Smrt v Benátkách

Málokdo dokázal na plátně vyjádřit úpadek a nechutenství natolik sugestivně jako Visconti. Tím spíše, že odpudivé se u něj vždy manifestuje soumračným estétstvím; vášní pro gargantuovsky přebujelou krásu, krásu umělou, dusivou, těžkou a zatuchlou. Jak příznačné jsou pro jeho filmy bíle maskované tváře oslizlé potem (potem slabosti, marnosti a neschopnosti), které tím nevědomky prozrazují morální bahno, jež koluje jejich majitelům v žilách namísto krve. Smrt v Benátkách dotahuje "efekt mokvání" k dokonalosti. Tvář hlavního hrdiny se nejen ustavičně potí, ale v samém závěru se dokonce začne rozpouštět; z vlasů se mu vyřine barva, jež měla zakrýt šediny, aby na tvářích splynula s bledým líčením, připomínajícím posmrtnou masku. Gustav von Aschenbach, toť ukázkový příklad majetnického, slabošského, vystrašeného, pasivního a sobeckého jedince, tak trochu análního charakteru. Zchromlý, podrážděný, ufňukaný, zpohodlnělý maloburžoa, který se natolik a tak často babrá ve svých osobních záležitostech, zájmech a minulosti, že není schopen, byť na moment, pomyslet na potřeby jiných, vcítit se do okolí. Však i jeho domnělý objekt zájmu - Tadzio, božský androgyn - je pro něj pouze přeludným obrazem, nikoli živoucí bytostí. Pase se na něm pohledem z bezpečné vzdálenosti, neustále se mu táhne v patách jako hladový vlk, ale nikdy v sobě nenalezne dost odhodlání k vystoupení ze stínu, nikdy nedokáže svůj idol oslovit. Aschenbach je posedlý obrazem, obdivuje ideu absolutní, spirituální, nadlidské krásy, kterou dosud nepoznal, o kterou však usiloval ve své hudbě. Nepotřebuje milovat celou bytostí, nepotřebuje Tadziovu osobnost. Bohatě si vystačí s povrchem, který si dobarvuje bájeslovím vlastního ega. A když konečně odhalí, že město je odsouzeno k záhubě, že v Benátkách rozpučelo květenství moru, raději obětuje vlastní život (i životy ostatních, které nevaruje) jen proto, aby mohl s tímto zidealizovaným obrazem dokonalosti zůstat navěky. Sám sice tvrdí "Miluji tě!", sám se domnívá, že se do něj propadl a poblouznil, ale s láskou to má společného pramálo. Jediné, po čem von Aschenbach touží, je vlastnit Tadziův obraz, majetnicky si jej připoutat na zřítelnice, pro sebe a pro nikoho jiného. (27.08.2011)

Oku lahodící prostředí Benátek v dobách líbívé sesece doprovází nádherná Mahlerova hudba. Kamera už mě tolik neoslnila, ale objektivně bych se přesto nebál tvrdit, že forma je tady skutečně výborná a podmanivá. Jenomže co si mám počít s formou, když tak silná forma zde vytvořila součást naprosto nezajímavého obsahu? V tomhle případě mě filmová procházka Benátek přestala okouzlovat, vést k rozjímání a začala na oplátku nudit poměrně brzy. Z druhé poloviny udrželo nad vodou mou plnou pozornost už jen vystoupení toho zpívajícího hudebního kvarteta. Smrt v Benátkách je jeden ze dvou případů, kdy se mi u sledování filmu podařilo před časem doslova usnout. A ač jsem napodruhé tuhle filmovou povinnost zvládl s třemi přestávkami úspěšně od začátku až do konce, mám stále pocit, že mnohem lepší by bylo zavřít oči, poslouchat jen toho Mahlera, nenechat si pozvnášející hudbu kazit pohledem na každou chvíli odpudivějšího Bogarda a hlavně všemi retrospektivními odbočkami, které jsou jen plné rádoby intelektuálních keců nad uměním. Omlouvám se všem, kterým se to líbilo, ale tohle jednoduše není snímek pro mě. Filmový klenot? Možná ano, ale nebýt hudby a benátské architektury, mám pocit, že by zbyl neskutečně vyprázdněný snímek. Jelikož hudba vznikla v tomto případě dávno před filmem a nikoliv pro něj, rozhodl jsem se, že nebudu kvůli ní nadhodnocovat. 50% (27.09.2020)

Smrt v Benátkách skutečně jen obrazově rozehrává situaci, která je odhalena v úvodní části filmu a dává jí maximální prožitek. Jen málokterý film dokáže přenést na diváka takovou dávku dobové atmosféry (velmi pečlivě zkonstruované i když i se značnou dávkou hlavně vizuální stylizace, jež však povrchovému a náznakovému dění dodává silnou pocitovost), beznaděje, ničivých obav i osovobozujícího pocitu z existence dokonalé krásy, jež se člověku objeví na dosah ruky, jakákoliv muka může tato těsná přítomnost probudit. Právě oscilace hlavního tématu mezi umělecko-filosofickou disputací a prozaickým příběhem o potlačované homosexualitě, která začne překonávat jakékoliv vnitřní zábrany. V tomto případě je film velmi intenzivním zážitkem, který však vyžaduje i značnou dávku trpělivosti, jelikož jde o silnou extenzi jediné situace, i když téma cholery dodávající psychickému utrpení i fyzický doplněk pomáhá v druhé polovině troše pohybu. Přesto si však opět nemohu odpustit jednu výtku - Viscontiho styl zaměřený na bezohledných až televizně laděných transfokacích (jež silně poznamenaly i předchozí Soumrak bohů) silně narušoval kontemplační zážitek a teprve smířlivé uklidnění na samotném konci, tedy magická scéna na pláži zalité pozdně odpoledným sluncem, napovídá, že statická kamera by zde pro mě asi byla přínosem. (19.12.2010)

Když umřít, tak v Benátkách. Za zvuků Mahlera. Visconti natočil nádhernou symfonii, která nepadne do noty každému, mnohým bude brnkat spíše na nervy. Zdánlivě se neděje nic, ale v tom ničem je obsaženo všechno. Aschenbach, trochu pan Hulot, trochu pan Bean, trochu melancholický zoufalec, který jenom ztrácí. Nás nejdříve naučí pozorovat a posléze nás nechá, ať pozorujeme sami. Kamera nespěchá, ponechává dostatek času k vychutnání kdejakého detailu. Sami si vyberte, co je podstatné. A potom „to“ přijde a když je ještě cesty zpět, udělá další, poslední chybu, zachová se jako ten největší sobec. Zachránilo by mu jiné rozhodnutí život? Nebo by stejně zemřel, navíc nespatřiv onen nezachytitelný (ani fotoaparátem?!) výjev dokonalosti, o niž netřeba pochybovat? Film, který bolí. Ale krásně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, Pacco, Dr.Zhivago (18.08.2010)

Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) (21.11.2006)