Lesní jahody

Někdo se z depresí vypláče, někdo třeba vymaluje a Bergman se vyfilmuje. Rozumím z čeho se asi Lesními jahodami potřeboval dostat, když jejich scénář vznikl při jeho tříměsíčním pobytu v nemocnici, kam se dostal, když si sáhl na samé dno. Tvrdil, ačkoliv mu bylo necelých 40 let, že se cítí strašně starý.Na začátku jsem se zasmála a na konci si při utírání jedné slzy pořádně vydechla. Možná časem až ještě více zestárnu a více budu bilancovat, dám plný počet hvězd , ale v současnosti je mi bližší jiný Bergman.... (27.11.2008)

Dvě poznámky: 1, Zatímco v Sedmé pečeti se pochyby vyhrotily až k nevíře v Boha, který neodpovídá na volání, Lesní jahody tuto nevíru dále přesouvají k nevíře v sama sebe, a i když je evidentní snaha o přehodnocování, zdá se, jako by cesta sama jen oddalovala konečnou smrt. Oba filmy tvoří společný diptychon, oba jsou z roku 1957 a oba přecházejí do metajazyka tím, jak se vysmívají samotné otázce „existence Boha“, aniž by se namáhaly na ni vůbec odpovídat. 2, Některý dialogy pocházejí z reality, jiné jsou zbavené pokrytectví a svou otevřeností mají blíže k přání (snacha a profesor v autě)... a stejně tak otevřeně se mluví o Izákovi bez Izáka v jeho vzpomínkách, kterými je přítomen. Film zkrátka bilancuje nad tím, zda si ve stáří člověk už zaslouží slyšet pravdu, nebo je lepší dožít v sebeklamu. Až neúměrně krásné herečky a vůbec celý ansámbl přizvukuje spíše druhému. (17.08.2008)

Další z dlouhé série pozoruhodných Bergmanových děl jakoby předjímalo režisérovo stáří. Čas životní bilance je i dobou hluboké mravní sebekatarze. Chvějivé, jakoby duhové posuny myšlenek, psychična, duševna, onoho opravdu nejvnitřnějšího, dosahují snad až vrcholných momentů možností hraného filmu vůbec. Film natočený v zlomové době vývoje světovcé kinematografie je určitě jedním z určujících milníků tohoto pronikavého vývojového kvalitativního posunu. (25.08.2007)

„INKE TAN MAGROV STAK FARSIN LOS KRET FAJNE KASERTE MJOTRON PRESETE.” • Mimoriadne významný, švédsky, zvukový režisér, sa vskutku za pomoci významného švédskeho nemého režiséra; teda spoločným úsilím sa pokúsili vytvoriť nielen akýsi spoločenský Road movie, ale zároveň ho taktiež aj čímsi špecifickým obohatiť, t.j. začať spätne hodnotiť protagonistov život, plný najrôznejších emócií... • 78-ročná, hlavná postava pedantského, emeritného profesora: Eberharda Isaka Borga, jednoznačne čoskoro vyrážajúceho z hlavného mesta Švédska, Štokholmu, aby sa teda zúčastnila v lundskej katedrále zlatej, profesorskej promócie, čo vôbec predstavovali úvodné zábery, plné najrozmanitejších dekorácií a naratívnej štruktúry, nakoľko sme sa vzápätí nachádzali v protagonistovom »ústrednom útočisku«, pretože sa [dobrovoľne] vzdal všetkých spoločenských situácií, čiže inými slovami by sa mohlo práve teraz prehlásiť, že momentálne žil iba v akomsi ústraní, a to konkrétne v spoločnosti svojej gazdinky, ktorá predsa bude asi i o niečo málo viac spoločenskejšou, ako povedzme zrovna jej PÁN? • Trajektória: Štokholm - Lund, predstavuje vzdialenosť okolo 600 km, čo síce ani nie je príliš veľa, keďže cesta AUTOM by sa [v súčasnosti] dala zvládnuť za nejakých zhruba 7 hodín, pričom ak sa dajme tomu ešte i vrátim o niekoľko pár desiatok rokov naspäť do minulosti [do roku 1957], aby som sa skrátka dokázal o trochu lepšie vcítiť do kože našich postáv [presne tak, počítajte s tým, že okrem kľúčovej postavy, postupne pribudnú i ďalšie, najmä jeho nevesta Marianna, ktorá s ním zaraz nastúpi do tohto dopravného prostriedku], a to z takého úplne prostého hľadiska, že zo začiatku šoféruje iba tento starnúci pán, ktorého ani netreba obzvlášť považovať za dnešného, «cestného piráta», a preto mu kľudne rád doprajem i zopár hodín extra naviac, aby si jednoducho zachoval akúsi, časovú rezervu s tým, že sa bude miestami striedať i so svojou krásnou, blonďavou nevestou Mariannou... • To bola v podstate i základná línia začínajúcich udalostí, ktoré rozhodne ďalej naberú na obrátkach, a to najmä vtedy, keď protagonista začína pomaly bilancovať svoj predchádzajúci život buď vo svojich nočných morách, alebo aj v ranných spomienkach, kedy som mal občas takého zdania, ako by sa titul odohrával v akýchsi dvoch, časových rovinách... • Čím viacej postáv postretali, tým to bolo asi viackrát zamotanejšie, napríklad predstaviteľka Sáry, Bibi Anderssonová, mi mimochodom aspoň minimálne v jednej časovej rovine, prišla ako celkom nežiadúca, lebo sa snažila vyzerať ako 15-ročné decko, čo bolo podľa mňa strašne trápne, vrátane i tých dvoch kamarátov, ktorí vyzerali hádam ešte trápnejšie! • Nie, ani toto nepovažujem za Bergmanovo suverénne najlepšie kinematografické dielo, ktoré dokonca možno obsahovalo i viacero »hluchších miest«, oproti svojmu slávnejšiemu predchodcovi?! (12.12.2023)

Sny se zdají každému...ale existuje jen pár "andělů", kteří s nimi dokáží jít na veřejnost zcela uměleckým a přece nezaměnitelně osobitým způsobem! Bergman vychází ze své varovné snové představy, v níž spatřuje sám sebe (slavného muže) v zajetí egoismu. Slunce pronikavě zářilo, vytvářelo ostré tmavé stíny, avšak nehřálo. (23.06.2005)