StaryMech

Panorama života na německém venkově poloviny 19. století v tradici velkých realistických vypravěčů, přepečlivé a na pohled (chvílemi snad až příliš) krásné ; v obrysech i detailech příběhu a jeho postav se tvůrci nevyhýbají schematičnosti a sentimentalitě (záměrný odkaz k heimatfilmu ?). Básnivě pojatý leitmotiv Jakobova jazykovědného bádání ve mně budil spíš pochybnosti a nápad umocnit von Humboldta Herzogem mi připadl nadbytečný. Na zhlédnutí díla mi ale stačil jediný den, s čímž jsem nepočítal.

Na stará kolena ve mně sílí dojem, že valná část Bebelových akčních střetů se zlem, u nás tak oblíbených, stojí a padá s prostocviky jejich primadony (jistý kritik to řekl jinak : Belmondo riskuje krk pro mimořádně pitomý příběh). S chutí se vracím už jen k těm, která si z pravidel žánru a jeho ikony nepokrytě utahují - v první řadě k "Muži z Acapulca". "Strach nad městem" je jiný případ : jeho směšnost je docela určitě nechtěná.

Hněv (už ne tak) mladého muže ze Senegalu byl dozajista na místě, jeho karikatura (post)koloniální Francie ale úplně postrádá půltóny : hezké filmové okamžiky tonou v plakátovité obžalobě kultury, již zastupují účelově odpudivé papndeklové figurky. V závěru je bledým tvářím snést dvojnásobný mravní políček : hrdé "negerky", mladá i stará, si prý vystačí bez jejich nákupních papírků ! Kéž by se byl vývoj ubíral tímto směrem.

"Dobrák vozík" je jako celovečerní neorealistický film zdařile převyprávěný ve dvaceti minutách : minipříběh chudáka + barvitý obraz života tady a teď + tvrdá společenská kritika + jemná groteska. (Odkazuje jméno, které titulní hrdina dal své herce, na okřídleného oře archanděla Gabriela, na němž Mohamed stihl cestu z Mekky do Jeruzaléma a zpátky za jedinou noc ?) Pěkná hudební kulisa.

Než jsem si stačil ujasnit odpověď na otázku, zda mohou zatažené závěsy způsobit, že dům, v němž se očividně všude svítí, někdo (policisté, v noci) považuje za dům, v němž se nesvítí, a v němž proto nikdo není, ukázalo se, že klást podobné otázky je naivní : vnější a vnitřní skutečnost se v tomto díle volně prolínají. Partovi (který mi v hlavní úloze na začátku připomněl Ludvíka Vaculíka) kdysi pro Panahího napsal "Kruh" ; na rozdíl od něj se "Zatažený závěs" tvůrcům příliš nepovedl. Osou nudné alegorie, zbytečně dlouhé a ve své postmoderní stavbě zbytečně ctižádostivé, je nimrání sebestředného umělce ve vlastním nitru. V literatuře běžná věc, ve filmu jsem si na ně dosud nezvykl, leda když obsahuje humor, citovou výzvu nebo závan nového. V "Zataženém závěsu" jsem nic z toho nenašel.

Fuj.

Surovinu, která by v rukou menšího režiséra skončila v regálu tuctových, nadbytečných odkazů k literární tradici (v našem případě k naturalismu), Kachyňa vytvaroval do malé televizní perly. Takhle se tedy živořívalo... Procházkovu předlohu jsem nečetl, ale divil bych se, kdyby mu nešlo o to vyjádřit se zároveň k dnešku.

Čekal jsem něco na úrovni Powellovy a Pressburgerovy "Canterburské povídky", dočkal jsem se zklamání. Nepravděpodobnost výchozí situace (nacističtí výsadkáři v nákladních vozech obsadí vísku v Devonu a konverzují s nic netušícími místními div ne jejich nářečím) a naprostá podřízenost díla dobovému agitačnímu záměru (český název by stěží prošel !) mi nedovolovaly naplno ocenit jeho nepopiratelné kvality - třeba rychlost, s jakou tvůrci odstraňují i kladné postavy, nebo šerosvitnou kameru. Snímek podle mého názoru většina kritiků přeceňuje.

Který ctitel filmového umění, černého humoru a kulturních tradic Západu by si nechal ujít spiknutí Isabelle Huppert a Sandrine Bonnaire proti francouzskému měšťákovi / měšťačce ! Obstálo by, i kdyby byl závěr méně americky důsledný. (Do haldy možných otázek záslužně sáhl RADEKTEJKAL.)

Mám z "Taxíku" podobné pocity jako GUDAULIN. Starší snímky Panahího a některých jeho krajanů na mě svého času zapůsobily jako zjevení a vlastně tak působí dodnes. V režisérových současných obměnách hry na svěží zrcadlení skutečnosti marně hledám svěží nápady ; častěji si vypůjčuje od sebe sama i od jiných, čím dál víc zrcadlí především sebezalíbenost a sebelítost (ne že bych mu nerozuměl), ví, jak zaujmout meta-postmoderní obecenstvo západních festivalů... Jak se zdá další z mistrů, kteří mají svá mistrovská díla za sebou.