StaryMech

Myslím, že podstatu věci nejlépe vystihla denulik. Pokud se k "Veselé rozvedené" (tehdejší cenzuře se prý zdálo, že původní název "Veselý rozvod" by mohl ohrozit mravní integritu americké společnosti) někdy vrátím, bude to jen pro taneční čísla "Night and Day" a dvanáctiminutové "The Continental".

Mám mnohem radši Čechovovy povídky než jeho dramata, a tak jsem si ani Končalovského film řádně nevychutnal. Byl jsem režisérovi vděčný za to, že omezil bezbřehé tlachání postav na minimum; jistý zámořský kritik naopak úbytek "morbidních samomluv" zhodnotil záporně, stejně jako ponoření příběhu do barev podzimu a rozkladu. Mně ani to druhé nevadilo a obecně nemám, co bych filmu vytkl: obraz nepřekrývá slovo, podstata zůstala. Ten ruský světobol, jako tolik věcí v zemi, kde zítra zas jednou znamená včera, největší na světě! (Píšu tohle v době ruské invaze na Ukrajinu a myslím na to, o kolik jednodušší vždycky bylo narodit se v Čechách...)

Scénáristicky jsou Martonovy a Bennettovy "Doly" bída a utrpení; nakolik za to může Haggardova předloha, netuším - nečetl jsem ji. Africká divočina v prvotřídním Technicoloru je ovšem jiná káva: přehlídka jejích obyvatel nerozumných (včetně indických slonů s uměle prodlouženými kly a hrabáče, tvůrci přezvaného na mravenečníka) i rozumných (ve víceméně autentických outfitech) dělá z filmu věc, ke které se lze vracet.

Variace na Pygmaliona a pokus o satiru (na západní civilizaci, nebo její módní nadšení pro exotické?) z pera tehdejšího manažera a manžela Bakerové Pepita Abatina stojí za zhlédnutí jen pro samotnou La Baker, revuální výstup na způsob Busbyho Berkeleyho a poslední záběr, který působí jako báječně anarchistická tečka za jiným, lepším filmem.

První z Weissmullerových tarzaniád je asi nejmalebnější - občas jsem měl dojem, že se dívám na kvaš Zdeňka Buriana. Vlevo vpravo hafo zvířat, většinou pravých; Pygmeje předstírají načernění civilizovaní trpaslíci.

Po delší době jsem se nad Verbalovými výlevy několikrát s chutí zasmál. Kdyby nás tvůrci "Nepřátel" v tolika ohledech nevodili za nos, tři hvězdičky by byly plně zasloužené.

Poválečná Neapol za peníze HBO, podle literárního díla vysoké tržní hodnoty. Kdo rád vyprávěcí klišé a stereotypy Itálie na jih od Říma, nabaští se tu dosyta: komplementární dvojice roztomilých děvčátek - citově rozvodnění Neapolitánci v mraveništi malebné nuzoty a špíny - synáčci z lepších rodin s úsměvy zkřivenými vědomím moci - nechápaví rodiče a vcítivá pančelka - opožděný první pohled na moře... Jak děvčátka dospívají, chlapovlády neubývá, zato přibývá divácké nudy. Vzdal jsem to po šesté kapitole.

Dokument pro našince exotický, sympaticky nejednoznačný a nadměrně dlouhý. Bylo mi těch šampiónů zákona na čínsko-severokorejské hranici spíš líto, než aby mě pohoršovali. Steven Seagal má jiné starosti a já koneckonců taky - zaplaťpánbůh za ně.

Postmoderní videohrátky: pouliční násilí, přirozené sklony psů a bůhvíco dalšího.

Co chce režisér říct, asi chápu; jak to říká, mi nic neříká.