Půlnoční kovboj

Jon Voight v roli naivního venkovského balíka, který vystupuje jako kovboj při rodeo, a Dustin Hoffman jako malý podvodníček velkého města. Každý je jiný a přesto se z nich stanou přátelé, kteří si dokážou navzájem pomoci i na okraji společnosti. Ačkoliv chápu, co příběh o jejich nerovném přátelství chce říct, přece jen mne tolik neoslovil. Někdy mi přijde, že se moc hraje na city, a navíc tematika lůzrů začíná být tak moc profláknutá, že vlastně chybí i jakékoliv ospravedlnění tohoto tématu. (16.03.2012)

Hodně emocionální film. Chvílemi vám je tak příjemně a chvílemi zase dost smutno. Hlavních hrdinů mi bylo často dost líto a opravdu jsem jim fandil. Skvělá hudba. Herecké výkony jsou naprosto brilantní, dost se divím, že nebyli Oscaři. Přiznám se že některé scény jsem uplně nestihl (ta párty v nějakém drogovém umělecko-intelektuálském doupěti). Výborný film. (13.03.2006)

Ač si jsem vědom povrchnosti svého tvrzení, Půlnoční kovboj mi přijde jako jedna z těch "vyčichlých" klasik, jejichž lesk zůstal pod deklem přibývajících dekád. Možná proto, že filmů o srážce ideálů s realitou tady od té doby bylo mnoho. Na Schlesingerově díle vyčnívají herecké výkony a výborně napsané postavy, vedle nich mě ale výrazněji zaujala už jen vizuální stránka věci, která si ráda pohrává s pseudoflashbacky a naivními představami obou hlavních protagonistů (o řádně sjeté večírkové scéně nemluvě). Celkově vzato je Půlnoční kovboj výborný film se stále aktuální výpovědí, nicméně... mě nezasáhl. (10.01.2012)

„Polnočný kovboj” má síce v úvodných titulkoch uvedeného Dustina Hoffmana na prvom mieste, ale v podstate sa to celé väčšinou točí len o nováčikovi Jonovi Voightovi, ako Joeovi Buckovi z Texasu, ktorý skúsil preraziť v Novom Yorku, kedy stretáva pravé opozitum "Benjamina Braddocka" . Totižto, Enrico Salvatore "Ratso" Rizzo, s ním nemá absolútne nič spoločného. Dustin sa presne pred dvomi rokmi zaskvel v debutovom Absolventovi, aby tentokrát stelesnil totálneho stroskotanca, čo len vypovedá o jeho chameleónskom, hereckom talente, akým určite oplýval i kolega so slovenskými koreňmi, pretože Voightov dedko z otcovej strany, sa volal Juraj Vojtka, ktorý sa narodil v Košiciach, pričom aj samotný Hoffman má ukrajinsko-židovských predkov, čiže už podľa toho prechovávam k obidvom hercom veľké sympatie. Dosť bolo všelijakých zaujímavostí, teraz radšej prejdem k oscarovému filmu z roku 1969, ktorý spadá do obdobia „Nového Hollywoodu” . Najlepším snímkom roku bol zvolený ten, ktorý od americkej ratingovej komisie MPAA dostal najtvrdší divácky rating X, čím sa mohol tiež pochváliť i taký Mechanický pomaranč z roku 1971, ktorý je na rozdiel od citovaného filmu - oveľa viacej nevyspytateľnejším a kontroverznejším, než na prvý pohľad vôbec vyzerá. V súčasnosti by sa nejednalo o nič šokujúceho, keďže dnešne publikum je nielen čoraz primitívnejšie, ale najmä si už stihlo poriadne zvyknúť trebárs i na "Johnov Wickov" , kde sa dokonca násilie ešte aj oslavuje, čo je už obzvlášť zvrátená skutočnosť. Metropola New York City v podaní anglického režiséra Johna Schlesingera, má strašne svetelné roky ďaleko od tých uhľadených a učesaných vízií Woodyho Allena (Manhattan), najskôr sa to blíži k depresívnym réžiám Sidneyho Lumeta, napríklad zo Serpica. Bol som taktiež neuveriteľne nadšený zo strihovej montáže Hugha A. Robertsona, ktorý ako tak pozerám, bol naozaj iba príležitostným strihačom, čo považujem za premárnený potenciál z jeho strany. Strih je až chirurgicky presným, predovšetkým vo flashbackoch, má mimoriadne dynamické zovretie. Zvyčajne funguje na výbornú počas celého trvania kinematografického počinu. Ústredná titulná pieseň Everybody's Talkin' od Harryho Nilssona, predstavuje protagonistu plného ideálov a optimizmu, a či mu elán vydrží aj naďalej, visí vo hviezdach ? Na svoju dobu sa jedná o odvážny počin, ktorý ani po 50. rokoch od premiéry, nestratil nič zo scenáristického kúzla Walda Salta. (08.04.2021)

Ukázka té většiny zlobivé mládeže šedesátých let, které byly celospolečenské ideály šuma-fuk, a která by ráda pomohla akoráť tak sama sobě. Voightův životní postoj je jednoduše kouzelný, myslím si, že naivity je tu až nestravitelně moc. Ale jako studená sprcha pro rozbíjení ideálů to působí spolehlivě. To Hoffmanova postava je už trochu rozporuplnější a tím pádem i mnohem více živoucí. Naprosto skvělé jsou pak vzpomínkové reminiscence, které se úžasně prolínají s přítomnými fantaziemi a budoucími sny. (12.12.2004)