Mys hrůzy

Každý den se nenajde remake, který by dle několika lidí strčil původní film do kapsy, většina názoru se ale shoduje, že jestli nějaký film strká do kapsy svou původní předlohu tak je to Mys hrůzy z roku 1991, remake Mys hrůzy z roku 1962. Mys hrůzy z roku 1991 je navíc geniální ukázkou dvojice režiséra Martina Scorseseho a herecké hvězdy Roberta De Nira obou v plné síle a především je jeden z nejmrazivějších a nejlepších thrillerů všech dob. Původně mohlo být vše jinak a zatímco Schindlerův seznam mohl režírovat Scorsese a Mys hrůzy zase Steven Spielberg. Spielberg se ale později rozhodl, že je pro něj Mys hrůzy příliš brutální a zároveň, že nemůže nechat Scorseseho Schindlerův seznam režírovat, protože by tak přišel o šanci své rodině a přátelům vysvětlit důležitost událostí spojené s holokaustem. Nakonec si tak dvojice filmy prohodila a Scorsese si tak do filmografie může připsat jeden ze svých nejvýraznějších zářezů, který má perfektní atmosféru, gradaci a především tu nejlepší možnou ukázku filmové řeči. Scorsese se u tohoto thrilleru silně inspiroval tvorbou Alfreda Hitchocka, svého oblíbeného režiséra dle jehož poznámek k nerealizovanému filmu The Key to Reserva natočil 10-minutový krátký film. Zároveň oslovil svého dvorního herce Roberta De Nira, přičemž se jednalo o jejich 7. společnou spolupráci a také opět Scorsese použil pro film hudbu dávno zesnulého skladatele Bernarda Hermanna, kterou pro film adaptoval Elmer Bernstein. I tento soundtrack později parádně pomáhá bravurní atmosféře filmu a těžko si už výsledný film představit bez ní. Mys hrůzy je perfektním příkladem hereckého talentu Roberta De Nira. Jeho chladnokrevný psychopat Max Cady jde po svém bývalém právníkovi Bodwenovi v podání Nicka Nolteho pomalu a bravurně se s ním hraje jako kočka s myší. De Niro zde navíc předvede jako Cady několik poloh od klidného a vlastně šarmantního muže po naprostého psychopata, kterému jde jen o tu nejhorší možnou pomstu. De Niro si zde právem došel pro nominaci na Oscara a i přes početnou škálu legendárních rolí je výkon v roli Maxe Cadyho snad i jeden z těch nejpamětihodnějších. Krom De Nira se za svůj výkon ve filmu dočkala nominace na Oscara i tehdy 19-letá Juliette Lewis, která se jako Bowenova dcera Danielle stane důležitým nástrojem Cadyho jak zničit Bowena co nejvíc to jde. Danielle je typická puberťačka, která těžko snáší své rodiče, jejich krizi a do toho jí jako na zavolanou padne šarmantní Max Cady u kterého bohužel nezná její pravý tvář. Především ústřední dialogová scéna mezi těmito dvěma představiteli je naprosto geniálním hereckým koncertem obou zúčastněných a až překvapí jak moc je Lewis schopná držet krok s De Nirem. Nick Nolte a Jessica Lange jsou tak ve finále o ždibec méně výraznější herci, přesto i oni jsou ale ve svých rolích parádní a především mezi Noltem a De Nirem skutečně funguje jakási vzájemná nenávist a rivalita. Bowenova manželka v podání Jessica Lange poté díkybohu není zbytečně navíc ale i ona je nakonec funkční součástí děje. Čtyři protagonisté se tak nepřekrývají a především jejich vzájemná závěrečná konfrontace na konci snímku je skutečně tak osudová jak to taky celou dobu bylo postupně budováno a závěr filmu je tak naprosto bravurní vyvrcholení dvouhodinového psychického teroru jedné americké rodinky. Scorsese se toho filmu ujmul v 90. letech, v době kdy byl skutečně v naprosto plné síle a jeho naprosto živý režijní styl u kterého je vidět naprostá radost z možnosti něco filmově vyprávět je vidět i zde. Scorseseho režie vždy měla náboj a energii a tento psychologický thriller mu sedí naprosto výborně. Už jen v detailech je skutečně vidět, že je Scorsese fanoušek Hitchocka a pracuje tak bravurně s atmosférou jako právě kdysi on. Střih Jiřiny Péčové a Thelmy Schoonmakerové je poté bravurní a funguje především s postupným budováním čím dál tím zoufalejší atmosféry, kterou divák s ústřední rodinkou prožívá a konkrétně ze scény se zamykáním zámků prostě skutečně mrazí především s využitím parádní Herrmannovy hudby. Za kamerou stal častý spolupracovník Davida Lynche Freddie Francis a jeho pracování s detaily je jen špičkou ledovce geniálního obrazu s geniálně využitými záběry. Právě spojení Francisovo kamery, Herrmannovou soundtracku, Scorseseho energetické režie a výborně obsazených herců dává ve finále skutečně vrchol thrillerového žánru 90. let a neprávem trochu zapadlý thriller na který se tak trošku možná práší kvůli pamětihodnějším Scorseseho peckám a pamětihodnějším výkonům De Nira. Přesto je to ale škoda. Mys hrůzy je prostě geniální psychologický thriller kde se sešel ten nejlepší společný tým a stvořil něco skutečně legendárního. Bravurní budování napětí, skutečně stísněná atmosféra z pocitu, že je psychopat De Niro za rohem a především parádně vyvrcholené finále tak nabídne skutečnou špičku svého žánru a jeden z těch filmů, který léty neztratil nic ze svého už tehdy bravurního kouzla. Především Scorseseho hrátky s pravidly žánru, bravurní budování napětí mezi postavami a De Nirova fyzická proměna dávají dohromady něco na co by bylo hřích zapomenout. Už proto, že moc podobně bravurně budovaných thrillerů (minimálně) v brzké době rozhodně nevznikne..... (27.06.2020) (méně) (více)