Klapzubova XI.

Dnes by se řeklo volná adaptace. O fotbal prakticky nejde a i "díky" tristním záběrům přímo ze hřišť je dokonce na obtíž, ale nutno podotknout, že ani ve knížce nehraje kopaná prim. Stěžejní je ta vznosná idea hry pro radost. A jemná kritika těch nafintěných primadon. Klabzubáci i Eduard Bass by se divili, kam až fotbal zašel... Pro ženské publikum je tu hromada techtlí a sem tam nějaké to mechtle, ale zklamalo mě, že nejzásadnější okamžik knížky, kdy klabzubáci poprvé prohrají (s partou kluků, která si s nimi odmítne začutat), komentuje starý Klapzuba jen tak na půl huby a hned stmívačka. Jinak ale funkcionáři a majitelé klubů, jako by si s těmi dnešními z oka vypadli, inu já na bráchu, brácha na mě, lidi řvali, prásk, seděl... Prohráli jsme devět ku jedné. (14.12.2017)

Humoristický román Eduarda Basse se dočkal několika zpracování, a z nich nejznámější je asi právě toto z roku 1938 s Theodorem Pištěkem v hlavní roli otce jedenácti synů Klapzubů. Z nich vytvoří fotbalové mužstvo, které začne vyhrávat jeden zápas za druhým, až začne i reprezentovat Československo. A musí čelit i nečestným jednáním a pokusům ze strany soupeřů. Ve své době film apeloval ještě na jednu – v době blízkého mnichovského diktátu a hrozící rozpínavosti nacismu posiloval národní sebevědomí a češství, a je potřeba se na něj dívat i z tohoto úhlu pohledu. Přesto jde i tak stále o příjemnou fantazii, o jakých sní stovky kluků, dokonce i se záběry ze zápasů té doby – z utkání mistrovství světa Československo – Brazílie v Bordeaux, Československo – Bulharsko (1938), Wolverhampton Wanderers (Anglie) – Československo (kombinovaná Sparta a Slávie) a Slávie – Janov (1938). Disk, jak je tomu u Filmexportu milým pravidlem, má velice dobré provedení, a to jak čistotou obrazu (černobílý ve formátu 1,33:1/4:3), tak i zvuku (v Dolby Digital 2.0). K dispozici jsou české titulky pro neslyšící a anglické. Zajímavé jsou i bonusy. Už při vložení disku do počítače se vám spustí stránka s historickými články v časopisech, jež jsou naskenovány ve vysokém rozlišení, a další dobové materiály najdete v bonusech samotného DVD. Jsou zde velice podrobné biografie a filmografie, fotografie, kde najdeme i některé raritní fotografie, v sekci Zajímavosti pak text o věcech ohledně filmu i předlohy, jež jste neznali. A konečně čtvrthodinové slovo filmového historika nám zasadí celkově film jak do toku vzniku, tak kontextu doby a vztahu k Bassově předloze. (19.08.2015)

Redakce Lidových novin seskupila ve dvacátých a třicátých letech do svého středu plejádu významných person české literatury, v jejichž čele stála především jména Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Langera a Eduarda Basse. Asi nejblíže k sobě měli Poláček s Bassem. Oba vytvořili řadu humoristických děl různé úrovně a kvality, ale jen dva romány z fotbalového prostředí se dočkaly nebývalé popularity u malých i velkých čtenářů. Bassova Klapzubova jedenáctka se stala ve své době dokonce určitým fenoménem a do jisté míry i prvním odkazem budoucí slávy české kopané tak, jak ji o několik let později zvěčnil také Poláček v Mužích v offsidu (romány dělí necelých deset let). Filmoví tvůrci nakonec sáhli po obou předlohách, ale zatímco Muži v offsidu našli svého trojského koně v zde excelujícím Haasovi, příběh otce Klapzuby a jeho jedenácti synů byl doveden k nevyhovujícím a de facto deformujícím kompromisům, nemilosrdně určených producenty a režisérem. Tomu také odpovídal výběr hereckých představitelů, přičemž volba Theodora Pištěka a Antonie Nedošinské do hlavních rolí nemusela nutně znamenat neúspěch. Na hraně se zde pohybuje především výběr chlapeckých dorostenců, vesměs neherců a profesionálních sportovců, motivovaný režisérovou snahou o získání nových, mladých lidí pro filmovou kameru. Z komerčního hlediska se jako nadmíru vhodná jeví účast Hany Vítové, svou bezpečnou polohu tu nacházejí také Marvan, herec mimořádných kvalit, Kohout, Neumann i Filipovský. Onen vlastenecký tón, implementovaný do filmu pod tíhou soudobé politické situace, jen stěží nalezne porozumění u současného diváka, přesto není od věci připomenout, že tehdy, v osmatřicátém roce, fungovala kopaná na zcela jiných morálních pravidlech, než dnes. To především. (03.10.2008)

Kdo by neznal Bassovy Klapzubáky? Fakt je, že film nepostihuje poetiku Bassovy řeči, ale to mu ani nelze mít za zlé. Filmoví synové byli až na Raula Schránila vlastně neznámými tvářemi a myslím, že se nikdo z nich nějak zvlášť neprosadil. Díky tátovi jsem fotbal vždy sledovala a tak se mi líbila půvabná novela i film. Jára Kohout vesele kouřil u benzinky přímo pod cedulí Kouření zakázáno. A pak božsky skákal přes švihadlo. Krásný je strach z maminky jako největší autority: „Udělejte pořádek, nebo bude maminka hubovat.“ Ložnice s palandami a plechovými skříňkami,které leckde doteď přežívají. A žádné matka, otec, fotr, vona. Ale tatínek, maminka, mami, tati. No, možná jsem staromódní, ale bylo to milé. Stejně jako rozhlasový komentátor: „ Zatímco vás informuji o těchto zajímavostech, na hřišti se vůbec nic neděje.“ Při řečech o fotbalových primadonách jsem si připadala jako v současnosti. „Potřebujeme jedenáct kluků, kteří by si rozuměli, a pak vyklepeme celej svět.“ No zase, aktuální. Legrační garderoba a legrační kopačky. A všimli jste si těch ponožek na podvazky? A zase těžká současnost – jak udat zahraničního hráče, který není nic moc, ale hodně stojí? Fotbalovým příběhem se ve filmů prolíná i láska, záměna existencí. I když je to láska jak z červené knihovny naruby, neubírá to filmu kouzlo. A jen pro záběry staré letné a Prahy stojí za to se koukat. A také na Jaroslava Marvana, takového brouka Pytlíka, všechno zná, všechno ví, „já a brácha, já na bráchu, brácha na mně, tenkrát na Kladně…“ Kouzelná Antonie Nedošínská, prototyp dělnické maminky, mám ji moc ráda. Ona jako žena z lidu, typově podobná Růžena Nasková jako dáma z lepší společnosti. (to sem sice nepatří, ale ony dvě si nekonkurovaly a vždycky sedly.) A jak to paní Nedošínské šlo s konví s vápnem, když lajnovala hřiště, a nechala muže a syny vyspat! Krásná Hana Vítová se sametovým pohledem. Když se film zlomí a kluci jdou k profesionálům, začíná to být smutné. Roztrhaná rodina, peníze, kazí se vztahy. Ne u Klapzubů, ale obecně. Tahanice ve fotbalovém vedení také nestárnou. A na závěr ťafka: „My s vámi nebudeme hrát. Vy jste profesionálové a hrajete za peníze.“ Svatá tehdejší prostoto, ale byly to časy. Závěrečnou agitku s písní na rtech už si autoři mohli odpustit. (24.06.2008)

Jako absolutní fanda fotbalu si těžko můžu nechat ujít Klapzubáky, jenže s tímhle jsem tvrdě narazil. Při proslovu starýho Klapzuby o hraní fotbalu pro radost a poctivému přístupu jsem si vybavil ty naše dnešní namyšlený přeplácený primadonky a-lá Baroš, Ujfaluši, atd. a říkal jsem si Klapzubu na Vás, vy chodící manekýni, ale on i starej Klapzuba by byl na ty naše současný nafoukance krátkej, je by musel trénovat leda tak Hitler, aby byli vůbec ochotní za národní reperezntaci alespoň běhat. Jenže film není o uvách, ale o ději a o emocích atady bohužel snímek zcela ztroskotává. Naprosto nepochopitelně je zde potlačen fotbalový prvek na úkor keců, love story a ničeho. Když si vzpomenu jak Bass ve své knížce líčil ty strhující fotbalové bitvy, které klapzubáci sváděli po celým světě a porovnám to s těma několikvteřinovýma záběrama na nejvyznamnější památky té, které země , který měli zřejmě dokreslit ony fotbalové bitvy klapzubáků po celým světě, doplněné o jeden záběr na fotbalový staidon, bylo mě špatně. Za to milostná část příběhu má ve filmu prostor tři prdele a staví tak do ofsajdu celou fotbalovou složku příběhu, no prostě trapas jak kráva. herecký výkon Theodora Pištěka a názory starýho Klapzuby na fotbal jako takový jsou nejsilnější stránkou filmu a to je po hříchu velmi málo. (30.01.2010)