Vlčí jáma

"Nikomu tě nedám...ty můj tajtrdlíčku...ty můj bobečku." Ze začátku se tyhle majetnické sklony tetičky Kláry vůči svému mladšímu manželovi mohou zdát i docela roztomilé či přinejmenším úsměvné. Postupem času však atmosféra v rodině začíná poměrně houstnout a člověku je jasné, že má před sebou silné psychologické drama. Jiřina Šejbalová přitom tuhle roli zahrála tak excelentně, že v okamžiku, kdy tetička v zoufalství křičí "já už nemůžu, já to nedovolím, já to nechci….to se nesmí stát…", to ve mně vyvolalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem si říkal, že si dotyčná svůj osud (citově) opuštěné ženy kvůli své panovačnosti i zaslouží, na druhou stranu mi jí bylo i líto. Zvláště když jsem viděl, jak se k ní v závěru otřesně chovají její posluhovačky. V některých momentech měla atmosféra filmu až hororový nádech, což nevím, zda bylo úplně nutné. Tyhle scény každopádně dost kontrastují s tím, jak se v celém filmu chová (nejen) k tetičce její mladičká schovanka v podání Jany Brejchové. Ta toho sice moc nenamluví, ale člověk z ní má přesto pocit, jako by viděl anděla. Tomu odpovídá pro někoho možná i trošku překvapivý konec... (02.08.2018)

Další z černobílých kouzel naší kinematografie padesátých let se obírá důkladnou studií "čisté" morálky na případu stárnoucí a hrubnoucí ženy v odkvětu, která se odmítá smířit s nenávratným během času. Féministická próza tehdy režimisticky prominentní Jarmily Glazarové nalezla víc než dokonalé filmové přetlumočení vynikajícího českého režiséra Jiřího Weisse. Kontrast bezelstného dívčího mládí a zloby odcházejícího života, který nechtěl vždy být peklem pro sebe i své okolí, je zcela na výši dobových trendů vývoje hraného filmu. Vynikající - v mnoha ohledech životní - výkon přední české herečky národní umělkyně Jiřiny Šejbalové snese světová měřítka. Za zmínku stojí i nesmělý projev nadané, tehdy objevené nadějné krasavice českého filmu Jany Brejchové, dědičky tragicky uzavřeného osudu mladičké slibné Jany Rybářové. Démanty často nacházíme tam, kde bychom se jich naděli nejméně. (27.08.2007)

Miluju filmy Jiřího Weisse. Spolu s Romeem, Julií a tmou je Vlčí jáma tím nejlepším, co ve své tvorbě tento talentovaný režisér zanechal. Vypráví komorní příběh starší paní (Jiřina Šejbalová), jejího mladšího manžela (Miroslav Doležal) a mladé dívenky, kterou si vezmou jako svoji schovanku (Jana Brejchová). Dohromady vytvoří milostný trojúhelník, který ve svém dusném, depresivním a temném prostředí začne rozehrávat solidní psychologické drama. Film vznikl podle knihy Jarmily Glazarové, jež je zasazena do prostředí maloměsta krátce po první světové válce. Zlou a panovačnou tetu Kláru ztvárnila takovým pekelným způsobem Šejbalka, že málem za svou roli získala v Benátkách hlavní cenu, ale tu jí o jeden hlas vyfoukla Sophia Loren! Jana Brejchová je ve své roli až hypnotická, ty její oči dokážou mluvit. Ostatní obsazení je bezchybné a určitě bych ještě vypíchl roli Loly Skrbkové, hrající skřehotající služku Petronilu a vypadající jako nefalšovaná smrtka. K celkové genialitě snímku připočtěme nadstandardní kameru Václava Hanuše a hudební katarzi Jiřího Srnky. Bezesporu mistrovské dílo!!! (12.02.2019)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)

Určitě vynikající pohled na falešnou, povrchní a zdánlivě dokonalou společnost lidí na začátku 20století. Obraz manželství, které se časem stává vězením a na mladistvou touhu po lásce, ovšem bez jakýchkoli morálních překážek. Mladičká Jana nakonec zjišťuje, že úděl ženy v této době je předem daný a jasný. Výborná atmosféra a excelentní herectví. (13.09.2011)