Jules a Jim

Nečekal jsem to. Ale po půl hodině me film vtáhl do sebe, a já jím proplul až do konce s podivným pocitem u srdce. Možná to bylo zvláštním večerním rozpoložením, ale tenhle film se v danou chvíli zalíbil a musím Truffauta pochválit. Jen občas mi občas vadila ta rozklepaná kamera, která ovšem jindy brilantně zobrazovala plynutí šasu svým otáčením o 360°. (09.04.2007)

Dobovka, která i po letech vyvolává dojem, jako kdyby se odehrávala tady a teď. Stylisticky brilantní, zprvu milá a hravá, postupně temnější. Po prudkém startu a velmi hbitém střídání partnerek i prostředí dochází k pomalému utahování šroubů a zpomalování tempa. Záběry jsou delší, jejich návaznost plynulejší, hudba poklidnější. Podstatná část druhé třetiny je komorním interiérovým dramatem, stále ovšem ozvláštňovaným odkazy k němému filmu, různými způsoby vměstnávání tří figur do jednoho záběru nebo nenuceným opakováním kruhového motivu (který je v druhé polovině častější než lineární pohyb). Právě v osudovém kruhu neustálého rozcházení a scházení tři hrdinové uvízli, což jim nedává kdovíkolik možností volby. Potřebuje-li ušetřit čas nebo nasměrovat naši pozornost, přenecháTruffaut slovo autorovi předlohy, k němuž se nikdy neobrací jen pro to, aby si ušetřil práci. Film je pro něj stále přednostně vizuálním médiem, pročež náš zrak zaměstnává také během "literárních" scén psaní nebo čtení dopisů. Knihy sehrají významnou úlohu v závěru filmu, kdy jejich pálení značí konec jisté éry a současně předznamenává, jak vinou spalující vášně skončí dvě z postav. Klasický milostný trojúhelník u Truffauta nabývá podoby dialogu dvou mužů (kteří by klidně mohli být cinefilové), do jejichž spontánního dialogu vstoupila žena (která by klidně mohla být filmem), čím spontánnost vzala za své. Propadnutí falešné iluzi, že jedině ona je to pravou, je připravilo o možnost žít plnohodnotné životy. Jakkoli úspěšní jsou ve svých vnitřních bojích nebo v zákopech první světové války, femme fatale porazit nedokáží. 85% Zajímavé komentáře: Marius, Ruut (09.04.2007)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)

Výborné tempo v úvodu, které i na Novou vlnu frčí poněkud zběsile, se postupně rozmělní. Ve filmu je v zásadě pouze jeden dramatický zvrat, který se několikrát opakuje. Stejně tak fakt, že je film románovou adaptací způsobuje, že se po něm toulá spousta neuzavřených a nikam nevedoucích motivů (kreslení knírku, vylévání vitriolu, světová válka ;o) ). Truffaut je nepochybně frajer, ale zrovna Jules a Jim se mi líbili víc, když jsem je znal jenom z vyprávění a referenčních odkazů v jiných filmech. (10.03.2010)

Na začátku mě film celkem překvapil rychlým tempem, které člověka donutilo dávat dobrý pozor, aby mu nic neuniklo. Tohle tempo si Truffaut drží až do konce, a co nechce, zbytečně nevysvětluje. Není zde nějaký velkolepý příběh, spíše popisuje život jedné přátelské dvojice a jejich femme fatale. Celý film je protkaný vypravěčem, který často "za režiséra" řeší emoce hrdinů a dodává mu takto formu. Zajímavým prvkem je taky několik chvilkových zastavení obrazu pro zvýraznění dané chvíle. Moje první zkušenost s F.Truffautem možná není tak vřelá, jak jsem očekával, hlavně ta rychlost vyprávění byla spíše ke škodě, ale věřím, že si k němu ještě najdu cestu. Rozhodně ne film pro každého a na poprvé těžko uchopitelný. 3,5* (05.02.2008)