Poslední metro

Dramatická romanca zachytená v období druhej svetovej vojny. Znie to zaujímavo, bolo to zaujímavé. Ale Truffautovi to nestačilo. Túto zápletku navyše šupol do prostredia parížskeho divadla, zmietaného vojnovými absurdnosťami. To predsa nemôže dopadnúť zle, hovoril som si. Na rad ale prišla zbytočne rozťahaná prvá časť a pomerne nepochopiteľne nehodiaco sa komický záver, z ktorého mám stále rozpačité dojmy. 75%. (19.02.2008)

„Divadlo je jako hajzlík a hřbitov. Když musíš, tak musíš.“ Až přehnaně vybalancovaná tragikomedie, která není nikdy příliš komická, nikdy příliš tragická, zato věčně rozkročena mezi světem na jevišti a světem okolo. První by nemohl být bez druhého, mohl by být druhý bez prvního? Hledání odpovědi komplikuje zdejší postavení režiséra. Musí se stále skrývat, přitom symbolicky nemůže od „svého“ díla utéct. Příznačně je to opět (stále?) on, kdo v poslední, sjednocující scéně režíruje osudy dvou hlavních postav. Korunu prazvláštnímu milostnému trojúhelníku nasazuje Marioninu pomyslné přijetí obou svých milenců – toho spíše fiktivního i toho spíše reálného. Život jako jedno velké divadlo (umělost exteriérů je úmyslně zjevná), lidé jako herci (velká gesta také mimo jeviště). Koneckonců, vždycky hrajeme podle něčích pokynů. 80% Zajímavé komentáře: liborek_, sportovec (23.12.2008)

Podobné názory tu padají často, ale film je příliš násilně rozkročen mezi několika světy a styly, mezi prostou divadelní hru a okolní svět plný nacistické hrozby a cenzury, mezi romantické drama a nevinnou situační komiku, přičemž krásně a komorně zobrazuje všechno, ale zároveň nic. Truffaut rozumí svému řemeslu jako málokdo, ale jen sled působivě inscenovaných, nasvícených i zahraných scének, jakkoli dohromady tvoří originální výpověď o jedné nešťastné době, k nezapomenutelnému filmovému zážitku zkrátka nestačí... (10.02.2016)

Nedokážem dať tomuto filmu viac ako tri hviezdičky. Truffaut nakrútil film o filme (Americká noc) a ten sa mi páčil. Predpokladal som, že s filmom o divadle v divadle budem porovnateľne spokojný, s prihliadnutím k zbierke Cézarov a komerčnému úspechu. Bohužiaľ nefungovalo to. Na Depardieua mám rokmi vypestovanú alergiu a i keď v tomto filme má ešte ďaleko k obtlstnutému opilcovi obdivujúcom Putina, nezaujal ma. Dokonca ani ikona francúzskej kinematografie nie. Aj prostredie okupovaného Francúzska bolo vykreslené odlišne od mojej predstavy. A keď si pozriem moje hodnotenia Truffautových filmov zisťujem, že mojím obľúbeným režisérom bol v inej dobe, v inom konkurenčnom prostredí. (24.07.2014)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)