StaryMech

Bodyček předpisovému socrealismu, týden v tichém domě po deseti letech, poučený neorealismem a časově rozšířený. Aškenazy (pro mě nejmilejší a nejvýznamnější český spisovatel přelomu padesátých a šedesátých let) možná došel v rukou Kadára a Klose jistého přitvrzení, k dobru věci. Nálož nostalgie s přispěním Liškovy hudby a pankráckých exteriérů vnímám jako nadmíru mocnou. V závěru, když si obě hrdinky tváří v tvář ujasňují své místo ve světě, se mi zas jednou vybavily verše Jaroslava Seiferta, v nichž básník po dlouhém chvalozpěvu na ženy hodnotí naše pohlaví : "A co dovedou muži ? / Není toho mnoho. / Vymyslili si válku, / bídu, zoufalství a nářek raněných. / Umějí vykovat šílená děla, / obrátit města v sutiny / a při tom vystavovat na odiv / ubohou mužskou statečnost. // Vymyslili benzínové pumpy / a emancipaci žen. // A za polibky v jejich náručí / zkonstruovali jim zvláštní sedačku, / aby žena u stroje / mohla ještě pracovat / v posledním měsíci těhotenství. // Tak je to. / A to je vše, sbohem, adié. / Chtěli jste na mně kantilénu, / tady je !"

Vynikající vzorek československé kinematografie z doby, kdy dosahovala úrovně světové špičky, působivý jako obžaloba války, zvažování dějin (a hodnot, v nich tvarovaných) i milostný příběh. Líbil by se mi ještě víc, kdyby se autoři občas nenechali unášet okázale kumštovními postupy.

Předobraz "angažované", to jest v dobových a místních souvislostech jedinému správnému světonázoru otročící tvorby, prostoduchý v dramaturgii i vedení herců. Zaujalo mě jen pár záběrů kladenského Mordoru a Vášová - jako žena i herečka. Srovnání se "Stalo se v Turíně", které nabízí SPORTOVEC, vyznívá podle mě jednoznačně v neprospěch Steklého snímku.

Tohle by mohl být nejroztomilejší a nejnapínavější ze všech osvětových snímků, které mě v životě potkaly - nebo snad jediný roztomilý a napínavý ? Úchvatná forma. S chutí jsem si přečetl všechny zdejší příspěvky, většinou podobně nadšené ; zvlášť pěkný napsali FRAGRE, TROUFALKA... a nejpěknější VITEKPE !

Vyprávěnka, kterou koncem předminulého století sepsal jeden americký právník/politik/voják jako veleprodejný romantický příběh podepřený autoritou Nového zákona (knize prý požehnal sám papež), se dočkala dvou duchem věrných filmových zpracování. Na starším Niblově z roku 1925 mě příjemně překvapilo velkolepé provedení : výprava, množství statistů, mizanscéna, strhující akce... Měl bych ovšem dodat, že jsem dílo zažíval vyšňořené novodobým hudebním doprovodem Carla Davise - ten mi občas, zvlášť když byl v záběru tak trochu po siegfriedovsku ustrojený titulní princ, zněl až wagnerovsky. O čtyřiatřicet let později Wyler neriskoval krok stranou z prošlápnuté cesty, jen využil pokročilejší techniky : ty nejmalebnější a nejširokoúhlejší obrazy, jaké byl tehdejší Hollywood schopen vyrobit, útočí na cit diváků s až operní naléhavostí. Oskary neoskary (celkem jich bylo jedenáct), do "Nejlepších let našeho života" má "Ben Hur" daleko. Čemu nelze opravdu nic vy\tknout, jsou výkony kaskadérů. Proslulou sekvenci závodů čtyřspřeží v cirku ovšem nerežíroval čelný Wyler, nýbrž druhořadý Andrew Marton.

Scénář a dialogy mají ke skutečnosti stejně daleko jako herci k svým postavám, divák je rván ze spárů nudy krvavými zátišími aranžéra pouťových jízd hrůzy : třetí Argentův žlutovzrušoun představuje svého autora už v dospělé formě, jen ty výtvarné hrátky dosud zrají. Nádavkem dostáváme Řím k nepoznání.

Příběh o zasvěcovací cestě s nenadálým koncem mísí věrohodný odraz skutečnosti a průhledné scénáristické tahy. K vidění a slyšení je Atlas, pěkná místní hudba, tváře žen a jejich strasti. V projevu představitelky jedné z obou klíčových postav, duševně postižené horalky, mi něco skřípalo, a nebyla to jen její plynná francouzština.

Cirkus se mi na sklonku dětství bůhvíproč zprotivil, takže dodnes nejsem schopen se nadchnout pro poklony Chagalla, Tichého a dalších včetně Trnky. Při sledování "Veselého cirkusu" mě pronásledoval příměr : zatímco forma (spíš zajímavá než krásná) se předvádí jako artista na visuté hrazdě, obsah podoben onomu davu diváků sedí a přihlíží.

Na snímku je co obdivovat : zvážení svobody a zlaté klece, z určitého pohledu vlastně přírody a kultury (stále záslužnější ve věku, kdy na ose od živého zpěváka přes gramodesky a cédéčka k rozmanitým zkratkám po síti dochází k postupnému odosobňování/odhmotňování hudby)... trnkovský šerosvit... kroky vstříc výtvarnému projevu cizokrajných kultur ... a nesmím zapomenout na Smrt, věnující se - s hravým odkazem na Candida ?? - své zahrádce ! (I mě stejně jako FRAGREho v dětství zmíněný obrázek zasáhl.) Trnka je obrem v českém umění i světovém animovaném filmu, podle mého názoru však neudělal dobře, když příběh nafoukl do celovečerních rozměrů, a navíc jej vsadil do rámce, z jehož třeskuté "aktuálnosti" by se autor malé básně v próze "Hračka chudiny" pravděpodobně osypal.

Ne vše v tomto sympatickém a záslužném dílku přesvědčuje, dokumentaristickému rázu se tu a tam vzpírá až příliš zjevný tvůrčí záměr. Kritici právem zavzpomínali na neorealismus, Buňuelovy "Zapomenuté" a Truffautovo "Nikdo mě nemá rád" : vybraná společnost. V závěru Babenco cituje gesto ze Steinbeckových "Hroznů hněvu", aby je vzápětí zrušil a navázal na ně (ironicky) ikonickým pohledem na Tuláka mizejícího v dál. Co je za obzorem, si lze domyslet. Sám představitel titulního hrdiny prý o pět (jinde se uvádí sedm) let později nepřežil přestřelku s policií.