Pojistka smrti

Chladná, výborně vystavěná krimi romance, je často braná za vzorový noir (x) a skutečně obsahuje všechny hlavní prvky žánru. Zrádná manipulativní krasotinka, úkladná vražda, morální úpadek hlavního hrdiny, noční LA, fatalistický feel a předem jasný závěrečný držkopád... Odškrtnu si další starou must-see klasiku, všeho všudy fajn filmový zážitek. (08.09.2020)

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. A parádní cynická noir kriminálka ve zručné režii Billyho Wildera na téma vraždy spojené s pojistným podvodem. Přesné dialogy, gesta, pohledy, osudová blondýna, do vraždy namočený pojišťovák a jeho zdánlivě nemotorný drobný kolega s balvanem podezření v žaludku, který ji vyšetřuje. Jediné, čeho jsem trochu litoval, byl nevýrazný casting hlavní mužské role. Být v ní takový Humphrey Bogart, neváhal bych s plným hodnocením. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=S3wjJcuGsVE (24.06.2012)

Double indemnity je skvělou ukázkou noiru a vůbec amerických filmů z 30.-40. let 20.století hned ze dvou důvodů. Tím prvním jsou přesně typově obsazení herci, kteří často nemusí předvádět žádné herecké koncerty, a přesto diváka dostanou svým ledabylým charismatem přesně tam, kde ho chtějí mít. V Double indemnity hraje tuto roli Fred MacMurray – jeho výkon je přeci jen až příliš toporný a chybí mu bogartovská nadsázka. Soupeřem mu je však skvělý Edward G. Robinson, jehož živelný projev tvoří s MacMurrayovou strnulostí zajímavou chemii schopnout utáhnout celý film. Druhým důvodem jsou perfektně vypointované dialogy. Není tu snad jediná odfláknutá věta, z každé jiskří vtip a zdrcující noirová osudovost. Nemyslím si, že by Double indemnity byl nejlepší noir, ale rozhodně je ukázkou toho nejlepšího, čeho byl tehdejší Holywood schopen. (13.04.2008)

Hlavní hrdina, nejspíš kříženec Humphreyho Bogarta a Lee Marvina, nakonec nedoplatí na chybu ve svém zdánlivě bezchybném plánu a dokonce ho ani nepřechytračí femme fatale, ale srazí ho do kolen kancelářská krysa v podobě Edwarda G. Robinsona (nic ve zlém). Důraz na zdánlivě nepodstatné detaily (ohnutý koberec) a napětí po většinu stopáže, to je to, co jsem u Billyho Wildera zatím nepoznal, ale snad budu mít možnost vidět i další jeho podobně laděné kousky. I přesto pro mě ale vrcholem žánru zůstávají Kubrickovo Zabíjení a Wellesův Dotek zla, natočené o dekádu později. (11.03.2010)

„I couldn't hear my own footsteps. It was the walk of a dead man.“ Když se muži přestěhuje krev z mozku do dolní poloviny těla a jako pojišťovací agent hodlá pokrýt nejen škodu na blatníku, ale i manželku pana majitele, ztrácí schopnost racionálního myšlení. A když pak spolu zosnují vraždu, nemůže to pro ně v takových typech filmů skončit dobře.. Wilder válí prostřednictvím brilantně napsaných kulometných dialogů a na detaily dbajícího stylu vyprávění s důrazem na dějové zvraty a měnící se vztahy postav, v čemž si báječně pomáhá voiceoverem hryzajícího svědomí Waltera Neffa. Závěr s o dvě míle dál posunutým výtahem je pak přesně dle intencí těch nejlepších kousků žánru noir, tzn., že poslední záběr a poslední slova jsou vždy absolutním vrcholem a vše shrnující tečkou. Holt, ne nadarmo se říká, že každá úkladná vražda je dokonalá, dokud se v ní neobjeví chyba.. (26.05.2011)