Goldbeater

Nejsem fanouškem původního Beetlejuice, takže jsem do pokračování šel nezatížen nějakými očekáváními, ale tohle opravdu není můj šálek čaje. Mrzí mě, že svou dříve stylovou a svěží morbiditu už dnes Burton vyměnil jen za morbiditu infantilní a recyklovanou. Pokud na plátně zrovna nedržkoval Michael Keaton, což opravdu je highlight obou filmů, všechen další humor se se mnou absolutně míjel. Zápletka drží pohromadě asi jako domeček z karet, vypořádání se všemi záporáky ukazuje na fakt, že ve filmu vlastně byli jen jako berlička pro posun děje, a hlavní postavy nemají daleko k nesnesitelnosti. Cením návrat k praktickým efektům a stop-motion animaci (čili po dlouhých letech natočil Tim Burton snímek, z jehož vizuálu mi není vyloženě na zvracení), ale celkový dojem z filmu mi to opravdu nezlepší.

Jak já bych ty speleologické italské horory chtěl mít rád, ale na rozdíl od Alien 2 - Sulla Terra tenhle bohužel ani nevypadá vizuálně dobře. Navíc co se Umberta Lenziho týče, po Velkém útoku zombies jsem si myslel (byl jsem šokován), jak režisér zrovna nedokázal uzavřít příběh a zvolil ten nejlacinější způsob, jak to obejít. A teď vidím, že neschopnost ukončit děj byl zkrátka jeho modus operandi.

Osgood Perkins naprosto ovládá styl, což se dozvíme už během prvních pár minut, a beze vší pochybnosti ovládá i obsah, protože jeho satanisticky laděný krimi horor velmi dobře funguje, napíná, překvapuje a už teď platí za jednu z žánrových událostí tohoto roku. Byl jsem až zaskočen, jak mě to opravdu chytlo. Cage a jeho zdejší kreace jsou opět záležitostí legend. Je navíc docela vtipné, že Perkins dokáže v takto zaměřeném snímku využívat propriet, které bychom přičítali spíše Jamesovi Wanovi (démonická panenka, postava se svítícíma očima pod černým závojem, domy s mnoha temnými zákoutími, opakující se popsong), ale využívá je na rozdíl od Wana naprosto odměřeně, neprvoplánově a chytře (a proto taky jeho příští film bude v produkci koho jiného než Jamese Wana). Super překvapení, kvalitní horor a rozhodně počin hodný návštěvy kina.

In space no one can hear you cringe. Disneyfikace Vetřelce proběhla úspěšně. A podobně jako u Predátor: Kořist z paralelní foxovské filmové série je s tím očividně většina diváků v pohodě, ale já nejsem. Že se Fede Alvarez vytasí pouze s přímočarým slasherem s chabými postavami, které zde jen kopírují schéma triviálních charakterů jeho předchozích snímků, bylo jasné od začátku. Že film však nenabídne zhola nic navíc snad kromě povedené scénografie a praktických efektů, i když ty taky jen zručně kopírují a účelově připomínají retro originálu, a bude pouze variovat již dříve viděné, postrádat veškeré napětí, režijní invenci a zkrátka i postavy, do kterých bychom mohli investovat své obavy, v to jsem věřit nechtěl. K tomu se naplnily moje obavy, že dojde na bezduchou repetici prvků a hlášek z původních filmů, což je mor veškerých současných navázání na klasické franšízy a zde vyloženě bolí. Úvod se ještě drží, ale pak prakticky ve filmu můžete identifikovat zlomový okamžik, kdy to celé začne jít do háje. Loňská Havěť byla lepším navázáním na Vetřelce, než je tenhle korporátní fanservisový produkt, a i jednu ze zde klíčových rádoby akčně-hororových scén zvládla udělat efektivněji. Nápaditou inspiraci velikány hledejte v nezávislých vodách a mimo zajeté série, u Disneyho ji nenajdete.

A to už jsem si myslel, že mě David Lynch nedokáže ničím překvapit. Dlouho jsem si tohle nechával jako poslední snímek, který jsem od něj ještě nezhlédl, a čekání na příležitost vidět Inland Empire na velkém plátně se rozhodně vyplatilo. I když ze sálu neustále někdo odcházel a neustálé otevírání dveří trochu rušilo, měl jsem z toho doslova transcendentální zážitek. Nikomu to nedokážu doporučit, nicméně při správném rozpoložení máte fakt zaděláno na „full David Lynch experience“. [LFŠ 2024]

Dobyvatel srdcí, vzdálený bratranec a pomyslný navazující článek Absolventa Mika Nicholse, je černou komedií o otázce „A co teď? Co bude dál?“. Je to celé subtilní, hravé, škodolibé, nesoudící a vtipné svým svérázným způsobem - přesně tak to mám rád. A navíc mám slabost pro snímky, kde se hlavní (anti)hrdina dokáže svými bullshity vymluvit z jakékoliv situace, nebo naopak kamkoliv vtěsnat. A postava Charlese Grodina to zde zvládá zcela mistrovsky. Zapadlý klenot. [LFŠ 2024]

Pro mě zatím nejlepší Felliniho film. Ač se světového věhlasu režisér dočkal až svými pozdějšími díly, já zřejmě budu spíše fanouškem jeho raných pokusů. Darmošlapové jsou skvělou mozaikou maloměstských charakterů, kteří by rádi mířili ke hvězdám, ale místo toho zůstávají stále v jedné a té samé díře. Nesoudící, procítěné a citově turbulentní v tom nejlepším slova smyslu. [LFŠ 2024]

Útržkovité vzpomínání režiséra na jeho mládí... někomu to zřejmě sedne jako osobitá a poutavá výpověď, někoho to nechá zcela chladným. Já se zřejmě počítám do té druhé skupiny. [LFŠ 2024]

Asi je pošetilé si u italského filmu vyprávějícího o světě římských pouličních prostitutek stěžovat na afektovanost a uřvanost, ale co mám zastírat, bylo to na mě příliš afektované a uřvané. Ač je Cabiria takřka nepoučitelná, dočká se svého charakterového oblouku, nicméně dojde k tomu po necelých dvou hodinách, které jsou v tak epizodickém podání těžko snesitelné. Byl jsem z toho značně unavený. [LFŠ 2024]

Čínská čtvrť na expert herní mód. Nekompromisní, drsná hard-boiled kriminálka, v níž Mickey Rourke coby nově nasazený policejní kapitán v newyorském Chinatownu dělá pořádek mezi místní mafií a násilnickými gangy, nabízí to nejkoncentrovanější z Michaela Cimina a velmi strhující a stylizovanou podívanou, která musí bodnout každému fanouškovi tohoto žánru.