Volání divočiny

Myslel jsem, že už mě tenhle film nebere, ale když jsem ho dnes viděl už asi potřicátý a zase jsem na třech místech brečel, tak musím dát pět hvězdiček. Je neuvěřitelné, že jsem poprvé viděl Volání divočiny před takřka půl stoletím... Člověka dojímá samotný příběh plný lidství a lásky ke zvířatům a africké divočině, ale z hlediska filmařského film obdivuji ještě víc, protože tohle natoči muselo být ohromné umění. Třebaže je zřejmé, že ne vždy se točilo podle scénáře a sekvence se spíš vybíraly až podle toho, co skutečně dobře vypadalo. Film pro všechny generace. (06.08.2017)

V mých filmových znalostech zela obrovská díra, protože jsem se ještě nesetkala se zfilmovanou Elsou. A jsem velice ráda, že si pomyslně můžu tuto klasiku na svém diváckém seznamu odškrtnout. Volání divočiny je krásný film. Svým způsobem jednoduchý, ale plný lásky, něhy, radosti a strachu. Málokdo se na konci za znění songu Born free ubrání alespoň lehkému dojetí. V dnešní přetechnizované době působí takový život v divočině a mazlení se se lvy jako balzám na bolavou uspěchanou duši. Z filmu čiší úcta k přírodě a toho bychom se měli držet. (20.09.2018)

Dvojice hloupých pokrytců s neskutečně velkým srdcem, kteří střílí všechny lvy, kromě té jedné jediné milované Elsy, si vás získá i přes to, že byste jim za ty jejich nápady rádi omlátili o hlavu svazek všech spisů od Davida Attenborougha. A jako vrchol všeho jim to všechno vyjde. Boooooorn free, tjá dá dá dá dí dá... (03.01.2013)

Tehdy bych mu dal pět hvězdiček. Ale dnes? 1)  Lvici Elsu si pamatuji někdy z šedesátých nebo sedmdesátých let. Bylo to fantastické. Černobílá Československá televize nás odnesla do tajemných exotických krajů, prý nějaká Keňa, v životě jsem o ní neslyšel, kde každý záběr kamery představoval neskutečné dobrodružství. Mít doma lvíčata - jaká to báječná představa pro pubertálního kluka, byť ti lvi byli pro nás jen, jak bychom dnes řekli, virtuální._____ 2)  Ve skutečnosti se asi čtyřdenní Elsy a jejích dvou sourozenců ujal George Adamson poté, co zastřelil její matku. Stalo se to v únoru 1956. Lvice žila pět let. Opavská rodačka Joy Adamsonová pak celý příběh sepsala ve třech knížkách v létech 1960 - 1962. A brzy poté následovalo i filmové zpracování._____ 3)  Knihy jsem nečetl. Film jsem viděl jenom tento z roku 1965. Opětovné zhlédnutí mě zklamalo. Kouzlo je pryč. Možná je to tím, že pro mě exotické krajiny již příliš exotické nejsou, možná proto, že jsem filmů s podobným námětem už viděl více. Ale nejspíš je to proto, že ten film sám o sobě není nic světoborného. Ale jeho význam pro popularizaci a osvětu ochrany přírody je obrovský. To ovšem není, co mě jako diváka primárně zajímá. Inu, tak to dopadne, když člověk konfrontuje sny svého dětství či mládí s realitou dneška. (18.02.2023)

Tak tu skutočne dôležitú úlohu hrá nostalgia. A to nielen spomienky na vlastné pozretie spred niekoľko desiatok rokov, ale aj preto, že išlo o najobľúbenejší film mojej mamy. Príbeh je patrične rozprávkový, ale zároveň aj uveriteľný, i keď sa vyhýbame drsným záberom krutej africkej fauny ako to len ide. Až na pár výnimiek. Záver ale musí dojať snáď každého, kto má rád kinematografiu a zároveň má aj nejaké tie city, čo je umocnené ešte odvysielaním filmu deň pred Štedrým dňom. Obávam sa však, že pre nasledujúce generácie pôjde dosť možno o film o prehistorických stvoreniach, ktoré kedysi, pred pár desiatkami rokov, žili na našej planéte... (23.12.2019)