Dým bramborové natě

Bohumil Říha nebyl žádný spisovatelský velikán, a režisér Vláčil evidentně musel vybírat z toho, co na jedné straně mohlo sítem bolševické cenzury projít, a současně nebylo beznadějně pitomé. Výsledkem je dost povrchní látka mistrovsky zrežírovaná a dobře zahraná. Příběh by dostal závažný rozměr až tehdy, kdyby vyslovil i to, o čem Říha mluvit nechtěl a neuměl a Vláčil nesměl. --- Na filmu je nejsmutnější vědomí, že představuje to nejlepší, co mistři Vláčil, Hrušínský a spol. směli v těch časech vytvořit. A tak ta šedivost a zamlklost celého filmu paradoxně přece jen vypovídá o oné hrozné, šedivé a zamlklé, době. (20.09.2010)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Hrušinského lekár prichádza na dedinu, začne riešiť ich problémy, do ktorých sa zamotá aj emocionálne a divák má pocit, že to už v českom filme videl mnohokrát. Lenže vo Vláčilovom podaní sa jedná o dielo predsa len utlmenejšie a depresívnejšie, ako sme z prostredia českej filmovej dediny zvyknutí. Asi Vám pripomenie štýlom skôr Karla Kachyňu. Po polovici začne byť jasná téma filmu a čím ďalej sa blížime ku koncu, tým je nám jasnejšie, ako musí film skončiť a pochopíme, že akýkoľvek iný záver ako ten predpokladaný by bol nelogický. Očakávania sa naplnia, ale katarzia prichádza iba polovičná. Stále lepšie, ako z diváka ždímať slzy. (20.01.2014)

Rozvedeny doktor (bravurni Rudolf Hrusinsky) se stehuje z Prahy vykonavat svoji profesi a pomahat lidem jako obvodni lekar na mensim meste. Slusne vykresleni, jak to chodi na venkove nebo alespon v minulosti fungovalo. Male mesto, vsichni se znaji, vsechno o sobe vi a kriticky se odsuzuji ve sve malickosti. 65% (21.03.2011)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)