helianto

“Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Nádherně tragický příběh mistra Lustiga. Příběh o těžkém návratu do života. Do života, v němž ale nezbylo už vůbec nic. Do života, který by měl představovat naději, ale ta se jen rozmělňuje do zlatých plíšků. „To, co je teď, by mělo být vždycky ze všeho nejlepší....“ Je jen nicota, povrchní pusto a prázdno… Kdo je Dita Saxová? Povrchí lehkomyslná kráska? Hluboce trpící, tragicky prázdná duše? Lhostejná? Zoufalá? Těžko říci. Velmi těžko, protože Krystyna Mikolajewská nám svým výrazem odpověď nedává. Nevyznáme se v ní… Dobře či špatně? Ten stále stejný, studený výraz se však stále více stává nudným. Nedovolí divákovi, aby s hlavní hrdinkou jakkoliv soucítil. A to nejspíš nebylo záměrem…Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

Always thinking about I will find lovely place where I don't have to run before the shining Suns… Lalalalala... Ecstasy of Freedom… Spíš než „Ecstasy“, „Thirst“ – touha. Touha po životě, po svobodě, po nalezení sebe sama, svého vlastního opravdového já… Život, jak jim byl naplánován, nevyšel, takže co? Hurá! do života. Za hranice všedního reálného světa. Ale ten je stále přítomný, tomu se utéct nedá. Kdepak, to není výlet za hranice všedních dnů, to je zoufalství, útěk, chaos, nejistota, strach. Ne nadarmo využívá režisérka jako hlavní původce zla muže, lehce schematicky vybrané týpky, ale logicky. Muži hlavně představují TO neznámo, po kterém hrdinky touží, ale zároveň se jej bojí. A ono neznámo je nakonec jejich deziluzí, jejich prozřením, jejich smířením se s realitou… Filmový debut Karin Babinské je rozhodně zajímavým počinem v současné české kinematografii, v záplavě hloupých komedií nebo strašněvážněseberoucích filozofických traktátů je svěžím závanem, je jednoduchý, přímočarý, neslibuje žádnou hloubku, co taky čekat od osmnáctiletých holek, že?, ale zároveň přivádí přece jen k zamyšlení. A navíc je korunován solidními a vyzrálými výkony hlavních představitelek a také chytlavou, ale ne hloupou, naopak velmi dobře charakterizující, doprovodnou hudbou. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

“Je, drazí, Štědrý den a dnes Chrám Smrti zahálí. Dnes se nespaluje… Ač by se právě spalovat na tak štědrý den mělo… Aby se co nejvíce duší vymanilo… Osvobodilo… Vzlétlo do vesmíru… Našlo nová těla. Štědrý den má být štědrý i pro mrtvé…“ Juraj Herz s Ladislavem Fuksem byli naopak velmi štědří ke všem živým a stvořili dílo vpravdě nesmrtelné, nebeské i ďábelské zároveň. Dokonalé ve své psychopatické perverznosti, propracované do nejmenších detailů, výběrem představitelů jednotlivých rolí mrazivého divadla, včetně roliček nejmenších, přes hudbu, která diváka geniálním způsobem vtahuje do děje, téměř ji ani nevnímáme, ale ona tam je, dokreslujíc temnou atmosféru snímku, až po obraz, fascinující záběry a dokonalý střih, přenášející diváka z prostředí do prostředí se snově fantaskní lehkostí, takřka nepostřehnutelnou. A celé toto geniálně bizarní panoptikum bere pod svá laskavá ochranná křídla Rudolf Hrušínský… “Já mám pořád pocit, že pro vás dělám strašně málo…“ Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015.

Posledná bosorka. Pro mě jeden z filmů velké slovenské historické trojky let padesátých, mimořádná nostalgie. Od rozdělení republiky jsme snad neměli možnost tyto filmy vidět a přitom byly tak úžasné. Barevné, výpravné, s příběhem, který vtáhne a ani na minutku nenudí. Se skvělými hereckými výkony. Aťsi jsou dnes už lehce naivní. Mají své kouzlo, je v nich nadšení. Dnes už budeme těžko vnímat kritický osten, namířený proti zhůvěřilosti feudálního panstva. Ale to nadšení studentů, jejich bezstarostnost a zároveň moudrost, ta přetrvává. A křehký příběh lásky a pomsty. Kéž by všechny filmy byly takové…

,,Duše některých lidí jsou tak silné, že jsou schopni obětí, jejichž odměnou je vědomí, že milované osobě zajistí štěstí." - Honoré de Balzac. A já se ptám „pourquoi?“ A není nikdo, kdo by mi odpověděl. Proč si mladá krásná žena sáhne na život kvůli čtyřiceti lahvím koňaku? Proč skutečný viník zůstane nepotrestán a jediné, co jej může trápit, je jeho vlastní svědomí? Dr. Kůrka, pronásledovaný nespravedlivě, ale o to silněji, pocitem viny, bude jeho svědomím. Stačí jediný pohled, pohled, na něž je mistr Hrušínský mistrem. Nechtěla bych být pronásledována… Vynikající režisér Jiří Weiss rozehrává další své mimořádné psychologické drama. Příběh nevelký rozsahem, ale s charaktery propracovanými do nejmenších detailů. Zajímavá spolupráce nejlepších českých herců s herci anglickými. Skvělá jazzová hudba v podání kdysi populárního Kraugartnerova orchestru se silným vokálem Marty Kubišové. Další perla československé kinematografie let šedesátých.

Hořké drama. I happy-end zanechá na jazyku lehce štiplavou příchuť. Příběh je svým zpracováním sice logicky poplatný době vzniku, ale jeho základní atributy zůstávají. Touha po obyčejném lidském štěstí nám přetrvává i tváří v tvář těžkým životním zkouškám, jimž jsme vystaveni. Můžeme si svých povinností být vědomi, jak chceme, jsou věci, kterým se vzdoruje těžko. A láska je jednou z nich, i když to dnes mnohým může znít jako klišé. Filmu kraluje silně, až pohádkově, schématické pojetí celé rodinné tragédie. Oba protagonisté, jinak zcela obyčejní lidé, totiž po celou dobu prokazují mimořádně vysoký morální kredit (uvědomme si, že celý příběh se odehrává v rozmezí několika měsíců, ne-li let) a jejich závěrečné „selhání“ je okamžitě „potrestáno“ definitivním katastrofickým rozuzlením, z jehož patosu a síly se nám až tají dech (neobvyklá herecká příležitost pro jinak povětšinou komediálního herce Josefa Beka, vynikající studie člověka, propadlého naprostému zoufalství). Přesto se jedná o dobře a poctivě odvedené filmařské řemeslo v rámci daného žánru a snímek by si jistě zasloužil více pozornosti.

Filmová perlička, bohužel lehce pozapomenutá, která vaří z nejlepších ingrediencí domácí humoristické tvorby a celek pikantně dochucuje správně dávkovanou nadsázkou, absurdnem, černým humorem nejlepší kvality, aniž přitom zapomíná, že původní téma bylo velmi vážné a mohlo svými důsledky velmi fatálně poznamenat životy všech zúčastněných. Velká škoda, že se jedná o jediný režisérský počin Václava Lohniského, neb svou prvotinou tento všestranný český herec prokázal schopnost velmi citlivě vést širokou škálu různorodých hereckých osobností, takže hvězdy nezastiňují své méně známé kolegy, naopak společně nabízejí širokou paletu rázovitých figurek. Všechny příchutě se správně propojily a divákovi je naservírována filmová delikatesa po všech stránkách nesmírně vyvážená.

Musím přiznat, že na tento film se mi velmi těžko koukalo a stejně těžko mi je jej hodnotit. Na jedné straně tu stojí zajímavý námět, neotřelý příběh vztahového mnohaúhelníku, kde v každém úhlu je cos skryto, velmi zralé herecké výkony, které u některých představují standard, u jiných (Roman Zach) mohou být pro mnohé překvapením, a v neposlední řadě výborná kamera, povyšující tento film do kategorie příběhů snových. Na druhé straně se mi na první pohled jednoduchý, ale ve své podstatě dosti spletitý, děj velmi těžko sledoval, pochopit pohnutky jednání jednotlivých postav mi na první zhlédnutí přišlo téměř nemožné, a nakonec, a to mi vadilo snad nejvíce, přičemž ale nedokážu určit, zda to třeba nebyl režisérův záměr, velmi chladný a odosobněný přístup všech protagonistů k celému příběhu. Jako by ve filmu byli a zároveň se vznášeli někde mimo… Film má své nezpochybnitelné hodnoty, za které si dobré hodnocení bezesporu zaslouží. Zůstávají ve mně, nicméně, pochybnosti, takže si dávám za úkol jednou se k tomuto zajímavému počinu československé kinematografie ještě vrátit…

“Každá žena je had a každý had je žena.“ Další z dlouhé řady televizních zpracování ruské literární klasiky, které mají v československé kinematografii tradici. Zde poněkud netypicky komická Dostojevského povídka, převedená do svižné televizní inscenace, jíž bezesporu kraluje trio protagonistů pražského divadla Ypsilon – pánové Kaiser, Lábus, Dejdar, s nimiž si nikterak nezadají ani dámy – Paulová a Issová. Všichni zúčastnění předvádějí velmi zralé, civilní komediální výkony, prosté jakéhokoliv pitvoření. A účinek je maximální. Atmosféru carského Ruska v inscenaci podtrhuje příjemná a přitom velmi moderní hudební linka, jejímž autorem je český kytarový mág Štěpán Rak.

Povídky Guy de Maupassanta se vyznačují neobyčejnou lehkostí, břitkým humorem, satirou, lehkým, škádlivým, nádechem erotiky. Tohle všechno jsem ale hledala v této slovenské inscenaci zcela marně. Nemám nejmenší tušení, zda tvůrci věděli, co činí. Zda jim skutečně šlo o satiru na maloměšťáckou společnost, které vládnou peníze jako veličina nejvyšší, jíž je třeba podřídit veškeré konání. Komično, výsměch, karikatura, ironie. To je satira. Nemá nic společného se sáhodlouhým filozofováním, které nám tu, byť mistrovsky, předvádí Ivan Romančík. Jeho duševní pochody tak zahlcují celou inscenaci, že na nic jiného téměř nezbývá prostor. Dalším tragickým omylem bylo předabování českých herců, především u Rudolfa Hrušínského se jedná o chybu téměř fatální. Nechávám průměrné hodnocení, ale to si inscenace odnáší jen díky mimořádným hereckým výkonům protagonistů a velmi, velmi podmanivé hudbě Petra Hapky.