Seveřan

Úplně ultimátní nářez to není (možná bude po 2. projekci), ale je výborný, kterak si brooklynský hipster Eggers i ve velký studiový produkci zvládl prosadit svůj jasný tvůrčí rukopis, zdá se bez zásadních kompromisů. Je to právě jeho styl, vize a důraz na detail, temný nádech severské mytologie a drsných starých obyčejů, spolu s životní rolí Skarsgårda, co z toho dělá významný počin a svým způsobem vzácný zjevení; navíc vysoce záživný a vtahující. Jeden záběr scéna Attack-the-village tak velká paráda, až jsem si to přál celý víc válečný. (13.04.2022)

No to mě poser! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě pronést něco jako „Div se světe!“, „To tedy zírám!“ nebo nějaký podobný šosácký pamrd. Každopádně, buď se ze mě stal na postarší kolena artový hnědopich, nebo Vaječňák tentokrát opravdu natočil něco, co se dá vcelku zdárně „vstřebat“ a usedět i bez kapesníku napuštěného ředidlem a tolik erektilní Heideggerovy ontologie v müsli. No, jelikož jsem stále na štěrbiny (a štěrbiny na mě), neobjevily se mi lupy, uhry, nekokotám, nesmrdím, nadměrně se nepotím, netloustnu a ani nemívám nutkavou potřebu unudit se xmrti u kdejaké rádoby hluboce filosofující smažkopičoviny, abych o ní posléze mohl velkohubě žvanit, jak jsem ji pobral ještě lépe než samotný zfetovaný autor, který vesměs taky neměl šajn, o čem to vlastně narkotizuje, tak bude PŘE-QA-PI-VĚ asi správně za b). Vskutku jsem se s predicktivním tikem v oku upřímně děsil v očekávání další Topořící se Valhaly a duševně se připravoval na mentální i gluteální nekrózu, ovšem Vaječňák tentokrát jen pomlel Barbara Conana s bio Hamletem v naturální podobě, okořenil hrstkou Oidipia a naprosto uhrančivě (i díky Islandu) natočil poměrně strhující, poplatně době temnou, syrovou a surovou vikinskou mykologickou telenovelu se spoustou až za hranu odpudivě brutálních záběrů, zejména v podobě přímých a naprudko nasvětlených frontálních nájezdů na xichty příšerně zombifikované Kidmenky a i bez botoxu od přirození děsivé Aničky Krejčí – Radostné. Samozřejmě by to nebyl Vaječňák, kdyby se nesnažil i takto vizuálně orgastickou a poměrně záživnou ukázku toho, že scénicky i akčně potuněné oridžiny bez Třesoštěpovy slovní rakoviny a pouťové filosofie mohou být s kapkou Miliuse veskrze snesitelné, dokurvit nějakými těmi vikinskými pa-rituálními smaženicemi z lysohlávek a muchomůrek, avšak ty tentokrát, patrně za pomocí svého terapeuta, udržel na přežitelných dvaceti procentech hrací doby. Dvakrát do roka si to sice znova pouštět nebudu, ale bezprostřední dojem z některých scén a obrazů byl, promiňte mi ten buzerantský výraz, „magicky uchvacující“. A berte v ocas, že ty homokládoviny na plátně menším než 3 metry rozhodně tolik nevyniknou! (16.04.2022)

„POMSTÍM SE, OTČE! oSVOBODÍM TĚ, MATKO! zABIJU TĚ… “   Severská poetika. Včetně vizuálu. Nebásnická báseň s ukázkou reality tý doby. Mystickej videoklip o pomstě, u kterýho chybí snad jen rify od Amon Amarth. Parádní obsazení, divadelně dramatický dialogy a scény… prostě takový lehce artový, mysteriózní drama.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem (nebo nejsem?) BARBAR!  2.) Vždycky jsem chtěl velet námaze druhých.  ///  Thx za titule „Parzival“.                  PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  **  NAPĚTÍ  ** (22.05.2022)

Seveřan je ten typ filmu, ze kterého nejspíš budu tím víc zklamaný, čím víc času uplyne od projekce. Robert Eggers pro mě nikdy nebyl vypravěč, spíš mistr atmosféry a zlovolný imprese. To nejlíp funguje i tady, ve spojení se skvělou pohanskou hudbou to místy je nádherně masitej rituál. Bohužel příběhu moc nepomáhá ani Sjón, který scénáře píše jako sošné mytické výjevy bez čitelného oblouku a katarze. To dělení do kapitol dost kulhá, dramaticky je to citelně nedomrlý a bohatá vizuální mytologie je občas krapet plochá. Vrchol je pro mě kreace Kidmanky, která má sice vizáž moderní ženy, ale v očích má všechny démony severu. To samé platí o Skarsgårdovi. Takhle měl vypadat Tarzan. V kostce hrozí, že na tenhle film, stvořený přesně pro mě, pozítří zapomenu. V mým srdci pořád víc zůstane zaseklej Refnův Viking fetiš Valhalla Rising. (13.04.2022)

Eggers je majstrom atmosféry, čo potvrdzuje do tretice i v Severanovi. Rozbúrené more, mytológia, naturalizmus, halucinačné vízie… to všetko tu opäť máme a opäť zabalené do úchvatného vizuálu v podobe dychberúcej chladnej islandskej prírody, ktorú zohrievajú iba často šľahajúce plamene ako súčasť nekonečných bojov. Hereckému obsadeniu nie je čo vytknúť a potešia aj menšie postavy ako Gustav Lindh či mladý Elliott Rose. Režisér vie ako na dôveryhodné vykreslenie temnoty a ľudského démonizmu, no súčasne vo svojej novinke odkrýva aj svoje slabiny. Lovestory linka príliš nefunguje a hoci význam v deji má, akosi ho nedokáže naplniť. Maličké sklamanie prichádza aj v obsahovej rovine. Mám totiž trošku problém s tým, že celý obsah tohto surovéhé animálneho príbehu vo fantastickom obale s výbornou dunivou hudbou možno zhrnúť do jedného slova: POMSTA. Predchodcovia Severana (Čarodejnica, Maják) sú pre mňa rozhodne myšlienkovo hodnotnejší, košatejší a stvorení na dlhé diskusie s početnými interpretáciami. Táto jemná kritika však vyviera aj z toho, že Brooklynčan nastavil latku v mojich očiach slušne vysoko a na kombináciu jeho talentu a nezávislého štúdia A24 proste nedám dopustiť. Zhrnuté a podčiarknuté, Severana som si užila. Je to poctivý film o Vikingoch, ktorému ťažko hľadať silného konkurenta. Nekompromisnosť a násilnosť ich nátury je zachytená viac než hmatateľne. No je dosť možné, že mi z mysle pomerne rýchlo vyšumí. (21.04.2022)