F.W.Colqhoun

Už jsi přemýšlel co bude, až před tebou bude stát normální člověk? / Doufám, že dokážu odvést svou práci. Na Eastwoodova Simple Jacka s puškou jsem byl víc než cokoliv jiného zvědavý: Jak se můj estetický a morální cit dokáží servat, až se prostřednictvím neokázalé režie, kterou u Clinta Eastwooda obdivuji, budu potýkat s verzi původně ironické Tarantinovy Pýchy národa? Never leave Your rifle in dirt., pravil tatínek. Dopadlo to dobře a špatně; jak se to vezme. Eastwood není úplně senilní a ví, že musí po celé dvě a půl hodiny maskovat integrální součást nepřetržitě propagovaného patriotismu - totiž nebetyčnou hloupost. To se mu daří zázračně. Cooperův hrdina Kyle sice nemá intelektuální zájmy, ale pálí mu to, ovládá sebereflexi, občas něco vytkne samotné skutečnosti válčení (samé akcidentálie pochopitelně, America First). Malé negry střílí (na ulicích jejich měst) jen když musí (totiž když tito ohrožují příslušníky okupačních vojsk). A potom vše splatí pokáním a výčitkami. Na skákání mezi misemi s intermezzy v nesnesitelném domově se skvěle kouká, především nasnímání těch krásných dlaždiček, co jsou jimi vysázené zevnitř snad všechny blízkovýchodní domy (a které se tak efektně tříští při zásahu projektilem), je bez chybičky. Eastwoodovi se daří produkovat rádoby lidský film a zakrývat to podstatné. Jinak by to v tomto případě vlastně nešlo. Jedna z posledních scén se odehrává na stadionu, což skýtá příhodný filmový oslí můstek nikoliv k Vlajkám našich otců, nýbrž k Uličce slávy Anga Lee. Ten je Sniperovi nedůstojně těžší váhou: Take us some place safe, take us to the war.

Pět rozžhavených mužů. Každý, kdo zná kánon, ví, že Pahorek nepředkládá přes slibné konotace výhledy na ženský klín (a vlastně ženské vůbec) a že Sidney Lumet rád zavírá chlapy do nevětraných přetopených místností. Divadelní hra Raye Rigbyho mu tedy nemohla být lhostejná a její filmová adaptace vykazuje s ranou klasikou podobnosti. Jestliže byli 12 Angry Men pravidelně vybroušený filmový diamant, který na oltář své dokonalosti položil i věrohodnost, v době The Hill již v Lumet kompromisům tohoto druhu otevřen nebyl. Nastupuje sestupnou dráhu víry v člověka, na jejíž nejnižší příčce se ocitá poslední položkou své filmografie, odvážně ohavném Before the Devil Knows You're Dead. Co muži zabydlené klasiky spojuje jsou virtuozita v oboru stupňování napětí mezi postavami a mobilizování diváckého morálního vědomí. Postava seržanta Williamse v podání Iana Hendryho, zde případně podobného Rudolfu Jelínkovi circa 30 případů, je vpravdě odporná.

Klišé praví, že skvělé sci-fi lze natočit za nulové peníze. Into The Forest dokládá, že za nulové peníze lze točit i průměrné postapo. Stačí dvě herečky, jedna nic moc pěkná a herecky přeceněná, druhá krásná, která to za tu populárnější celé oddře. Druhým pilířem je v tomto případě scénář spoléhající na odlehlé lokace, kde pro navození atmosféry nepříliš vzdálené budoucnosti postačí nemnoho triků a děravá střecha, kterou do stavebně odfláknutého vystajlovaného obydlí zatékají kyselé deště. Protože potom vypnou proud. Co chybí storce na sci-fi rafinovanosti, substituuje v rovině věrohodně složitých sesterských interkakcí. Kdyby to celé nepáchlo adolescentní podbízivostí, která cílovému publiku hledajících se slečen sugeruje důvodné podezření, že jediný slušný chlap na světě je tatínek (kterej nemá ani v životě ani ve filmu tolik času se zdiskreditovat), a kdyby mi nebyla Ellen Page tak protivná, možná bych byl štědřejší.

Klute představuje zvláštní exemplář vynikajícího, i když tak nějak nezralého filmu, z množiny jehož velmi dobrých složek trčí geniální jednotlivost. Jane Fonda podává jako štětka hýřící prachy za psychoanalýzu skvělý výkon (a to ji ani nemám rád), Donald Sutherland ochranitelsky minimalisticky čumí, scénář pro náročnějšího noirového diváka úspěšně zamlčuje a nechává tápat i v tak základních věcech, jako jsou základní informace k hlavnímu hrdinovi. A pak je tu soundtrack. Michael Small lehce krade, na čem bezpochyby daleko pracněji dřela celá produkce, jen sám pro sebe. Ne náhodou vám Youtube předloží na požadavek na Klute Love Theme hudebně to nejlepší z neo-noiru počínaje Goldsmithovou Čínskou čtvrtí (v níž už už dochází ke stejnému zcizení) po Vangelisův majstrštyk k Blade Runnerovi. Za delikátní působovost dějového podkresu k Smallově hudbě nese kromě Pakuly též kamereman Gordon Willis, jehož obrazové opracování myslím celkem známé scény plížení se Goldfarbovým kvelbem skutečně nemá chybu. V útulném podkroví slečny Bree jsem nebyl naposledy. Pro samé tóny to nevím jistě, ale třeba je Klute i dost dobrý film :-).

Pokud jde o eskapistické komedie, nejsem náročný divák. O to výš mne zvedne z křesla, když se potkám s exemplářem, který jsem ochoten a schopen považovat za vážně pitomý, nebo dokonce zbytečný. U Zilionářů mě to párkrát napadlo a dával jsem si o to větší pozor, abych nekřivdil. Moc jsem se od boku vystřeleným hodnocením nespletl. Zaujmou především jako dokument boje některých aktérů procesu výroby z toho vytřískat, co se dá. Tíhu scénáristického ničeho nese z dobrých šedesáti procent tvor Zach Galifianakis, statečně, přesto rozechvěle. Zjevně to on prosadil do filmu scény krájící celuloidovou nudu, jako jsou flashbacky na společné svatební fotografování s nevěstou, jíž mu do náruče nahnalo nejčirejší zoufalství, nebo scény jako z Terminátora 3. V jednotlivostech bizarní za hranici záměrnosti. Ale nikdy víc.

America ain't shit cause the white man's got a god complex. Když jsem poslední haló Petera Sellerse viděl poprvé ve svých cca deseti letech, zasáhlo mě to. Pochopitelně poněkud vykonstruovaný příběh o vzestupu idiota, jehož prostota ne a ne se definitivně potvrdit, nepřetržitě fascinuje a jaksi mimoděk vedle skvělé zábavy a očekávání, kdy to praskne, klade podprahově otázku po spolehlivosti inteligence - té běžné (která se tu ukazuje jako bezzubá) a těch typů, které jsou vyhošovány do sféry diagnóz. Sellers podává Chance jako perfektní hádanku, anti-Zeliga, muže, který zenově prostě je při tom a zůstává v jakékoliv situaci důsledně stejný, a proto bere vše, aniž by stál o cokoliv kromě možnosti pečovat někomu o zahradu, případně se projít po hladině zahradního jezírka. Nenápadně smutný film.

Navštívil jste Knossos? Proč bych tam chodil? Na Krétě jsem se narodil. Helada, země Oidipova, je koukavou, přesto tísnivou kulisou pro solidní detektivní drama, v němž mladík pase po ženě muže, který nápadně připomíná jeho otce. Film celkem úspěšně zaměstnává dvěma typy otázek. První množina souvisí s trojúhelníkem obývaným zajímavými postavami, jejichž profily jsou nedetektivně zajímavé a neurčité (a promiňte, že to prozrazuji, zůstanou takové až do konce). Druhá množina se pojí ke skvělému obsazení resp. tomu, jak se produkci podařilo do tohoto odvážně neokázalého snímku, jako stvořenému k televiznímu promítání po třiadvacáté hodině, naverbovat tak reprezentativní obsazení. Aragorn král Viggo Mortensen je zárukou kvality, Kirsten Dunst ještě spolehlivě svádí nejen hlavního hrdinu, nýbrž i diváky a skvělou práci odvedl i čím dál exponovanější Oscar Isaac.

Neumím hodnotit film a hlavní protagonistku zvlášť. Vlastně si ani nemyslím, že je to v případě časosběrů Heleny Třeštíkové, jejichž autorství z valné části jeden neví komu předně připsa, na místě. Budu tudíž osobní důsledně a mám něco na adresu blazeovaných pisálků se srdcem na pravém místě, vedoucím řeči o sebeurčení, vině a schopnosti něco se sebou dělat: Kdo z vás by se dokázal s takovou vervou jako Mallory pustit do úklidu směťáku, na kterém vám nezbývá než bydlet? Kdo z nás sráčů na Mallory má?! Respekt všem, kteří statečně bojují, Heleně a v neposlední řadě Jiřímu Bartoškovi, prvnímu profesionálnímu herci, který (ne)vystupuje ve filmu Heleny Třeštíkové. Fuck off ouřednice (nejen) na byťáku a všichni ti blokující zákon o sociálním bydlení.

Všeobecné plivání na Labyrint mi navodilo dlouhé chvíle zmatení. Těšil jsem se na megasračku (některé z nich jsou pozoruhodné - třeba Maturita) a dostal jen docela průměrný film. Zmatení střídá zklamání :-). Nejdřív to ucházející: Casting (až na hlavní roli) neodvedl špatnou práci. Dal mi poznat nadějné herce, o nichž jsme neměl tušení (uvolněný Jan Zadražil, Petra Ptáčková) a ukázal herce povědomé, nepoznané mimo bezpečné teritorium (zajímavě úchylný Martin Zbrožek). Dialogy přirozené jako v devadesátkové generační komedii a za kameru by se nestydělo ani podobně laděné euro-béčko; ano, myslím to jako poklonu. Věci podezřelé: To, že si tvůrci dovolili víc než polovinu filmu vodit postavy po Starém městě, povídat si nezávazně o kabale a provádět rešerše po knihovnách, je možná dramaturgická blbost, mně to ale nevadilo. To horší: Pokusy o nečekané zvraty, nečitelnost a tzv. logické rozpory, je-li něco takového ve filmu o bráně do astrálních světů možné mít. Téměř u zadku. To hrozné: Po většinu času Lucie Vondráčková, kterou z nepochopitelných důvodů pořád někdo balí, aniž by bylo jasné, jak to dělá. Amy Schumer bez vtipu. Jako herečka je věrohodně pouze v polohách protivná a (strašidelně) hysterická. Její filmová smrt (jé, promiňte, to jsem nechtěl) skýtá zadostiučinění.

Lo imposible je antitezí rodinné vánoční dovolené v Thajsku roku 2004: Vlna je fajn, sračka je to před a po ní. Trikařům tedy bravo. Ztvárnění katastrofy je všechno jen ne 2012 / San Andreas - věrohodné, zapírající zdatně CGI, bez kterého dnes nikdo netočí ani štědrovečerní pohádku, a navozující paniku a hrůzu. Zbytek, bahno. Scénář hraje prvoplánově na rodičovské pudy; rodina hrdinů je tak dokonalá, že jim jeden nějaké to úmrtí či amputaci skoro přeje. Dialogy modelují postavy jako panáky osobistostí panáků z výloh a smradlavější něž pobřežní močál jsou nánosy sladkobolného kýče, v nichž se diváci topí a dusí stejně jako oběti. Moment jako z jiného filmu představuje herecká mikro-etuda Geraldine Chaplin, jejíž poetický vstup na téma svítivost mrtvých hvězd je možná sám pro sebe, v téhle scenáristické pustině ovšem fajn. Tome Hollande, kde jsi byl, když se začínal točit Harry Potter? [Ovšemže ve školce.]