M-arta

Nějakým řízením osudu jsem Manderlay viděla dřív než Dogville - a pořád se mi líbí víc. Částečnou roli v tom možná hraje tehdejší moment překvapení při prvním setkání s onou minimalistickou a nesmírně silnou formou vyprávění, která v obou filmech osekává z příběhů vše nepodstatné a geniálně tak umocňuje obsah. Částečně za tím ale stojí samotné nadčasové téma, přece jen snad o nepatrný kousek jemnější než v Dogville - příběh o tom, že jakýkoli pokrok může opravdu fungovat, jen když k němu lidé přirozeně uzrají. Příběh provokující, nutící přemýšlet i zapojovat fantazii, nastolující spoustu otázek i náznaků odpovědí, vizuálně i atmosférou nezaměnitelný, překvapující. Příběh, který si v sobě nesete ještě několik dní...snad i let. To mám ráda :-)

Není špatné vidět to v závěsu s filmem Pollock.

"Je tento vesmír přátelský?" Inspirativní dokument o výzvách a zdrojích síly k překonávání překážek, který netvrdí, že když s rakovinou odjedete do Peru mezi šamany, vrátíte se bez nálezu. ALE... Mně se to líbilo. ------------------------------------------------------------------------------------------- Hana Androniková rakovině podlehla 20.prosince 2011. Dovoluji si přiložit příhodný úryvek z její knihy "Nebe nemá dno": "Musím se smát, jak se hezky učíme všechno pojmenovat, jak se učíme vyjednávat, vyjádřit se ve větách, souvětích, komplikovaných obratech, jak dokážeme balit myšlenky, jak se koupeme v rétorice, diskusích, bojujeme se slovy, žijeme slovy, opevňujeme se slovy a pak, tváří v tvář velké kmotře smrti je nám to úplně nahovno."

První, co mě při sledování napadlo byl údiv nad jasností a čistotou zpracování klasiky. Čemuž zdatně sekundovaly dokonale nasvětlené černobílé obrazy v každém okénku filmu, perfektní výběr hlavní představitelky, její absolutně uvěřitelný výkon, lidskost i jakási celková pokora. Zpracování působí o něco klidněji a soustředěněji než nastolují současné trendy, což vůbec to není na škodu a troufám si tvrdit, že většina fandů knih Agathy Christie bude nadšena.

Další ze starých studiových pohádek, ve kterých "si herci ještě hrají" - zvlášť pan Havelka v ní září opravdu vrchovatou měrou - až radost pohledět... Na mě jako na dítě udělala velký dojem i svojí zvláštní atmosférou, kterou jako dospělá už tak nevnímám a skloubením prvků (herci, loutky, živá husa, umělé kulisy, reálné předměty,...). Přiznávám, že minimálně jednu hvěždičku uděluji z nostalgie.

Jedna z hodně povedených věcí Doby ledové, která mě fakt potěšila, je úžasný výběr hudby - kapela Rusted Root patří k mým oblíbeným a určitě stojí za povšimnutí i mimo tenhle drobný úsek na filmovém plátně. Takže... doporučuji! ;-)

Nejdřív mi přišlo, že by to mohl být dost dobrý úlet - podívat se na film, který má ve zdejším hodnocení jen 9%. Ale dost rychle mě přešel všechen humor. Dokoukat jsem navzdory odhodlání fakt nevydržela. Rozhodně to přispělo k mému utvrzení se v tom, že fakt nejsem masochista, jdu radši naplňovat svůj život zážitky jiného druhu a vypínací knoflík televize je opravdu fajn zařízení :-)

Něčemu takovému tedy říkám VÁNOČNÍ ZJEVENÍ! Staré anglické koledy ze 16. století v kombinaci se Stingovým pojetím mě popravdě úplně dostaly (a už vím, o co si určitě napřesrok napíšu Ježíškovi)... Jinak příjemný dokument s hřejivou a neformálně slavnostní atmosférou, která by se dala krájet, ale nic vám nevnucuje.

Je těžké zážitek tohohle druhu odbýt nějakou nadnesenou větou ve stylu: "Věřili, že jí změní život a zatím ona změnila ty jejich" nebo ¨Ebete, ebete ošíčka¨..." Zatím jsem příliš unesená a konsternovaná dokonalou Jodie Foster a jejím chodníčkem emocí, jdu vyhodit pár kapesníků.... a moc ráda si ten film ještě někdy v klidu zopakuju :-)

To Dánsko v Pelhřimově mě dostalo :-))) Ufff...