gudaulin

Ve 13 letech jsem byl vášnivým čtenářem romantické rytířské literatury a kdybych v té době, kdy byl mým vzorem Ivanhoe Waltera Scotta, zhlédl i Schaffnerova Válečníka, určitě by se mi tohle drama z raného středověku líbilo. Bohužel od té doby už uplynulo pár dekád a romantismus v literatuře ani na stříbrném plátně už mi mnoho neříká. Válečník je snímek své éry, zapadá do série vysokorozpočtových historií inspirovaných hollywoodských děl, které se opíraly o slavná jména a dechberoucí výpravu. Právě výprava je důvodem, proč nakonec dávám třetí hvězdičku, protože přes půl hodiny trvající obléhání pevnůstky je působivé i dnes. O to víc s vědomím, že se na výsledném dojmu nepodílely digitální triky. To ostatní už vyčpělo, milostná linka je melodramatická, tempo rozvláčné, konflikt obou bratrů příliš patetický a chtěný. Fanoušci historizující fantasy se budou u Válečníka poněkud nudit. Výrazové prostředky tehdy zkrátka vypadaly jinak. Charles Heston v témže roce hrál titulní úlohu ve snímku Ve službách papeže, což je film spadající do zlatého fondu kinematografie, je nadčasový a filmovým fandům ho můžu jen doporučit. Válečník se sice zhlédnout dá, ale spíš jen v rámci mapování jednotlivých filmových epoch a stylů. Celkový dojem: 55 %.

Tu a tam mě popadne záchvat špatného svědomí nad tím, že nemám vlastně žádný přehled o dramatické tvorbě našich východních sousedů, a Smrt ministra měla nějaké to bílé místo zaplnit. Co napsat... Kdyby v roce 1973 natočila televize osudy komunistického funkcionáře, který ukončil svou životní pouť v nacistickém žaláři, vypadala by televizní inscenace v podstatě stejně. Podobně laciná výprava, totožné záběry na mluvící hlavy, zkrátka za 35 let se nic na výrobních postupech nezměnilo, což je smutné konstatování. Vadily mi i drobnosti jako dialogové výstupy Clementisova právníka, který by jako prověřený soudruh těžko vypouštěl některé věty z úst, byť by to bylo v tak extrémních podmínkách pár hodin před popravou svého mandanta. Celkový dojem: 35 %.

K sociálním dramatům bratří Dardennů chovám velký respekt, nicméně zatím mi u nich vždy něco scházelo nebo přebývalo. Až tohle drama z firemního prostředí mi sedlo tak, že jsem ho přijal bez výhrad a s nadšením. Pro mě nejzásadnější snímek sourozenecké dvojice. Zdánlivě uměle navozená situace ve skutečnosti odpovídá konfliktům, které řeší v kolektivním vyjednávání odbory s vedením firem, kdy se rozhodují mezi zachováním pracovních míst, nebo navýšením mezd. Jedna z nejlepších světových hereček v hlavní roli je už jen takovou třešničkou na dortu. Celkový dojem: 90 %.

Budu za heretika, ale k početnému fanklubu snímku se nepřipojím. K tvorbě Adama McKaye mám, řekněme, rezervovaný vztah, nerozumíme si a K zemi hleď není bohužel výjimkou. V mých očích má být satira především chytrá a rafinovaná. Tenhle kousek je ale uhnětený z téhož materiálu, ze kterého si chce střílet. Je to popkulturní komedie pro diváky, kterým k zaujímání postajů stačí málo, chtějí to mít pěkně naservírované a především se touží utvrzovat ve svém vidění světa. Snímek disponuje tak silným obsazením, až jsem si byl téměř jistý, že mu dám alespoň alibistické tři hvězdičky, jenže v poslední třetině už mě film vyloženě štval. Pokud se v komentářích objevuje srovnávání s Vrtěti psem s tím, že K zemi hleď má navrch, vidím to opačně. Vrtěti psem poráží McKayův snímek nikoli o jednu nebo dvě koňské délky, nýbrž minimálně o celý stadion. Celkový dojem: 45 %.

Bezprostředně po zhlédnutí jsem - sice bez nadšení a vlastně i po značném váhání - nadělil snímku ušmudlané čtyři hvězdičky, protože kritiky chamtivosti a bezpáteřnosti nikdy není dost. Jenže komentář píšu s bezpečným odstupem, kdy se naplno odhalily nedostatky scénáře. Ten sice analyzuje příčiny hospodářské krizi památného roku 2008, jenže tak činí způsobem pro běžného diváka poněkud těžkopádným a hůře srozumitelným. Sázka na nejistotu nefunguje jako strhující příběh s charismatickými postavami, jakým byl Vlk z Wall Street, a není ani intimním dramatem, které až na dřeň odhaluje lidské charaktery v mezní situaci, tak jako tomu bylo v Margin Call. V rámci filmů tepajících zlořády finančních institucí a pojednávající o krizi důvěry v moderní západní společnosti titul mezi špičku jednoduše nepatří. Celkový dojem: 60 %.

Inu, zajištění na stáří vypadá všelijak. Někdo investuje do zlata, jiný si platí penzijko a někdo chce ještě vydojit námět, který kdysi slavil svým přímočarým hrubozrnným humorem nečekaný úspěch. Už v prvních Návštěvnících byli hlavní představitelé ve zralém středním věku, Jeanovi Reno bylo, když hledal svou nastávající, 45 a pokračování, které má přímo navazovat na jejich někdejší eskapády, dělí 23 let. Věk ale není rozhodující, i když únava materiálu se nedá zapřít. Pokračování chybí jiskra, nápady a originalita. Jean-Marie Poiré už byl v hlubokém útlumu a komediální hvězda Clavier si nevybral svůj den, když psal scénář. Jean Reno nemá potřebný prostor a komické vstupy Claviera spočívají v primitivním a místy až trapném tělesném "humoru". Spousta postav, včetně těch z reálné historie, které mají neskutečný potenciál, zůstává trestuhodně nevyužitá. Nelze nevzpomenout na Manžele z roku 2 nebo Noc ve Varennes, které dokázaly z atraktivní epochy francouzské revoluce dostat maximum. Jestli něco drží snímek nad vodou, je to přítomnost řady známých francouzských herců - mimo ústřední dvojky je to např. Sylvie Testud v roli Robespierrovy sestry. Ale jinak bída nad bídu. Celkový dojem: 30 %.

O tvorbě Oriola Paula jsem slyšel slova chvály, zatím se mi ale jeho práce z nějakého důvodu vyhýbaly. Dva počáteční díly byly strhující a vyvolaly pocit, že sleduji scénáristický vybroušený klenot spočívající v rukou režiséra, který má cit pro žánr a anatomii moderního thrilleru má perfektně nastudovanou. Z každým dalším dílem se ale postupně začaly vkrádat rozpaky a vystřízlivění. Způsob, jakým Paulo pracuje s postavami, jakými proměnami charakterů je nechává procházet, jakým nástrahám musí čelit a kolika (jak jinak než fatálním) výzvám se musí postavit, nápadně připomíná tvorbu latinoamerických telenovel, pochopitelně na naprosto odlišné produkční a řemeslné úrovni. Stejná emoční manipulace, šokující, za vlasy přitažené zvraty, na efekt vystavěné melodramatické prvky, stejná překombinovanost a v neposlední řadě totožná sázka na atraktivní tváře a vnadná těla herců obou pohlaví. Nutno podotknout, že u nich nezůstává jen u přitažlivého zevnějšku, vybraný ansámbl odvádí i solidní hereckou práci. Pokud vám nevadí celková přepálenost, nadužívání dějových kotrmelců a jste schopni na patřičných místech vypnout mozek, může vám Nevina přinést opojný zážitek. Pro mě jsou tři hvězdičky a 50 % celkového dojmu ušmudlaným kompromisem mezi zjevnou řemeslnou zručností a dryáčnickým obsahem. Paulo mě vyloženě neurazil, ale jedno nahlédnutí do jeho tvůrčí dílny mi bohatě stačilo...

Kdo se těší na analytický dokument o existenci organizace Boko Haram a jejich zločinech, bude mít smůlu. Nic podstatného se o vzniku, rozmachu a podstatě existence této společnosti nedozvíte. Kdo chce slyšet příběhy z úst unesených dívek o jejich strastiplném osudu, bude mít rovněž smůlu. Už proto, že nigerijská vláda se rozhodla uvalit na případ informační embargo a dívky i členové jejich rodiny nesmí pouštět na veřejnost žádné informace. Snímek ukazuje traumatizované oběti a jen z náznaků v jejich řeči můžete odhadovat, co všechno zakusily. Film je ale zajímavý tím, že odhaluje, že medializovaný případ je jen vrcholem ledovce v bezpočtu dalších únosů, které nikdy nebyly řešeny a vyřešeny. Vzpomínám si, jak se po přepadení školy rozhořčovaly světové celebrity a Američané vyslali tým špičkových vyšetřovatelů FBI, aby po pár týdnech zase neslavně odcestoval zpět do vlasti. Po emoční stránce určitě silná záležitost, jen vzhledem k výše uvedenému není možné očekávat nějakou zásadní výpověď o zemi a občanské válce. Celkový dojem: 75 %.

S Nesmrtelnými mám zásadní problém - řekněme etického rázu. Část žánrové kinematografie má tendenci morálně pochybné hrdiny líčit coby bojovníky proti nespravedlivému systému nebo je romantizovat. Když se ohlédnu na tu spoušť, kterou po sobě Isak a Em zanechali, pak musím režisérovu snahu jejich činy bagatelizovat a omlouvat důrazně odmítnout. Dva outsideři, kteří trpí pocitem nepochopení od svého okolí, se rozhodnou vyzkoušet roli desperátů a účet za jejich zábavu má pochopitelně platit někdo jiný, včetně ceny nejvyšší. Jděte do háje s tou falešnou mileneckou romantikou. Isak je nezodpovědný, manipulovatelný slaboch a ublíženecká Em má výrazně sociopatologické deformace charakteru. Dlouhý nos, který závěrečnou scénou scénárista a režisér v jednom vysílá směrem k policii, potažmo celému státnímu aparátu, je už vyloženě nechutný. Pokud by to, co ukazují rádoby psychologizující flashbacky, mělo být spouštěčem činů povedené dvojky, pak by se osady a města na celé planetě proměnily v nekonečná jatka. Celkový dojem: 40 %.

Inu, nelehký je život desperáta. Některé filmy zločince a jejich činy romantizují, Stín kapradiny je ale prost jakéhokoli pozlátka a ukazuje syrovou bezvýchodnou cestu do zatracení, kdy počáteční zkrat a vzpoura proti morálce nevede k větší svobodě a bezstarostnému životu, nýbrž k vysilujícímu útěku před zodpovědností a lidskou spravedlností. Stres a strach (výčitky svědomí?) vedou k obnažování charakterů a krizi osobnosti. Patrně nejtemnější Vláčilův film, beze stopy naděje. Vláčil ho natáčel v období svých alkoholických excesů a i když se režisérovo okolí snažilo Vláčila podržet a zastoupit, na snímku se to přece jen trochu podepsalo. Celkový dojem: 85 %.