Obecná škola

"Pojedeme vlakem! Kam? Na Žižkov. Polez. Teď bude písek. Co když nejede na Žižkov? Kam by to jelo? Tydle koleje vedou na Žižkov. (...) Myslim, že nejedeme na Žižkov. (...) Jsme zapomněli, že nákladní kolikrát nestavěj ve stanicích vůbec. (...) Kdybysme bejvali jeli na Žižkov, tak by to tam stejně nezastavilo, čili toho nemusíme vlastně litovat." (23.04.2014)

"Obecná škola" je prvý celovečerný kinofilm Jana Svěráka. Natočil ho v roku 1991. Do hlavných úloh obsadil svojho otca Zdeňka Svěráka a nedávno zosnulého Jana Třísku. Jan Svěrák vo veku dvadsať šesť rokov dokázal v postkomunistickom československu natočiť perfektnú komediálnu drámu, za ktorú by sa nemusel hanbiť ani žiadny ostrieľaný režisér zpoza veľkej mláky. Aj keď boj o Oscara za najlepší cudzojazyčný film tento snímok nakonec nevyhral, Jan Svěrák ním dal jasne najavo, že sa zaradí medzi absolutnú špičku českých režisérov. **** (03.10.2017)

Už v prvních okamžicích je na zlatem zalitých záběrech vidět, že Svěrákova Obecná škola je menzelovštější, než pan Menzel sám. Jeho herecké cameo je geniální a určitě to není náhoda. Nevím proč, ale při pohledu na čůrky na záchodcích, jsem si vzpomněl na nejrozkošnější menzelovskou scénu s pivem (Postřižiny). Ovšem během filmu jsem viděl i jiné asociace. Při jízdě na kolech s miminem - E. T. (i s hudbou); pohled dětí za sklem školního okna, na němž se odráží zlatavé slunce - Říše slunce (čili další Spielberg). Na leteckých záběrech na lokomotivu jsou vidět menší zkušenosti a malý rozpočet (nebylo k dispozici patřičné technické vybavení - si troufám tvrdit), ale zde bych se svými postřehy skončil. Svěrákovský příběh je to nádherný. Dvojsmysl se čmelákem a květinkou jsem pochopil až dnes a stal se mojí novou nejoblíbenější scénou. PS: Už se těším na Vratné lahve. (27.01.2007)

Tenhle film mě míjel všemi směry, to se musí uznat, ale nakonec jsem si na něj čas udělal a podíval se na něco, co mě doslova uhranulo na celém těle. On nakonec ani není důvod, když se v tom objeví Svěrákův tandem, je většinou o zábavu a kvalitu postaráno a stejný problém je právě v Obecné škole. Těm klukům je v tomto příběhu opravdu co závidět. Já teda závidím, to příjemné blaho, bezbolestné blbnutí, pouštění raket do vesmíru, to všecko, jak to nádherně začíná a jak Svěrákova role tvrdí: "Ti budou mít nádhernou budoucnost, co?" nakonec utlumí komunistická fašinérie a já začnu opět přemýšlet nad tím, zdali bych si chtěl užít takové mládí jako ti kluci tady, a popravdě? Chtěl, vlastně proč ne, furt je alespoň na co vzpomínat. Teď si maximálně vzpomenu na to, kdy jsem k čemu napsal jaký komentář, ale takové mládí, tomu můžu jenom a pouze závidět. Celý film je tak hezký, až je to zvláštní jak rychle a bezstarostně uteče. Naprosto stejně jako to dětské mládí. --- Rodiče, kteří chtějí vidět Idiota, nechť se dostaví do ředitelny. (30.03.2008)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)