A co všechny ty ženy

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %. (21.01.2009)

Tohle se Bergmanovi moc nepovedlo. To, že natočil komedii mě už nepřekvapuje, už jsem od něj jednu viděl (Ďáblovo oko) a nebyla špatná. Tady se pokusil o crazy komedii a nějak to nedopadlo. Je to sice šílené, ale bohužel to není vtipné, ani zábavné, naštěstí to není ani trapné, ale až na dvě nebo tři scény to je nevtipné. A taky to celkem nudí a na Bergmana je to i docela prázdné. Filmařsky to ale je, u Bergmana klasicky, dobré. Snaha byla a zlé to není, jenže jako komedie to vůbec neobstojí a o ničem jiném tohle nebylo. Bohužel. 2* (19.10.2019)

Každý by chtěl být zanesen do věčné paměti lidstva - od obyčejného sluhy, který nechá životopisce v klidu zaznamenat právě přerušený románek s Mistrovou milenkou, po Mistra samotného, který je jako instrumentalista, na něhož si po letech už nikdo nevzpomene, pro vydání svého životopisu schopen udělat cokoliv - třeba i interpretovat zhůvěřilost jménem "Rybí sen". Jinak mám pocit, že si Bergman tak trochu střílí sám ze sebe - "cenzurovaná" scéna, "nesymbolický" ohňostroj. (657., 12. VII. 2011) (12.07.2011)

Film dotýkající se grotesky, muzikálu a komorního dramatu. Tu komedii sem v tom příliš neviděl. Asi jsem nebyl naladěn na stejné vlně jako Bergman nebo někteří, kteří dávali 5 hvězd. Film se částečně může prezentovat i jako výtvarné dílo. Občasná změna barev ze syté pestrosti do sépiových retroodstínů a jednotlivé místnosti paláce jako chrámy moderního umění. To ale nejsou věci, kvůli kterým bych sledoval film. Ústřední postava violoncellisty je vyobrazena (vlastně není) jako téměř nadpřirozená bytost, ke které všichni vzhlížejí a uctívají ji. Nikdo vlastně neví, proč tomu tak je. Taková bezmezná úcta. Jeho hudba je zákonem. Dalo by se říci, že on je pastýř a hudba písmo svaté. Jeho ovečky (manželky a milenky) jsou součástí tohoto abstraktního mikrosvěta. Jsou srozuměny s tím, že hudba a jejích pán je na prvním místě a pak teprve přijdou na řadu ony. Jediný, kdo toto náboženství neuznává, je literární kritik Cornelius. On je vlastně narušitelem a rozvracečem tohoto harmonického světa. Přichází kvůli nicotné primitivní touze zisku životopisu slavného umělce. Tím, že on jediný může zvěčnit samotné božství hudebníkovo sepsáním pamětí, z něj činí prvního mezi rovnými a tudíž nadřazeného ženám žijících v domě pána. Stává se z něj ďábel pokušitel. Postupně svede ženy na zcestí, aby pak v samotném závěru začal pokoušet samotného mesiáše. I on podléhá. Za cenu zaznamenání života z ruky literárního kritika, zrazuje své učení (hudbu) tím, že chce zahrát vlastní skladbu ďáblovu (novináře Cornelia). Jediná a nejvěrnější mesiášova favoritka, chce dodržet svou starou přísahu a je připravena ho zastřelit dříve, než zničí hudbu. Není toho ale třeba. Ruka umělcova, držíc smyčec, se sama zastavuje. Mistr violoncellista sám padá mrtev. I seběhne se brzy celá rodinka pastýřova, aby uctila jeho památku a vyslechla si pravdu o životě svého pána z pera ruky novináře. V ostudné hádce o výkladu božství umělcova nakonec tento projekt životopisu končí v propadlišti dříve, než mohl být vůbec vysloven. Nyní přichází nový umělec. Mladý talentovaný hudebník. Nová modla, ke které dívky budou vzhlížet. Nový smysl jejich života. Jen on dokáže udržet víru při životě. Na starého mistra si již nikdo nevzpomene. Ani na jeho životopis. …... Vskutku zajímavá Bergmanova úvaha a hraní si se symboly náboženství, umění a společenského života. Postava violoncellisty nechává v lecčems vzpomenout postavu Advokáta z Wellesova (Kafkova) PROCESU. Abstraktní mikrosvět a v něm jeho guru. Zde byla abstraktnost posílena neexistencí jeho obrazu. Jediné, co divák pozná, je jeho hudba a obdiv okolí. Dávám 4 hvězdy, ale Wellesův film mě zaujal víc. O tu výtvarnou uměleckost zase tolik nestojím. 70% (04.01.2011)

Na Bergmanove pomery absolútna slabota. Kadencia humoru je častá, ale len zriedkakedy čo i len pousmeje na divákových očakávaniach. Totálne béčko, v ktorom síce uvidíte, akčné dialógy, množstvo erotiky, (pre tvorcu veľmi netypickú) fanfárnu dynamiku hudobného doprovodu, sépiový odtieň ako spomienka na Chaplinovky či rozhovory vzdialene pripomínajúce Felliniho filmy, je to však len mútenie slanej vody. Bergman sa narodil pre úplne iné filmy. Pre filmy, kde využíva divákovu neistotu ako nástroj rozprávania. Experimentálny úlet, z ktorého sa ako správny majster poučil. (15.07.2014)