Měnit kauzální děj vplétáním nových kostek a vrhů („Co se stalo, stalo se, ale –“.) lze jak při pohybu proti proudu času, tak po proudu, ale proti proudu je to náročnější, protože pracujete s konsekvencemi, které nemůžete změnit, které proti vám vystřelují pevně dané – můžete ale měnit jejich význam a množit následky (přičemž zhušťujete a zesložiťujete další pohyb proti proudu času každému, kdo se o to po vaší intervenci znovu pokusí, i sobě samému pozdějšímu). *** Nolan se stručně řečeno snaží ztvárnit rozvíjení nelineárně kauzálního děje mnoha multiplikovanými postavami, a to i při vědomí, že lidské narativní a konsekvenční uvažování a chování je striktně lineární a nemůže být jiné - ale přitom si dokážeme do jisté míry představit, jak komplexní nelineární děje (zpětnovazebné, kdy budoucnost ovlivňuje minulost, viz teorie komplexity) probíhají. Vzhledem k tomu budou vůči filmu vždycky vyvstávat i jednoznačně nezodpověditelné otázky (vedle těch jednoznačně zodpověditelných); Nolan tento typ situací buduje na hypotézách, které nemají z naší pozice jednoznačné rozřešení, nicméně vždycky můžeme určit, které odpovědi nezapadají do množiny těch přípustných, čili konstruktivní a inspirativní dialog se nad filmem vést dá. *** S tím souvisí i to, že konec je de facto infinitně otevřený (vždy se dá kamkoli vplést nová vše zesložiťující linka, pokud jsme dost bystří, abychom se neanihilovali jako nepřípustná, nekonzistentní interference: géniem je v tom postava Neila: multi-pavoučka, který neustále vyráží "spřádat nějakou další minulost v tkanině téhle mise") a nikdy nezjistíme ani jednoznačnou pravdu o tom, kdo je tu ten v nejkomplexnějším pojetí kladný hrdina snažící se překlopit celé dění ve prospěch nesobeckého smyslu a pokračování života (klimatické varování a obvinění z budoucnosti ukazující prstem právě na naši generaci, která to na své lince „nevratně“ zkazila, určuje, že právě za našeho života se vede časová válka o to, jestli a čí život bude mít pokračování a trvání. *** Nesouhlasím s tím, že hudba se snaží kopírovat Zimmera, není to pravda. Je to Nolanova hudba, jeho představa konzistentní s celkem filmu a vůbec celé jeho tvorby, ta zdejší má s Zimmerem společnou jednu věc, stejně jako s minulými hudebními podkresy: je to živoucí takt, rytmus, tempo, vzrušení poplatné tekuté povaze dění, hudba nás svými zmoženými schopnostmi časování provádí děním v analogovém tanci, instinktivně, zatímco se zadrháváme v reflexích, kvantech, horečném spojování zaznamenaného v narativní celky, abychom se mohli racionálně rozhodovat, po částečkách... hudba, konejšivý rytmus a tempo, nás tím instinktivně pronese jako tekoucí vlna... občas inverzně... Jen naplňováním Nolanových požadavků se Zimmerova a Göranssonova hudba sbíhají, nemá ale smysl je porovnávat nebo mluvit o kopírování. Dělají, co mají, jsou funkční, jinak by je tam Nolan nesnesl. Víc k tomu není co dodávat, je to jako srovnávat dvojí tep různých lidí v různých životních situacích. I proto Andrej Sator neustále pohledem na hodinky upozorňuje na důležitost tepu pro klíčové instinktivní chápání toho, co se děje. *** A mimochodem, Andrej Sator (etymologicky objasněno: ANDREJ = ČLOVĚK, SATOR=SATORI, čili VRCHOLNÉ POZNÁNÍ) je tu ČLOVĚKEM VRCHOLNÉHO, OSVÍCENÉHO POZNÁNÍ, tedy pravděpodobně je to opravdu on, kdo z těch, které sledujeme, ví nejvíc, je nejméně pánem své libovůle, nejvíce poslušen svého širokého vědomí a svědomí a jedná co nejúčelněji tak, aby pomohl zachránit svět před zhoubou, způsobenou naší ze řetězu utrženou sobeckou generací, zatímco ostatní hlavní postavy se – při vší úctě k jejich vybičovaným schopnostem – krátkozrace snaží jen malicherně, dětinsky a sobecky zachránit své vlastní lineární pokračování, bez respektu k významu a smyslu toho, proč se jejich vlastní budoucnost z nutnosti obrací proti nim. *** Co je pro finální porozumění a užasnutí třeba neopominout, je Nolanovo triumfální (byť s geniální ironií jemu vlastní lehce přehlédnutelné) vyzdvižení existence odevzdaně milující, a právě proto bezbranné ženy jako alfy a omegy veškerého konání a bytí, ta posvátná úcta k laskavosti téměř jako k přírodní zákonitosti, či alespoň jako k podmínce finálního přežití, což je ale totéž – všem jde o přežití lidstva, světa (a válka se vede jen o rozumění, jehož definiční limitnost v konkrétním čase staví aktéry z různých časů paradoxně proti sobě), a přece (ale spíše právě proto!) se možnosti k zachraňování otevírají jen těm, kdo berou vážně starost matky o psychickou pohodu jejího syna, jehož není za žádnou cenu přípustné sklíčit. Co lidštějšího lze nabídnout jako výběrový klíč k zachování života, jeho nepodkročitelné hodnoty a smysluplnosti? A vůbec je úchvatně existenciálně uspokojující (další význam satori, saturovanosti, naplnění) onen Nolanův respekt k laskavé a pečující povaze žen jakožto komplexně inteligentních, intuitivních a vrcholně nesobeckých ochránkyň života. K jejich instinktu ("Nejspíš o nic nejde, ale..." / "It's probably nothing, but..."). Je to žena, kdo vynalezl klíčový algoritmus pro inverzi entropie a následně se obětoval pro spásu světa. A je to vždy žena a její nekonečná bystrost, inteligence a činorodost podepřená laskavostí, trpělivostí, obětavostí, ohleduplností a milosrdností, koho lze odhalit za každou „mužskou zástěrkou“, za každým zdánlivým mužským hybatelem světa, a dá se tedy právem předpokládat, že nakonec i za postavou Andreje Satora, byť to není ve filmu explicitně vyřčeno (nicméně vícekrát je naznačeno, že Andrejovy kroky vede někdo z budoucnosti) stojí v budoucnosti žena, a která jiná, než vědomější verze jeho vyvolené, jíž se šelma v něm chtě nechtě podvoluje, rozlícená jen nechápavostí Katiných ranějších, nezralejších reprezentací, žena, která řídí jeho kroky, zachráněná k tomuto úkolu záchrany světa v dřívější časoprostorové úrovni a lince i tím, že ho v ní sprovodí ze světa. Kat je spojovníkem úhelným kamenem, jímž se řídí jak Andrejovo konání, tak jednání jeho jen zdánlivého protivníka, Protagonisty. – Nezapomínejme totiž při pokusech struktuře filmu (a komplexnímu dění obecně) co nejlépe porozumět, že smrt jedné reprezentace postavy v některém okamžiku nutně neznamená zánik jejích ostatních reprezentací, i budoucích, naopak někdy může být její zánik podmínkou k tomu, aby vědomější verze mohly vůbec dosáhnout hlubšího pochopení a vyladěnější poslušnosti vůči své roli v osudu světa zpřesnit své kroky k jeho záchraně. *** A tedy nejvíc k ocenění na Nolanově posledním filmu je ta absolutně dosažená krása obousměrně spirálovitě a stále zahuštěněji dosahovaného souladu ve stále složitější a celistvější, až nakonec plně komplexní zpětnovazebně dokonale provázané symfonii o sebezáchraně světa jakožto vrcholné nepodmíněné lásky zhmotněné do časoprostorové manifestace vlastního uvědomění. *** A je tedy asi jasné, že bytostně nesouhlasím s tím, že Nolan by byl ve své tvorbě odtažitý, chladný, neemotivní a že se obejde bez žen. Nikoli, Nolan je jen minimalistický v povrchním oplácávání, jeho postavy jsou úsporné a zdrženlivé, kontrolují se, což ale ani náhodou neznamená, že neprožívají, netouží, neplanou. Jen to nevytrubují, stačí jim jemné náznaky, spolehnutí se, že kdo má porozumět, to pochopí. *** PS: Upřímně se těším, až tu sebe-ob-jímavou krásu krok za krokem zkušenějšího a zvědomovanějšího lidského bytí, v němž se postupně spájí a stéká počáteční svobodná libovůle s umravňující touhou po hlubším rozumění, až se ve výsledku přetaví v téměř dokonalou poslušnost článku v momentě nejúplnějšího možného prozření a pochopení celku, uvidím a v užaslém uspokojení prožiju podruhé. Pro pochopení mi sice i díky tomu, že se stejným paradoxům komplexního dění jako Nolan věnuji podobně fascinovaně od začátku svých studií, stačilo vidět TENET jednou, nicméně pro dosycení se tím okouzlením z jeho půvabu, harmonie a úchvatnosti mi to jednou opravdu nestačí. Nikdo mi ještě nemluvil z duše tak krásně, uctivě, ušlechtile a celistvě jako Nolan touhle zahušťující se sítí TENETu. *** PPS: Svůj účel plní i takové nenápadné legrácky o časovém obchvatu, jako červeně vyvedený znak společnosti Werner Bross na začátku a modře vyvedený na konci. *~ (ČSFD projekce Cinestar Anděl) (30.08.2020) (méně) (více)