Krajina ve stínu

Jeden z těch velkých černobílých širokoúhlých filmů o velkých věcech, který je přesně takový, jaký by teoreticky měl být. Otázka je, jestli tyhle krystalicky povinné filmy skutečně musí být realizovány. V době covidu na to školy stejně chodit nebudou. A už vůbec nikdo nebude řešit, že se v soundtracku objevují náhodně zvolené německé šlágry, které jsou naprosto špatně vybrané, Slámovi totiž zřejmě stačilo, že jejich slova jsou v němčině a němčina je přece definice zla. (22.01.2021)

Klobúk dole, niektoré charaktery postáv tu boli rozobraté priam ukážkovo. Nie darmo sa hovorí, že: "charakter človeka najlepšie spoznáš v ťažkých časoch." Alebo tiež: "Daj blbcovi moc a to najhoršie ešte len príde..." Presne toto naplnil Csongor Kassai, ktorí si tu zahral jednu z najodpudivejších postáv v českom filme. Ale aj tak... najviac vždy trpia tí nevinní. Niečo na zamyslenie, slušný nadpriemer. 80/100 (09.06.2021)

KRAJINU VE STÍNU lze chápat v paralele ke KRVI ZMIZELÉHO (Milan Cieslar, 2005). V obou případech jde o "samožersky" vznešené plakátové filmy o tom, že (někdy titíž, někdy různí) lidé na sebe byli zlí či jednali prospěchářsky za okupace, při odsunu a s nástupem komunismu, jakkoli oné vznešenosti dosahují stylisticky odlišnými způsoby. Ba co víc, přeložíte-li přes sebe filmy a seriály vyprávějící o komunitě postav v jednom a více z těchto období a vyznačíte si narativní průměty všech z nich, dostanete KRAJINU VE STÍNU. ___ Postavy jsou sice tzv. historické překlady skutečných osob, leč i sebekomplexnější osobnost lze zploštit na primitivní typ - a nic jiného než postavy-typy o směšně malém množství vlastností v tomto filmu nenajdete. Nežijí, neproměňují se v čase, jen v rámci oddělených vyprávěcích bloků reprezentují - a podle potřeby se (skokově) proměňují či neproměňují. Každodennost v tomto světě jakoby neexistovala, všechno ústí v osobní selhání, konflikt, klimax. ___ Scenárista Arsenjev během besedy mluvil o příběhu postav či vesnice a věřím, že se maximálně snažil o to, aby věrně zachytil, co se v ní odehrálo. Jenže historie sama o sobě není příběh, nýbrž spíše soubor stavů věcí, z nich můžeme nespočet příběhů udělat - pečlivou práci s kauzalitou či soustavně vedenymi paralelami. Jak říká Hlavsa u Cimrmanů ve VIZIONÁŘI: "Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte." A pochopitelně, pana uhlobarona to neuspokojí, protože nevidí kauzalitu. A pouze z výjevů je složená i KRAJINA VE STÍNU, protože kauzalita mezi scénami je velmi slabá, případně značně neobratně sugerovaná skrze neumělá motivická propojení. Skoro není možné dovodit, co postavy dělaly a nedělaly v obdobích mezi výjevy. Chovají se buď úplně stejně, anebo narazově úplně jinak. ___ Osobně se snažím každému filmu vyjít maximálně vstříc. Usiluji najít, za jakých podmínek pravděpodobně jako dílo funguje nejlépe - a podle toho jej posuzovat. Pozorně jsem včera naslouchal tvůrcům, celou noc i dnes dopoledne o filmu s přáteli diskutoval a doufal, že upozorní na věci, jichž jsem si nevšiml. Pominu-li ale výborné herce, díky nimž ty postavy nejsou směšné, prozatím jsem žel neobjevil klíč, který by pro mě KRAJINU VE STÍNU v jakékoli rovině a ve vztahu k jakékoli poetické tradici dokázal zachránit. ___ Přiklonil jsem se nakonec k dvěma hvězdičkám, protože abych si byl skutečně jistý, že ani v rovině práce se stylistickými vzorci KRAJINA VE STÍNU nepřináší mnoho pozoruhodného, musel bych ji vidět ještě jednou a soustřeďovat se právě na ně. Styl dlouhých pohyblivých záběrů s několika stále se variujícími modely vývoje jsem shledával poněkud mechanickým, ovšem láká mě prozkoumat logiku za oněmi náhlými přeostřeními a za vztahy mezi pohyby kamery a inscenováním herců v prostoru. Ale to spíše proto, že mě zajímají dějiny inscenování v delších pohyblivých záběrech v české kinematografii, neb můj pohled na tento film to z výše uvedených důvodů může k lepšímu změnit jen stěží. (13.08.2020)

Velký omyl. Film, ve kterém chybí kontinuita i silné epizody. Postavy nejsou dost jasně definované, aby fungovaly jako typy (byť statičnost jim rozhodně nechybí), ale nemají ani rozměr, aby působily životně. I proto nemůže být člověku líto, když si tyhle špatně vyprofilované postavy navzájem ubližují. Na dějinnou reflexi tomu chybí jakýkoliv kontext. Historie tu nepřesáhne nuance úvodního odstavce v učebnici pro pátou třídu a člověk jen tápe, proč si tvůrci mysleli, že tohle polopatické přežvýkání stereotypů bylo nutné vyprodukovat. Chtěl tohle někdo? Je tu nějaká společenská poptávka? Jaká mohla být autorská motivace? (31.08.2020)