M-arta

Ani nedýchám, srdce tančí... Tak jako mě ČT nečekaně nadchla" vánočním" Stingem loni, možná ještě okouzleněji se potěšeně nechávám unést touhle radostí. Extáze klidu, pokory,harmonie, veselosti i rozjímání. Muzikantské Vánoce :-)

Nádhera. První část zde: http://www.youtube.com/watch?v=rDI94fHacXw&feature=player_embedded Druhá část tady: http://www.youtube.com/watch?NR=1&v=rDNrjx3p9co&feature=endscreen

Oceňuju otevřeně přiznanou supermanovskou scénu, houf vtipně nápaditých kostýmů i pokus natočit studiovou pohádku trochu jinak. Jenže přes to všechno mám nepříjemný pocit, že jako celek je to, bohužel, jenom prázdná nadýchaná vesele obarvená slupka, pod kterou nic není.

"Raději vidličky než nože" - Prudce PROvegetariánská záležitost. Dost důkladný, obsáhlý a přesvědčivý dokument o vlivu způsobu stravování a životního stylu na lidské zdraví. Popisuje výzkumnou práci dvou lékařů, kteří se dlouhodobě zabývali výživou a civilizačními chorobami. Údajně snímek, po jehož shlédnutí zpěvák Ozzy Osbourne přestal jíst maso. Zde k vidění s českým překladem: http://www.youtube.com/watch?v=TzvIGcvel-w&feature=player_embedded#!

Zajímavě pojatá bitevní scéna na zamrzlém jezeře je jediná, podle čeho ten film identifikuji. Zbytek je pro mě tak smutně zaměnitelný, až se mi dlouho ani v průběhu druhého náhodného sledování nevybavovalo, že už jsem to dřív viděla.

Krásná exkurze do zvířecího světa. Zhusta dobarvovaná pohádkovými vtípky, ale i tak je daleko blíž realitě než většina toho, co se běžně a v dobré víře dětem "o zvířátkách" servíruje.

Myslím, že tak skvělá záležitost by si určitě zasloužila promyšlenější zpracování. Škoda. Formát, ve kterém je to zabaleno mi nějak nesedí. Bůh ví, čím to je, snad že působí zbytečně roztěkaně - díky psům, kteří se tam neustále rychle pohybují v kombinaci s kameramanovou prací z ruky (opravdu hodně rozhoupaný obraz), nepřetržitým tokem za sebou jdoucích velmi krátkých střihů a pokusem o reality show. Určitě by mi bylo příjemnější, kdyby celý pořad vyzařoval daleko větší klid, rozvahu a promyšlenost - přesně tak, jako jeho hlavní hvězda a empatický "zaříkávač psů" Caesar Millan.

Nejsem si jistá, jestli existuje jiný film, který by dokázal tolik propojit poslech hudební klasiky s emocemi a opět z ní udělat formu organicky sepjatou se životem, s napětím, veškerou možnou hravostí i vášní, obdivem, radostí i spoustou dřiny... V základě jde o příběh dvou mladých lidí, kteří se rozhodli věnovat se vážné hudbě profesionálně. Původní (či úvodní) seriál neznám, ale myslím, že na filmovému zážitku to snad nikterak ubírat nemusí. A že to celé dělali Japonci, kteří dokáží dát mile úchylný rozměr téměř čemukoli na světě, věřte, že spojení klasika=nuda tady opravdu nehrozí, přesto, že je to typ filmu, který se snaží přivádět mladé lidi k vážné hudbě a velice decentně v tomhle směru vzdělávat... Pro mě sice exotika, ale ta kombinace střízlivosti a úcty s nezřízenou barevností, nadšením a absence jakýchkoli zábran či hranic mezi klasikou a kýčem, mezi realitou a animací mi připadala nakonec úplně odzbrojující ... a jako celek to má fakt vtip, nápady a šmrnc. Českého diváka možná navíc osvěží i to, že velká část byla točena u nás (v tom všem mumraji kromě známých míst uvidíte třeba Lubomíra Lipského a uslyšíte japonštinu z úst Nadi Konvalinkové).

Jeden z filmů, v němž charisma Michaela Caina převyšuje údolí, okolní krajinu i ostatní postavy jako mrakodrap podomácku stlučené králíkárny. Zvláštní výběr Omara Sharifa jako jeho důstojného a rovnocenného parťáka na mě působil sice trochu úsměvně, ale v zásadě zas tak nevadil. Poslední údolí pokládám především za velezajímavý a inspirativní filozofický film o střetu dvou světů a přístupů k životu. Dvou možných protipólů na jedné ose, přičemž každému z nich se dá porozumět i vřadit jej do kontextu doby.

Originální vyprávění o příhodách denního života viděného očima malé holčičky. Nepodbízivé malůvky dokážou být přiměřeně expresivní i popisné, vyhýbají se líbivosti a jednoduše ladí s pomalým tempem. Vypravěčské i výtvarné zkratky bývají překvapivě často milé a vtipné. Ne, že bych se kdovíjak bavila, ale když se dívá dcera, přinejmenším se tím prousmívám...