StaryMech

"Dekameron" mě neoslovil ani na papíře, ani v (nejspíš nejlepším ?) filmovém zpracování Pasoliniho. Nová verze bratrů Tavianiových s názvem oprávněně vzbuzujícím obavy je bohatě vypravena, krasodušsky nasnímána (vliv domácích malířů je nasnadě ; možná jsem měl vlčí mlhu, když se mi zdálo, že nejeden záběr kopíruje Kurosawův "Ran" ?) a pochybně odehrána a sestříhána. Jako celek působí úhledně, nudně a trochu nadbytečně. Že jsou v ní místa dojemná, vtipná nebo poučná, není ani tak zásluhou filmařů jako autora předlohy ; pokud po ní Tavianiové sáhli z vášnivého zaujetí / tvůrčího nutkání, není to na filmu vidět. Z letité úcty k nim jsem dvě a půl hvězdičky zaokrouhlil nahoru.

Dvakrát jsem se potkal s posledním dílem a chvílemi mi připadalo, že má blíž k Pierru-Henrimu Camimu než k Dumasovi. Na záměr to nevypadalo.

Slibná výchozí situace, zralý Mastroianni, nadprůměrné okamžiky, Piazzola jako kulisa... Nakonec však není čím se nadchnout v tomhle nepříliš zábavném a podnětném divadle o vztazích mezi skutečností a uměním, takzvanou přirozeností a hraním rolí, pravdou a lží, zdravým rozumem a šílenstvím. Z mnou zhlédnutých Bellocchiových snímků mě "Jindřich IV." zaujal nejméně.

V pořadí třetí, nejslabší film Lynne Ramsay vnáší do vzorců přejatých ze zámoří (kde se také odehrává) máloco nového - leda dvojznačnost všech tří hlavních postav, a tudíž i různé pohledy na míru jejich viny. Režisérka, vždy formálně nadprůměrná, se tentokrát zhlédla v třpytkování, jakým diváka loví nimrodi typu Aronofského : příběh rodiny s duševně narušeným dítětem nazřela očima matky a rozbila jej na střípky, které pak poskládala do oslnivé mozaiky, lacině nastavené přesahy do hájemství vzrušounu a strašounu a (předem vcelku jasnou) tajenkou. Kéž by nadaná Skotka napříště zůstala doma a točila filmy o krajanech a pro ně - i leckterý český divák by to myslím ocenil.

"Harry, kamarád, který to s vámi myslí dobře" má ke skutečnosti dost daleko, zato umí po hitchcockovsku / chabrolovsku budovat napětí a vyvažovat ho chytrým černým humorem. Navrch si užijeme Sergiho Lopeze v titulní úloze - na tři až tři a půl hvězdičky to stačí.

Třebaže je mi jasné, že nesu dříví do lesa, odpovím na otázku, již vznesla AELITA : Tou pohádkovou trojicí hýbali scénárista a režisér / producent, a těmi nejspíš ona "vidina peněžní odměny". V úvodu "Nesmiřitelných" (??) je nevěrohodně nadsazené násilí vystřídáno pimprlovou stínohrou před zapadajícím sluncem ; následuje nevěrohodně naturalistické pinožení hlavního hrdiny blátem za prasaty, načež hlavní hrdina nevěrohodně padá z koně a rozumuje nad životem tak, že jsem nevěděl, zda se mám smát nebo obracet oči v sloup. (Napětí příběhu naštěstí spočívá na ramenou hrdiny vedlejšího, ztělesněného spolehlivým Genem Hackmanem.) Eastwood koketuje s něčím, nač nestačí, anebo oč ve skutečnosti nestojí : divil bych se, kdyby někdejší manekýn italowesternů, posléze sběratel oskárků, hospod a volebních hlasů shledal poctivou a skromnou studii Západu a lidské povahy dostatečně ZAJÍMAVOU. V závěru zabrzdí před tím, k čemu dvě hodiny směřoval, a namísto aby přijal důsledky své hry, poplácá (ve výtvarné ozvěně úvodu) po ramenou své Já i diváka závislého na paradigmatech žánru. Unforgiven.

Byly to mimo jiné německo-jugoslávsko-italské vinnetouovky, co nám jako českým dětem vštěpovalo mravní zásady, jichž se většina našich rodičů v době života ve lži vzdala (situaci hezky rozebral "méně než celý" Rus Josif Brodskij). Hodnotit dnes "Poklad na Stříbrném jezeře", jeho dodatečného předchůdce "Vinnetoua" a řadu mladších sourozenců pro mě znamená narušovat velmi silné citové pouto : srdce (čtyři hvězdičky) má své důvody, které rozum (dvě) nechápe. Co zabírá dodnes, je chorvatská příroda, hudba Martina Boettchera a zvláštní zranitelnost ve tváři a pohybech Pierra Brice. Narazil jsem na recenzi, kde je naposled zmíněné podrobeno hlubšímu zkoumání ; píše se tu i o dalších zajímavých, mně neznámých věcech, včetně klasicismu režiséra Reinla, někdejšího herce ve filmech Arnolda Fancka a asistenta Leni Riefenstahl, a jeho občasných záchvatech sadismu... Mně nezbývá než se spolehnout na vlastní dojem : (pod)průměrné dílo, jež kladně ovlivnilo nejednu generaci nejen německých diváků.

Sám příběh je natolik mrazivý a dojemný (a z časového odstupu čím dál bližší skutečnosti), že unese i Weirovy úlitby Hollywoodu a Carreyho opičiny. A obojí šmírování Trumana - to pranýřované televizní i ceněné filmové - hladce vklouzne do nabídky zboží, které žije z naší potřeby ubavit se k smrti.

Podobně jako v předchozím "Osedlat vítr" dává Parrish i v "Nádherné zemi" přednost povahokresbě a dialogům před (dobře odvedenou) akcí. Prostý melodramatický příběh prolíná jemná melancholie, na níž se vedle scénáře Roberta Ardreyho (o pár let později se sotva náhodou stal z úspěšného dramatika a scénáristy vlivným antropologem a etologem) podílí i nebývale zdrženlivý projev hlavního představitele / vedoucího výroby a způsob, jakým Floyd Crosby (otec čtvrtiny CSN&Y) spolu s Alexem Phillipsem nasnímali Mexiko starobylých měst a obřadů i divočiny zhusta ovíjené cáry mlhy. Nadprůměrná mi připadla i hudba Alexe Northe. V úloze holiče se mihne autor předlohy, prozaik a malíř Tom Lea.

"Zimním jestřábem" režisér Pierce zahájil svoji řadu prostoduše sentimentálně-patetických poklon domorodé kultuře, s okamžiky upomínajícími na strážnické slavnosti, televizní reklamy na minerálku a brožury Harlequin. Promluvy ženské hrdinky, hudba (ta píseň, ó Manitú!) a přehršle zpomalených záběrů jsou ryzí kýč - ale ruku na srdce: ze zpomaleného koně v trysku prosvítá nějaký mocný archetyp.