Seveřan

Eggers nikam nespěchá a ujíždí si na symbolice početných snových sekvencích, ale nenajde si čas vysvětlit a adekvátně k jejich důležitosti vyobrazit klíčové zvraty v rozhodnutích hlavní postavy. Což je způsobeno buď nešťastným střihem, nebo scénářem tvůrce, který toho umí hodně, vyjma toho nejpodstatnějšího - dramaturgicky komplexně odvyprávět příběh a citlivě pracovat s jeho motivy. The Northman mě bavil duchem krvelačného vlka, vizuálem, osobitým filmovým světem i krutostí, jakou navíc ve spojitosti s nekorektností v současném mainstreamu nevidíme, ale čím více času ubíhá od jeho shlédnutí, tím více je pro mě spíše jenom odvážně podaným béčkem s rozpačitým obsahem, než “artovým velkofilmem”. (21.04.2022)

„POMSTÍM SE, OTČE! oSVOBODÍM TĚ, MATKO! zABIJU TĚ… “   Severská poetika. Včetně vizuálu. Nebásnická báseň s ukázkou reality tý doby. Mystickej videoklip o pomstě, u kterýho chybí snad jen rify od Amon Amarth. Parádní obsazení, divadelně dramatický dialogy a scény… prostě takový lehce artový, mysteriózní drama.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem (nebo nejsem?) BARBAR!  2.) Vždycky jsem chtěl velet námaze druhých.  ///  Thx za titule „Parzival“.                  PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  **  NAPĚTÍ  ** (22.05.2022)

Čarodějnice u mě stále vede, ale rozhodně jsem si Seveřana užil víc než přehoněnej Maják.  V první polovině jsem věřil tomu, že plná palba padne. Je to drsné, stylové, a ve scéně dobývání vesnice je Alexander Skarsgård opravdu "zvíře". Úplně nejvíc jsem si užíval různé ty šamanské rituály a mýtické výjevy, balancující na pomezí mezi halucinací/snem a nadpřirozenem. Ale nakonec musím strhnout bodík za něco, co si Eggers v tomhle filmu vyzkoušel vůbec poprvé - a imho moc nepřesvědčil. A to jsou normální, pozitivní lidské emoce. Konkrétně láska. V Čarodějnici ani Majáku vlastně vůbec nic pozitivního nebylo, ale tentokrát je na lásce postaven poměrně důležitý dějový oblouk (mezi Skarsgårdem a Taylor-Joy) - a podle mne vůbec nefunguje. A to dokonce tak moc, že jsem byl do poslední chvíle přesvědčenej, že ta zaláskovanost je z jedné nebo z druhé strany (případně z obou stran) jen pouhou lstí, jež vyústí v nějaký zlovolný zvrat. (14.04.2022)

Úplně ultimátní nářez to není (možná bude po 2. projekci), ale je výborný, kterak si brooklynský hipster Eggers i ve velký studiový produkci zvládl prosadit svůj jasný tvůrčí rukopis, zdá se bez zásadních kompromisů. Je to právě jeho styl, vize a důraz na detail, temný nádech severské mytologie a drsných starých obyčejů, spolu s životní rolí Skarsgårda, co z toho dělá významný počin a svým způsobem vzácný zjevení; navíc vysoce záživný a vtahující. Jeden záběr scéna Attack-the-village tak velká paráda, až jsem si to přál celý víc válečný. (13.04.2022)

Četl jsem o poctivé atmosféře, četl jsem o provokativních scénách a nešetření diváka. Platí jen to první. Protože já si projevy těžkých časů představuju ještě syrovější a drsnější. V Eggersově (obecně je Robert Eggers krapet přeceňovaný) Čarodějnici za mě byla přemíra náboženství a přemíra hysterie, tady se k hysterii přidává přemíra rituálů, blouznění a nadpřirozených úkazů. A přebilo to scény, které měly být nasáklé krví. A kterých je vlastně nakonec pomálu. Když ovšem přijdou (útok na slovanskou vesnici), tak se divák zaraduje, zejména práce s mizanscénou nemá chybu. Každopádně postupně: kluk chce pomstít otce-krále a zachránit matku-chladnou podivínku. Pomsta je tím, co ho táhne kupředu. Jenže z vraha-zrádného bratra je farmář, protože o království přišel, a všem je tak nějak ukradený. Jsme ve světě, ve kterém je hodnota lidského života nízká, ve světě pustém a děsivém. Ovšem tak nějak za polovinou je dění na plátně poněkud rozvleklé a nevtahující. Přitom to už je na plátně největší trumf: půvabná otrokyně Anya Taylor-Joy, která mě bavila nejvíc. Výsledek se tváří obrovsky vážně, ale je to takové průměrné vyžití bez hmatatelného vnitřního užití. Klaním se nicméně před kamerou, hudbou a zvukem. Tři až čtyři hvězdy. (15.04.2022)