Past

Trochu plytký televizní film 1)  má docela dobrý scénář, postavy jsou dobře zahrané a ani vůči režii nic moc nemám. Co se mi nelíbí je, že pohnutý osud paní Štěpničkové v tomto podání mě za srdce nevzal._____ 2)  Pěkný je dobový vzhled herců i hereček a výprava vůbec._____  3)  Zaujali mě skvělá 47letá Zuzana Stivínová (Štěpničková), 34letý Igor Orozovič (vyšetřovatel), k nepoznání upravená 49letá Kristýna Frejová (prokurátorka), 40letý Daniel Bambas (herec Pilát s výčitkami svědomí) i výborný 7letý Adam Vojtek, později 16letý Štěpán Gajdošík (syn Štěpničkové Jirka). (25.05.2023)

Odporně angažované časy „generální prevence“, kdy komunistický režim s notičkami sovětských poradců v něčem překonal i nacistické represe. Stavěl totiž občany této země proti sobě.. Téma bezesporu silné a s puncem „Nezapomeňme“, nicméně po formální stránce to připomínalo epizodu Bohémy. Škrobenou, divadelně pojatou a čím dál tím víc podivně sestřihanou. Scény s mladým českým hlasem Harrisona Forda celkem zbytečná ždímačka.. (17.02.2020)

Nepříliš zdařilá adaptace nepříliš zdařilé knihy, asi takto by šlo kulantně zhodnotit kvality tohoto televizního omylu Viktora Polesného. Film je jen rozšířením pichlavého dokumentu z cyklu věnovaného dějinám Divadla na Vinohradech Armádním rozkazem (1950–1960). Pokud bychom již předem neznali život a dílo Jiřiny Štěpničkové, z tohoto filmu se příliš nedozvíme, vše je hotové, nalajnované, měli bychom se patrně jen dojmout nad jednou lidskou křivkou, jednou lidskou tragédií. A hlavně u toho nepřemýšlet. A to věru nestačí. Celá ta herecká generace, kterou formovala 20. a 30. léta, je dodnes opředena nesmyslnými mýty a legendami a filmy tohoto druhu situaci jen zhoršují, bohužel. (05.12.2022)

Střízlivé televizní doku-drama, jehož působivost a silná stránka tkví právě v tom, že prvoplánově nevyužívá situace, emočně nevydírá, nepřehrává, návodně nezdůrazňuje, podbízivě nefabuluje, nehysterizuje, ale spíše zůstává - aniž by se v něm cokoli zlehčovalo - až lakonicky odtažité a mírně opovržlivě nad věcí, stejně jako nakonec i jeho hlavní hrdinka. Což vůbec neznamená, že by na zobrazovaném případě nedávalo dostatečný prostor citovému prožívání a uvědomování si hrůznosti komunistického režimu, jen do toho diváka nenutí. Mně je zvolený přístup sympatický a bez ohledu na to je každopádně legitimní a funkční. *** Zároveň se jedná o poslední snímek z Polesného volného triptychu o svědomí národa a jedince, kam patří ještě Zločin v Polné a Monstrum. Všem třem dílům je ve zdejších komentářích tak či onak často vyčítána doslovnost s podotknutím, že náměty se daly využít k hlubším, silnějším a originálněji pojatým psychologickým dramatům apod., nicméně to prostě nebyl Polesného záměr. Nenechal se unést tvůrčími možnostmi, spolehl se na přirozenou působivost námětů, nedělal z nich biják a toliko důstojně, věcně, s vysokou kvalitou režie, scénáře, obsazení a vedení herců, ad. zprostředkoval divákovi střízlivě i citlivě realitu doby i podstatu a okolnosti každého z oněch jedinečných osobních příběhů tragicky kolidujících s vůlí a představami režimu, pro nějž jedinec neznamená vůbec nic. Osobně celému triptychu přiznávám znatelnou finesu, bravuru, a stejně jako ve mně zůstává hluboko vryto, co se tehdy stalo v Polné, nezapomenu už nikdy ani na zakázku, která semlela Otakara Švece, umělce s nepochybným zápalem a géniem, a ani na herecký i lidský osud Jiřiny Štěpničkové. *~ (17.02.2020)

Na životopisných snímcích mi vadí, když jedna populární osobnost představuje jinou slavnou všeobecně známou osobnost, které se ani dost málo nepodobá. Tady se dívám a nevidím paní Štěpničkovou, ale paní Stivínovou. Co se hereckých výkonů týče, vnímám to tak, že paní Stivínová si po celý film vystačí s jedním posmutnělým, zadumaným, nepřítomným výrazem. Její osud mě prostě citově nezasáhl. Moje dcera říkala, že pojetí příběhu ji spíše připomínalo proces s Miladou Horákovou. Řada dějových linií byla nedotažená. Kdo a proč nastražil na paní Štěpničkovou při jejím útěku za hranice past nebo kde žil její syn v době pobytu matky ve věznici. Po návratu z vězení od roku 1960 účinkovala podle zdejší filmografie ve více než 40. filmech a v řadě TV seriálů, bylo ji tedy odpuštěno. Stejně tak její syn vystudoval DAMU a už ve 14. letech točil svůj první snímek. Taky bylo zvláštní, že jména jejich hereckých kolegů, kteří se na jejím odsouzení podíleli, nebyla zmíněna. Zrádci ve vlastních řadách - to by pražská kavárna nepřipustila. Nepobavilo mne to, ani nepoučilo. (17.02.2020)