Dotek zla

Navzdory zdejšímu vysokému hodnocení nedám více jak 3*, jelikož snímku dle mého chybělo nějaké dobře vystavěné napětí či překvapivá nebo strhující pointa, popř. závěrečná scéna. Pochválit však musím ohromujícího Orsona wellse ve své roli a Charlestona Hestona, který snad v žádném svém snímku nehrál špatně. Pro mě byla asi nejlepší scéna byla ta v hotelu, kam se hlavní hrdinka dostala. (19.08.2012)

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Nejen jeho vinou jsem tuto oldschoolovou podívanou sledoval dosti nezúčastněně, prostě mě to nějak nebralo a neubránil jsem se nudě. Určitě bych zde ale našel i řadu kladů - obrazová stránka je výjimečně zdařilá, totéž platí o hudebním doprovodu a hereckých výkonech (především mě potěšila Marlene Dietrich - byť její role je zde jen maličká, při jejích závěrečných slovech na mě šly mdloby z toho, jak působivě jimi tento film korunovala). Vršit chválu by bylo samozřejmě dlouho možno i na herectví Orsona Wellese, který je ve své roli skutečně dokonalý. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že mě tento film příliš neoslovil, a nemohu tedy hodnotit výše - hlavně ze začátku mě skutečně iritovalo, jak jsem vůbec netušil, o co tam krucinál jde - a bylo mi to hlavně nekonečně jedno. Závěr je ovšem dokonalý - čili když se to zprůměruje, vydá to na akorát na ty tři hvězdy. Vidět to v původním znění a v kině, asi bych hvězdu přidal, ale co na tom sejde. Mimochodem strašně se mi líbil následující filmový dialog mezi Quinlanem a Menziesem: Quinlan: "Vy jste se nějak skamarádili, ty a ten Mexičan. Tím se vysvětluje ta věc, co máš teď na sobě. Jak se tomu říká? Tomu, s čím teď chodíš." Menzies: "S čím chodím?" Quinlan: "Ano. Svatozář." Menzies: "Svatozář?" Quinlan: "Docela ti to sluší, Pete. Za chvíli budeš mávat křídlama jako anděl." (23.10.2012)

„Come on, read my future for me.“ - „You haven't got any. Your future is all used up..“ Přelety jeřába kamerového, low angle záběry vskutku zemitého charakteru, expresionistické prvky, nepřirozené stíny plížící se po zdech a stropech a do toho Manciniho čitelný rukopis v hudební stopě. Forma je tak velkolepá, že by se možná vlezla do Orsonova laloku, ale co s tím obsahem, který vykazuje přirozenost Hestonova opálení? Zapomenout na něj, tu technickou brilanci už cítila Quinlanova chromá noha.. (20.11.2023)

(1001) Především geniální hudba, v návaznosti na to atmosféra. Dál taky nevím, jak to ten Orson dělal, ale obraz je zkrátka skvostný! (To platí ke všem filmům, ale nikde jinde jsem to myslím ještě nenapsala, tak si tady vyrovnávám manko, vykřičník vykřičník.) Osobně bych řekla, že je to asi nejlepší film, který jsem od něj zatím viděla, ačkoli... Proces mám pořád trošku víc radši, srdíčkem. (14.07.2010)