gudaulin

Obsahem šokující a burcující, nicméně síla snímku tkví v tématu a v obsahu. Nemám Hannu Polak nakoukanou tak, abych o ní mohl vykládat kategorické soudy, nicméně mi přijde, že střih mohl být lepší a snímku by vůbec neuškodilo zkrácení o čtvrt hodiny, protože místy ulpívá režisérka na obrazech, které jsou nadbytečné. Celkový dojem: 85 %.

Umění včas odejít bohužel není vlastní každému a lze pochopit, že Brian De Palma se chtěl rozloučit příspěvkem do žánru, kterému se věnoval a má v něm obrovské zkušenosti. Bohužel tu v dokonalé shodě selhává jak scénář, tak - a co je bolestnější - především režie. Ten film není špatný tak, aby vás ve svém průběhu odradil od dalšího sledování, natož aby byl tak průšvihový, aby byl svou neumětelností zábavný. Je to ten případ, kdy si s poslední scénou řeknete: "Bože, to jsem zase promarnil čas." Nestálo to za to. Hlavní hrdina se coby policista hned v první scéně předvede jako trouba, aby ve scéně druhé předvedl nepochopitelný zkrat, který by ho měl okamžitě stát místo a pravděpodobně i trestní stíhání. O laciné produkci, špatném střihu i kameře se nemá smysl dlouho rozepisovat. Celkový dojem: 25 %.

Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Slabou čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 70 %.

Bese se nedá upřít vymazlená produkce. Není to zaměnitelný popkulturní produkt, Balkán je ze seriálu cítit zcela zřetelně se všemi kulturními rysy a historickými atavismy, jako je sklon k násilí, krevní mstě a s všudepřítomnou korupcí. Zajímaví, neokoukaní herci projektu pomáhají, pokud se castingu týče, nevidím slabinu a sadistický sociopat Mima se v pantheonu ikonických záporáků umístí určitě hodně vysoko. Radoslav Milenkovic si s jeho postavou vyhrál a nejspíš mu už v Srbsku ani neprodají rohlíky v sámošce. Pokud jde o formu, můžu mít jen slova chvály, pokud jde o obsah, tam už by se výtky zásadnějšího charakteru našly. Vachrlatá je především zápletka sama o sobě. Vůdce zločineckého klanu, který disponuje armádou všehoschopných zabijáků, volí nesmírně rizikovou a z praktického pohledu nesmyslnou formu pomsty prostřednictvím civila s nulovou kriminální zkušeností. Udělat z člověka z ulice nájemného vraha je podobně bizarní jako angažovat náhodného chodce do národního týmu MS ve fotbalu. Vytknout by se dalo i pár dalších momentů, ale to už bych zacházel do spoilerů. Přesto pozitivní dojem převažuje a doufám, že druhá řada mě nemine. První totiž končila v nejlepším. Celkový dojem: 75 %.

Pokus o zachycení evropské Tinder generace, který má oslovit právě její příslušníky. V mých očích troskotá proto, že příliš ulpívá na všem, co je fotogenické a líbivé, a dramatická stránka projektu tím trpí. Jde o typický příklad snímku, kdy mi režisér předkládá postavy, se kterými se podle jeho mínění mám ztotožnit a fandit jim, zatímco já je vnímám úplně v jiném světle. Kdybych měl dát pouze na své emoce, nadělil bych bez váhání kategorický odpad. Tak dalece jsme si tentokrát s mým oblíbeným Audiardem nesedli. Je zvláštní, že finský snímek Víkend na chatě, který pojednává o téže věkové kategorii zatížené podobnou citovou nestálostí a společenskou neukotveností, mě naopak nadchl a nadělil jsem mu plný počet hvězdiček. Tady mě snad jen s částečnou výjimkou Nory, kterou ale režisér manipuluje jinam, než bych si představoval, všichni příšerně iritovali, včetně explicitního zobrazení erotiky. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím jako moralista, ale tady mám dojem, že vidím hodně sebestředné, nedospělé třicátníky, kteří si zadělávají na samotu a nebudou schopní vytvořit funkční rodiny. Celkový dojem: 35 %.

Nic zásadního snímku vytknout nemůžu, Donaldson se vlastně ani nemusel moc snažit (vážně nejde o oslnivou kreativní filmařinu), protože historické události, kdy svět stál jen krůček od 3. světové války, samy o sobě zaručují podívanou napěchovanou emocemi a napětím. Ocenil bych méně patosu, narážek na náboženskou víru a okaté vzývání rodinných hodnot. Ale jak píše flanker.27, to k Americe prostě patří a režisér se ve skutečnosti držel zpátky. Kevina Kostnera je ve filmu poněkud přespříliš, ale vzhledem k jeho podílu na produkci je to pochopitelné. Navíc tenhle kousek patří k jeho nejlepším v kariéře. Celkový dojem: 75 %.

Strašidelné léto prozrazuje, proč se Ivan Passer narozdíl od svého souputníka z české nové vlny Miloše Formana nedokázal náležitě prosadit v zámoří. Forman by uměl do životopisného motivu vnést podstatně větší atmosféru a jiskření. Film o největších společenských bouřlivácích oné éry by měl provokovat a pobuřovat, místo toho bohužel nudí. Je to utahané, zahlcené v dialozích, bez nápadů, a tak jediným plusem pro mě byla přítomnost mladičké Laury Dern. Philip Anglim mě v roli lorda Byrona o svých hereckých kvalitách nepřesvědčil. Celkový dojem: 40 %.

Vzpomínám si na autorský komiks Riada Sattoufa Jednou budeš Arab, kde zpracovává své zážitky z dětství na syrském venkově. Popisuje vraždu dívky, kterou provedli nejbližší příbuzní jako trest za nepřípustný milostný románek. Vrazi se stali nejrespektovanějšími osobami místní komunity a byli vydáváni za morální vzor společnosti. Ali Abbasi neměl v úmyslu natočit běžný thriller o psychicky narušeném sociopatovi. Zaujal ho náboženský motiv očisty společnosti od hříchu, kterou pachatel své řádění u soudu obhajoval, stejně jako přízeň významné části íránské veřejnosti, které se těšil. Prostřednictvím své hrdinky, novinářky Rahim, kterou konfrontuje s neschopností a předsudky místních úřadů, vydává režisér hořské svědectví, jak vypadá a funguje íránský náboženský režim. Abbasi jako emigrant zemi, kde prožil dospívání, rozumí a díky němu vypadají íránské reálie hodnověrně, i když se pochopitelně natáčelo jinde. Diváky by nemělo zaskočit, že v rámci působivosti odhaluje víc, než bývá zvykem, a to jak v oblasti intimity, tak násilí. Thrillerová složka díky vhodnému použití hudby a střihu funguje bez problémů. Herecky bez výhrad. Celkový dojem: 90 %.

Čas od času člověk nečekaně narazí na seriálový klenot, který jde nevyzkoušenými cestami a kombinuje něco, o čem jste dosud předpokládali, že nejde skloubit. Na první pohled je Městečko Fortitude typickým zástupcem oblíbeného severského noir. Disponuje působivými záběry na pustou, drsnou a mrazem svíranou krajinu řídce osídlenou lidmi s komplikovanými charaktery, které sem z nějakého důvodu zavál osud. V jejich minulosti není radno se šťourat a o jejich motivacích je lepší nemít valné iluze. Když dojde k šokující vraždě jednoho z členů komunity, temnota, která byla bezpečně schována hluboko v jejich nitrech, začne prosakovat na povrch. Vedle thrillerové roviny postupně začíná o sobě dávat vědět neméně významná linie science fiction a hororu. Její kouzlo pro mě spočívalo v tom, že je do seriálu včleněno nenásilně a působí uvěřitelným civilním dojmem. Fortitude patří mezi série, které nikam nespěchají a pohrávají si s atmosférou. Zkoumá povahy jednotlivých postav, nehraje na efekt a přitom stále umí překvapovat. Skvěle obsazené, napsané i zrežírované - co chtít víc? Celkový dojem: 90 %.

Omšelý vtip, který na otázku, kdo bude dalším představitelem Jamese Bonda, odpovídá, že lesbická černoška, se přiblížil svému naplnění v adaptaci vrcholného díla Neila Gaimana - komiksové série o vládci říše snů. Tvůrčí tým mírou vrchovatou vyšel vstříc všem módním ideologickým trendům, které vzrušují americké městské liberální elity. V jedné ze scén říká postava spisovatele svému agentovi, že prodá filmová práva ke svému románu pod podmínkou, že producent zaručí rovnoměrné zastoupení všech ras a pohlaví. Zní to jako ironická střela na vlastní účet. Bohužel podle této logiky se natáčení série řídilo, takže se setkáme se svévolným měněním pohlaví Gaimanových postav, středověký a raně novověký Londýn se v jedné z epizod hemží postavami černé pleti a především homosexuálních postav a párů se opticky vyskytuje tak polovina. Fenomén LGBT je přitom podáván schématicky a toporně, je uměle roubovaný na příběhy, které se tomu vzpírají, a navíc v koncentraci, která působí přinejmenším rušivě. Pokud chtěl Netflix vyjít vstříc potřebám komunity LGBT, mohl, co se komiksu týče, zpracovat vynikající Netvoru nebo, pokud by chtěl být odvážný, mohl si troufnout i na Sunstone od Stjepana Šejiče. Tohle je jen prznění komiksové klasiky. Výše zmíněné je sice na první dojem nejviditelnější deformace seriálu, mnohem větší problém mám ale s doslovností. Gaimanův komiks je pro dospělé čtenáře, pracuje s náznaky a jeho největší síla je v jitření fantazie. Seriálový Sandman přežvykuje, trivializuje a zbavuje vnitřního napětí. Filozofickou nadstavbu díla ředí do podoby konzumovatelné americkými teenagery. Místy (jako v případě roztomilého draka sloužícího k navrácení Sandmanovy moci) je seriál nechutně sentimentální. Jinde se pro změnu v potenciálně silné scéně spoléhá na herce, kteří nedokáží přenést charisma komiksových figur do filmového světa (Gwendoline Christie v roli Lucifera coby nejnebezpečnějšího Sandmanova protivníka jednoduše nefunguje). Abych jen nehejtoval, Tom Sturridge v hlavní roli je trefou do černého a závěrečná samostatně fungující epizoda je příjemná. Co se zbytku týče - opravdu mám být odvařený z toho, že scénáristi (narozdíl od seriálu Lucifer, kde tvůrci komiksovou předlohu rozbili na padrť) se víceméně drží hlavní linie příběhu vytyčeného Gaimanem? Kvalitu scénáristické práce nenacházím, jen torza bájí a odlesků Morfeova světa. Celkový dojem: 45 %.