Liga spravedlnosti Zacka Snydera

V situaci, kdy jsem čekal všechno nebo nic, končím zase u průměru. A rozčiluje mě podivný instantní trend dělat z Josse Whedona neschopného břídila, který přece ani na těch Avengers nemá žádnou zásluhu. Nedávný král geeků je najednou za patlala, což je názor krátkozraký a v důsledku i zbabělý. Josstice League sice nebyla žádná výstavní paráda, ale přijít k cizímu projektu a v šibeničním termínu ho poslepovat z rozkývaného polotovaru do zcela jiného výsledku? To, že ze z filmu vyklubal poslabší blockbuster, je vlastně docela zázrak. A tím spíš mi to tak přijde teď. Zack Snyder totiž oproti tomu v jiných časových podmínkách a podporovaný davem svého toxického kultu sestrojil kolos, který už kvůli zařazení původně neplánovaných postav není tím, čím před lety být měl a - a to je asi nejzásadnější rána - nedává v důsledku výrazně jiný dojem než verze z roku 2017. Opravdu, pokud někdo sestřih pro kina považuje za nesledovatelný odpad a tady mluví o zážitku roku, tak si nevidí do pusy nebo měl o výsledku jasno už dávno před zhlédnutím. Pořád je tu totiž každou druhou replikou "motherbox", opět jsou Wonder Woman a Aquaman jen nevyužitými taháky, opět většinu zachraňuje Flash a opět pointa vítězství začíná a končí u Supermana. V jeho scénách vidím pokrok, ne snad kvůli reskinu, ale kvůli scénám, které mu jdou i beze slov trochu pod kůži a alespoň z malé části ospravedlňují přestřelenou délku. Takhle v novém je alespoň vidět, že nápad s "řadovou slovanskou rodinou" byl minule bláhovým omylem, ale co dostáváme místo toho? Po zvěstech o tom, že Cyborg je opravdovým srdcem filmu, musím ve výsledku jen kroutit hlavou, protože i tentokrát je zoufale navíc, což je s větším počtem jeho scén o to zřetelnější. Naopak víc Supermana je vždycky dobře, ale dohromady jsou to pokaždé jen generické minuty toho samého, žádný soudržný celek. Pár epizod seriálu spojených v jednoho macka. A jakkoli nechci nikoho urazit, protože to nemyslím zle, musím říct jednu věc. Zack Snyder se zbláznil. Nevím, jestli za to může jeho osobní tragédie nebo sociálními médii cementovaná domnělá moc jeho tvorby, ale všechna jeho režisérská rozhodnutí jsou buď podivná nebo rovnou nesmyslná. Čtyři hodiny, když spousta scén jen opakuje nebo variuje již viděné? Imax formát, když víme, že se jde na stream a ne do kina? Černobílá verze, ve které se dá lidským okem rozeznat snad jen oheň? A nakonec průšvih největší - snový epilog. Trikově nepřesvědčivý, dějově zcela nepasující a vzhledem k účasti opětovně hrozného Jokera extra rušivý. Právě tady se ambice tvůrců rozletěly do nejvyšších dálek, aby nejhlasitěji narazily. A to není o osobních preferencích, ale o na první pohled viditelných skutečnostech. Netrvám na tom, aby se jen napodoboval model Marvel, ale u DC v tomto případě dělali přesně to a jejich čtyřnásobná halabala rychlost nikdy nebyla vidět víc. V celkovém obrazu je to to samé, jako kdyby u sousedů přišli s Infinity War a s Endgame ve chvíli, kdy by v minulých letech vyslali do kin jen prvního Iron Mana, první Strážce galaxie a Capovu Občanskou válku. A přesně z toho důvodu jsem byl u Avengers opakovaně napjatý a dojatý a tady emoce zazvoní právě jen u Flashe (a to hlavně proto, jak přesně na tělo je Millerovi napsaný) a (to všechna čest) opakovaně i u Supermana, nejen díky tomu, že je Cavill sošným Kal-Elem víc než kdy předtím. Zbytek drží vší silou herci nebo opulentní akce, ale srdce tu vážně není. Jen oblíbené postavy, smutně často odsouzené k tomu být jen akčními figurkami. (18.04.2021) (méně) (více)

Hodnotové soudy na adresu LIGY SPRAVEDLNOSTI ZACKA SNYDERA dominují, ale já si dovolím takový nemít. Podstatnější, než jestli je to lepší ve srovnání s Whedonovou verzí, či jak si to stojí s ohledem na další superhrdinské týmovky, je pro mě to, že je to zajímavé dílo. Ne nutně s ohledem na produkční a distribuční historii, jelikož už dříve jsme se dočkali Donnerova sestřihu SUPERMANA II, protože Warneři využili obliby nových verzí a sílícího fyzického média DVD (a teď se to opakuje, akorát se streamovacími službami). Spíš s ohledem na žánr a jeho formální podobu._____ V některých recenzích se objevují přirovnání k PÁNOVI PRSTENŮ, jenže ta sedí leda s přihlédnutím k povrchním shodám ve vyprávění (mýtus hrdiny, topos cesty, začátek in medias res) a žánrovým překryvům (příklon k fantasy, tj. ustupování vyprávění do pozadí pro budování světa příběhu a mytologie). Adekvátnější by bylo přirovnání k NEBESKÉ BRÁNĚ, protože ta taktéž využila dobové popularity jednoho žánru k těžce manýristickému, v mnoha ohledech excesivnímu dílu. Čtyřhodinová (!) LIGA SPRAVEDLNOSTI ZACKA SNYDERA je postprodukčně dokončený assembley cut, ke kterému bylo ještě dotočeno několik epilogů teasujíci možné věci příští (ok, i v tomhle je to jako PÁN PRSTENŮ - NÁVRAT KRÁLE měl taky nespočet epilogů, jenže ty uzavíraly předchozí vyprávění, že). První dvě hodiny v podstatě nevypráví (až na několik narativně integrovaných atrakcí, na jejichž konci sidekick budoucího hlavního záporáka získá jeden ze tří MacGuffinů). Jsou založeny na zastávkách ve vyprávění (podíváme se k této postavě, navštívíme tohle místo...), na zpomalení až zastavení obrazu - strnulosti obrazu jako obdobě ikoničnosti výjevů v komiksech, k čemuž dopomáhá po stranách užší výřez s na současné standardy netradičním formátem obrazu. Celé je to ale zvláštně arytmické, za což mohou delší záběry v dialozích i akci, s náhlými a rušivými prostřihy na detail a odskoky (do vzpomínek, do vizí, do odlišně pojaté temporality: zastavení, zpomalení). Tempo a rytmus jsou vůbec vychýlené, například první desetiminutovka je skoro beze slov, následně je upovídaná, aby po necelé půlhodině po sobě následovaly dvě atrakce; po půlhodinovém klimaxu zase dobře čtvrt hodina epilogů - a to členění do kapitol sice odpovídá výstavbě dlouhých hollywoodských děl, jenže ta takhle fakt nejsou organizována (osvětlení motivací a cílů i nutného pozadí až po hodině, jako kdybyste prolog ze SPOLEČENSTVA PRSTENU šoupli až po spytlíkování části party)._____ Nehodlám klást normativní nároky, jenom uvádím, v čem se to normám vzpírá. Nedá se přitom obrátit ani k žádné ze zavedených tradic žánru, protože tohle není ani odlehčenou žánrovou pastiší s psychologicky definovanými postavami jako marvelovky, ani nadlidské postavy nepřesazuje do skutečného světa a širších vztahů (politických, ekonomických, mediálních, náboženských...) a vazeb (rodinných, milostných) jako předchozí snyderovské dcčkovky, potažmo není ani campovým blbnutím jako postsnyderovské dcčkovky. Zatímco MUŽ Z OCELI byl o Supermanovi jakožto figuře spasitele, která se ocitla v dnešním světě, a BATMAN V SUPERMAN roli superhrdinů a vigilantů dále problematizoval, LIGA SPRAVEDLNOSTI je o superhrdinech jako novodobých bozích, mytických postavách větších než život, přičemž přítomnost běžného člověka či cokoliv lidského působí nepatřičně (Lois je redukována na jednu narativní funkci). Tohle je vskutku komiksový/superhrdinských film: o superhrdinech, nikoliv lidech a světu, s barokně přebujelou, na ikoničnosti a strnulých pózách založenou estetikou komiksů. Osobně preferuji, když se dílo vzpouzí normám a konvencím, ale činí tak systematicky (řada linií, motivů a cílů sbíhající se k Luthorovi v BATMAN V SUPERMAN), když je spojeno téma s formou (nechronologické vyprávění MUŽE Z OCELI korespondující s hledáním kristovské postavy v proměněném světě). I tak ale myslím, že by LIGU SPRAVEDLNOSTI měl každý a každá vidět. Už proto, že pro superhrdinské komiksy představuje to, co NEBESKÁ BRÁNA pro westerny či třetí KMOTR pro mafiánské opusy. (19.03.2021) (méně) (více)