Hadí jed

"Nebyla by tady nějaká láhev od mlíka? - Což o to. Lahví je tady dost, ale že by byly zrovna od mlíka..." František Vláčil zpracoval téma (jemu samotnému dost blízké) způsobem, ze kterého vskutku mrazí. Pro mě osobně je tohle asi nejlepší role Josefa Vinkláře. Ilona Svobodová v roli jeho dcery si mě svou počáteční naivitou dokázala získat a na rozdíl od většiny jejích dalších rolí, mi tady vůbec nelezla na nervy. Ferdinand Krůta a Karel Heřmánek byli neméně skvělí... "Kdyby každej nešťastnej člověk měl chlastat jako von, tak se to notorákama jenom hemží." (16.02.2016)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)

Herecke vykony na urovni,Josef Vinklar vynikajici. Pribeh mne trochu zklamal, byl dost jednoduchy, rekneme citelny. Kamera super, jeden neuveritelny zaber kdy si pan Vinklar sedne pred ohen u ktereho uz sedi pes, ktery je k nam zady,umisteni maringotek take vybrano sikovne lze to obzvlaste ocenit , kdyz se dvere jedne zaviraji a v stejnem momentu oteviraji dvere druhe ve vlastne jednom a tom samem zaberu. (18.09.2007)

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)