Dým bramborové natě

Pocitovo veľmi bohatý snímok, kde kraľuje hlavne pocit všadeprítomnej melanchólie a nostalgie. Film o ľudskosti a pravých hodnotách, ktoré na staré kolená hľadá vo svojom rodisku v zahraničí uznávaný doktor Meluzín. Vo svojej podstate ide vlastne o pozitívnu vec, pretože snímok ukazuje, že aj v prostredí všeobecnej nedôvery a malosti je možné presadiť ľudskosť a láskavým prístupom tak získať duchovnú rovnováhu a úctu všetkých. 85/100 (06.10.2015)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)

Mistr Vláčil sevřen dobovými (ne)možnostmi. Druhý mistr Liška jako by se jen díval zpovzdálí. Nicméně precizní obsazení překonává i tuto bariéru. Až přehnaně, ovšem skvostně klidný Rudla, Lohnického hrobnická filosofie, dvě výrazné zástupkyně dramatické tvorby naší kinematografie a rozverná maminka, dostávající zde životní, hereckou příležitost. (22.02.2014)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)

Velmi poklidný film s ponurou a tichou atmosférou. Mistr psychologických dramat Rudolf Hrušínský se tu nesmazatelně zapsal velkým písmem. Právě na něm staví celý příběh a postavu seriozního doktora Meluzína ztvárnil dokonale. Moc se mi líbí tahle venkovská dramata a tohle je jedno z mých oblíbených. Rád se k němu vracím, když je možnost, i když je poněkud skličující a jeho konec není nejšťastnější. 80% (28.02.2011)