Hashirama

Velice jsem se těšil a v mysli kul pikle, jak to oodpaduju, ale směle garantuju, že to není zas taková střevní potíž. Jakkoliv je prvních deset minut se špatně nalepenými fousy trapných jak špatně nalepené fousy, v přítomnosti je to daleko zábavnější. Ale není všechen Diesel, co nechává na silnici skvrny. Připraven na méně než skromné množství akce jsem uznale pokyvoval hlavou, protože jsou zde náznaky bohaté mytologie a kriminálky přinejmenším německých kvalit. Je tu ale i ta nepříjemnost, a to těch pět minut "akčních" scén. Většinou akce spočívá v tom, že na Vina někdo něco foukne, on se otočí a pak se něčím ožene, což dotyčného čáryfuka dodělá (například potenciálně nejakčnější scéna spočívá v tom, že se Vin otočí, aby ho nelízl plamen, hodí po Bečvovi kudlu, ta se mu zabodne do krku a pak pochopitelně umře...epické až běda). Zarazí taky finální bosfajt, kdy má Vin bezmála půl minuty na to, aby si s mečem házel do vzduchu, přehazoval si ho z ruky do ruky a pak se divil, že ta křížala ještě není mrtvá. Po vzoru těch nejlevnějších akčňáků je pak jeho úspěch výsledkem patetického flešbeku následujícího po laciném kuřecím plot twisteru. O tom, jak se Vinovi ihned po ztrátě nesmrtelnosti zahojí díra po půlmetrovém hřebu, radši ani nemluvím. Všechno, co by tento film (a v minulosti potenciální série) potřeboval, je mladá neznámá herecká tvář v hlavní roli, která by si tímto filmem udělala jméno a studio s režisérem, kteří by do tvorby vložili srdce a ne jen finanční kalkul, který stejně nebyl žádná sláva. Nic z toho tento film nemá a ač technicky nijak výrazně neklopýtá, jeho zbytečnost už by nemohla být evidentnější. Vinovi tak lze pouze doporučit, aby zůstal u babet, přestože osobně ho nijak nemusím ani tam. Ale znáte to, váš film vydělá díky posmrtnému marketingu miliardu a hned si myslíte, že jste mistr světa.

V každé sérii dojde k momentu, kdy se z ní stane parodie (Saw 4, Twilight 1, Piráti z Karibiku 4), ačkoliv v tomto konkrétním případě by se dalo mluvit o parodii už od jedničky. Člověk se musí za šulina popadat, když z ulic zničehožnic mizí desítky lidí, v interiérech nejde vidět přes okna a ty tři pytle přes hlavu opět nesmrtelně čurákují po kulisovém údolí za doprovodu hromady jahodového kompotu. Trochu se zlobím, jelikož jsem si odpad schovával na něco výživnějšího, kde to hovno na monitoru není na první pohled tolik zřetelné, ale co. Ale nehledejte v mé kritice zášť, já mám rád slasher. Tyto Krvečáry jsou však pouze neumětelskou parodií sebe sama, která se dozajista zaplatila, koukneme-li se na počet úchylů se sado-maso koníčky jenom na tomto webu.

Murphy a Falchuk před pěti lety vypustili do televize neokoukaný koncept úchylného dramatu, které se sice prezentuje jako horor, ale hororová je maximálně úvodní znělka. A protože šlo tehdy ještě o nevyzkoušený experiment, bylo pojetí seriálu mnohem tradičnější než v současných řadách. V praxi to neznamená víceméně nic zásadního, až na to, že se u seriálu neřeší ani tak technická stránka (AHS je technicky precizní a převyšuje i jiné "áčkové" seriály) jako spíše sledovanost, která pochopitelně stojí na tom, jak zaujme příběh a postavy (u dlouhodobých seriálů jde o životně důležitý faktor) a přiznejme si, že většině konzumní společnosti je jedno, jestli je kamera statická nebo s ní za klapkou vyvádějí psí kusy. Právě první řada byla tradiční v postavách, respektive v hodných postavách, kterým diváci fandili a měli je rádi (případný zvrat či psychopat se objevil ve vhodnou dobu). Po úspěchu přišlo Asylum, které bylo už mnohem odvážnější, stylisticky bohatší a originálnější...a taky pořádně překombinované - ďábel, mimozemšťané, sériový vrah, sanatorium, nacisti - všechno ale bylo dávkováno postupně a víceméně nenápadně, takže to běžný divák vstřebal a s potleskem přijal. Přes všechny klady se zde začaly vybarvovat pohnutky tvůrců a s tlupou feministek a nožem u krku vznikl Coven rezignující na jakýkoliv smysluplný příběh a duševně zdravé postavy, kterých bylo už posledně po málu. Přiznám se, že Coven je pro mě jedním z nejhorších seriálů (respektive sérií) vůbec. Příběhově přeplácaný, utahaný, nudný a vůbec všechna špatná slova. Není tedy divu, že jsem s výjimkou posledního dílu tuto řadu nezvládl dokoukat celou. Tímto se dostávám k Freak Show, kterou jsem taky s radostí přeskakoval po hodinách. Na této sérii je vůbec nejvíc vidět vyčerpanost tohoto konceptu. Příběh, pokud se o něm dá vůbec mluvit, se převaluje z místa na místo, postavy přicházejí a odcházejí a doslova všechny jsou duševně narušení psychopati a vrazi a pokud náhodou ne, tak takováto postava raději pěkně rychle umře. A člověk by si přitom řekl, že po z prstu vycucaném Covenu je panoptikum nesmírně nosným tématem, o geniálním vražedném klaunovi nemluvě (samozřejmě se po pár dílech odporoučí do věčných lovišť). Na Freak Show zkrátka není důvod se dívat, protože v sobě nemá nic, k čemu by se měl divák vracet a upnout se k tomu (jako Vivien, Tate, Lana nebo Kit) a považovat speciálně tuto řadu za dobrý televizní produkt můžou jenom lidé se stejnými sadistickými nebo masochistickými myšlenkami, kterých je v současnosti díky mnoha faktorům více než hojně. Nepochybuju, že Hotel v tomto násilném trendu pokračuje a posunuje ho beztak ještě dál, přesto se na něj rád v budoucnu podívám, ale jen kvůli Lady Gaga.

Zatímco v předchozím díle byl Declan soucitný a vyhodil název na obrazovku v prvních pěti vteřinách, aby to měli všichni rychle za sebou, nyní se nás opět snaží přesvědčit, že poctivě absolvoval všech deset lekcí kurzu režie, který tak obtížně vměstnal mezi lekce vaření a péči o děti. Jeho záchvaty tvůrčí aktivity a arzenál nápadů se projevují takovými maličkostmi, jako je snaha vzpouru v sanatoriu audiovizuálně smíchat do podoby Colina Firtha v kostele, přestože má výsledek podobu Zdeňka Trošky kdekoliv. Pro demonstraci můžeme uvést ještě úvodní titulky ve stylu krátkého uvolněného hudebního intermezza se skútry a snowboardy, což je nejprovařenější béčková režijní praxe. Poté se ozval Declanův osud obohatit každý regál každé benzinové pumpy svým majstrštykem a začalo se jezdit prudce z kopečka. Zatímco byl v předchozích dílech udržován zdravý počet herců, zde se rozhodlo nahnat do kulis čtyřicet čerstvých krásných komparzistů, kterým není těžké přát smrt, zato je téměř nemožné jim držet palce, jelikož neznáme ani jejich jména, natož, aby jsme dokázali poznat je. Za zmínku stojí také více než podivuhodné chování postav, kdy se zcela vážně a bez zbytečného ostychu nebojí usnout během hlídání tří igelitových pytlů přes hlavu, ubodat kdekoho, či s úsměvem od ucha k uchu jezdit sem a tam na skútru. Abych ale zase tolik nekřivdil, tentokrát jsou všichni koukatelnější než posledně a i po čtyřech genocidách dokázal kdekdo během odřezávání a propichování zůstat stále při vědomí. Ta americká hamburgery posilněná výdrž, to je něco. PS: Exkluzivní písně od Blackout City Kids je vyloženě škoda, stejně jako Jennifer Pudavick, která je naprosto kouzelná.

Page: Táji, ty kulišáku, co tam děláš, moc mě to zajímá... Ty: To se dozvíte, až se Smisovi vrátí z Diznywrldu. Page: Opravdu mě zajímá, co tam Táj dělá. Za posledních čtyřista epizod se stalo čtyřistakrát, že se takhle zavřel a nikoho do místnosti nepustil. Ale my musíme pokračovat na Tajlerově pokoji. Tajlerovi je sedmnáct a moc rád šuká, takže jsme se s Dylenem rozhodli, že mu na zeď přiděláme dilda. Takhle bude moci být se svým koníčkem pořád. Dylan: Pejč dostala úžasný nápad vylepit po Tajlerově pokoji všude dilda, takže jdeme do Suprstoru. John: Pejč s Dylenem se chystají do Suprstoru koupit Tajlerovi do pokoje dilda...aspoň budu mít prostor věnovat se ložnici manželů Smisových. Manželé Smisovi - Latyša a Džamal - prospí nejméně osm hodin denně, proto jsem se rozhodl udělat z jejich ložnice oázu pohody. V oázách bývají palmy, takže jedu do Flavrstoru pro pár palem. Ty: Pejč s Dylenem jeli do Suprstoru koupit do Tajlerova pokoje nějaká dilda a Džon dělá na ložnici pro Latyšu a Džamala. Moje místnost je hotová, ale ještě není hotová. Dylen: S Pejč jsme se už vrátili s těmi dildy do Tajlerova pokoje. Tájova místnost už je hotová a Džon je teď ve Flavrstoru pro palmy do ložnice Latyšy a Džamala...a já mám teď čas, abych dodělal Klerencův pokoj. Klerenc má rád rappery a celkově rappovou hudbu. Nejvíc se mu líbí, jak střílejí do lidí, tak bych mu chtěl přehodit přes postel nějakou bílou mrtvolu a po zdech vyvěsit fotky obětí z vyšetřování. Ty: Vraťte se všichni zpátky, ještě nekončíme! Kam to jedete? Ještě nekončíme! Nemáme to hotové! No tak, vraťte se, ještě nekončíme, ještě nemáme hotovo!....Tento pořad mi připadá jako telešopink. Vzbouzí se ve mně stejný pocit prázdna jako při telešopingu. Narozdíl od tvrdých Skopčáků je zcela klasicky v balení černoch na hraní a tři litry dojatých slz.

Podle mě se jedná o řádově lepší zpravodajství než na konkurenční Nově, přesto se ani na Primě nevyhýbají vydávat videa se zásahy do genitálií za zprávy. Naštěstí ale mají stále dost soudnosti, aby to od hlavní relace oddělili.

Deadpool dokazuje, že i když nemáte důvěru studia a nemůžete si dovolit natočit velkovýpravný epický masakr, ještě to neznamená, že nemůžete natočit svižný a stylový origin. Parádně využitá retrospektiva, nahláškovaný zásobník a X-man na kokainu. Tim Miller má komediální timing suverénně pod palcem, což je u adaptace takové postavy žádoucí víc než co jiného, přesto nezanevře v zájmu vyprávění na nosnou romantickou linku, která stojí v osvěžujícím kontrastu s šílenými superhero kreacemi, které se eRkového ratingu rozhodně nebojí. Z filmu čiší zápal a nadšení, které se neprojevuje jen v práci se zápletkou a živelnou hlavní postavou, ale i v profilaci nezapomenutelných vedlejších individuí, která dávají roztomilé fuck-off celému X-men univerzu. Živá, originální a po všech stránkách vykutálená komiksovka s velkým srdíčkem a fištrónem jak v obechcávání studiového systému, tak v pochcávání pravidel komiksových adaptací.

Určitě nejsem první, kdo využije příležitosti a řekne, že název přesně odpovídá kvalitě. Někam se postaví kamera, herci odříkají ten svůj suchý humor, který nikoho neurazí, a to je všechno. Ryze konzumní zabiják času a nic víc, ale ani nic míň. Komu vyhovují seriály plné rodinného humoru (ehmehmdůchodciehm), tomu vřele doporučuji.

Příběh, ať už hraný nebo nakreslený, je po vzoru anime poetiky trapný až běda. A na typické japonské halucinace je i původní příběh až nezvykle normální. Kousililínek anime jsem utrpěl a jeho kvalita si rozhodně nezadá s Digimony, přesto je hraná předělávka vcelku solidní z několika důvodů: Zaprvé, netradiční chytlavý hudební doprovod, zadruhé sympatičtí hrdinové. To je vše. Všechno se to vaří v jednom perkeltu, přičemž výsledný dojem je převážně pozitivní, ačkoliv sám nemám potuchy, jak jsem tu zabijáckou stopáž přechcal, jelikož onen perkelt vypadá dost nemastně neslaně (jak už jsem zmínil, příběh je vrcholně nezajímavý) a bojových scén je tuze po málu. Přes všechno se jedná o jednu z lepších cest, pokud máte rádi meče a strohé župany.

Přestože byl první díl příběhově absolutně prvoplánový a plochý jak čínské botasky, pan Yen se pohyboval tak, že všechnu tu divadelnost a kýčovitost vykopal mimo. Do druhice všeho dobrého a zde to pan Yen vykungfovává až do extrému, kdy si zcela s prstem v nose podá nasteroidovaného temžového veslaře. Přestože jeho stolní kung kong se třemi mistry hraničil s Matrixem, mnohem odlehčenější příběh jedoucí přes tradiční čínskou šablonu (úcta k tradicím, boj proti zlým západním imperialistům) vyvolá pouze stoprocentní spokojenost zapálených fanoušků kung-paa.