StaryMech

Konečný součet nedobrovolně ubyvších zúčastněných může mile překvapit, ale pravidlo o dobrém konci, které cituje ORLAU32, mi zde nepřipadá na místě. Díl první, díl druhý : prašť jako uhoď.

Odhlédnu-li od dětského dobrodružství "Kulička a Toník", zdá se mi, že úroveň režisérčiny tvorby, obecně zajisté nadprůměrná, sleduje zvolna, ale jistě sestupnou křivku. Bylo by spíš s podivem, kdyby se jí podařilo tento vývoj naráz zvrátit ; "Exit Marrakéš" ho jak se zdá naopak urychlil. Na skromné psychologické drama, kořeněné cizokrajným prostředím a poznámkami na okraj soužití dvou kultur, je příjemný pohled a herci odvádějí prvotřídní práci - to je zhruba všechno, co lze říci v jeho prospěch. Docela chybí hlubší rozměr, dramatický vzmach a prvek překvapení ; zdrženlivě podávaná dílčí klišé směřují nevyhnutelně vstříc tomu nejpředvídatelnějšímu v závěru. Co si tvůrkyně slibovala od takového manifestu bezvýznamnosti, netuším, ale nemohu se zbavit dojmu, že má svá nejlepší léta za sebou.

Na koprodukčním "Boji o Řím" se rumunská strana podílela asi jen menšinově, nicméně při jeho opětovném sledování po letech jsem zavzpomínal, jak jsme si zamlada s kamarády kinomily z rumunských filmů utahovali. (Dodnes nevím, zda právem, ale většina těch, které se tehdy u nás promítaly, si to myslím zasloužila.) Lacinozábavní hru na dějinnou skutečnost podle mě nezachránily ani vložené peníze, ani jméno režiséra - německo-hollywoodského veterána, ani účast řady mezinárodních hvězd. Angličan litevského původu Laurence Harvey a Američan Michael Dunn drží dílo pohromadě, Chorvatka původu řecko-polského Sylva Koscina předvádí vnady nesporně vysoké úrovně, Angličanka Ingrid Boulting věrohodnou nevinnost a Švédka Harriet Andersson skoro věrohodnou zkaženost. Rakušan Robert Hoffmann však obdařil jednu z klíčových postav larvou plovárenského floutka a mnozí ze zbývajících herců by si mohli vyměnit role, aniž by snímek utrpěl ; velký Orson si tu svoji mohl docela odpustit.

Autoři měli zřejmě na mysli parodii všelijakých převážně strašidelných scifi sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Hrstce kritiků se "Xtro" líbilo, já neviděl nic víc než bezduše provokující amatérskou slátaninu. (Sám režisér se údajně v jednom rozhovoru svěřil, že podivná atmosféra jeho výplodu nebyla záměrem.) Slovy ze zámoří, "dílo nezpůsobilých cyniků".

Béčkový politický vzrušoun v áčkovém provedení, v nejednom ohledu ukázkové dítě své doby. Na rozdíl od amerických kritiků, až na výjimky spokojených, nevím nic o špionáži a skoro nic o životě v New Yorku - přesto (věřím, že ne právě proto) se mi už v mládí vnucoval a dodnes vnucuje pocit, že kromě Roizmanových momentek města nelze v tomto filmu věřit zhola ničemu. Z prstu vycucaná mi připadá akční zápletka, romantická vložka, hlavní postavy (dobře utajený všeuměl s tváří RR se na útěku před starosvětským zabijákem-džentlmenem zahledí do vkusně zádumčivé krasavice), dialogy, pod nimiž chvílemi slyším dunět prkna znamenající svět... Jen tu a tam jsem měl pocit, že jsem svědkem skutečnosti : například když poblíž závěru agent Higgins v podání Cliffa Robertsona (s nepochopitelným příčeskem ?) drží krátkou, leč pozoruhodnou řeč o lidu, pro nějž CIA potí krev. Když jsem ji po letech znovu slyšel, nemohl jsem nepomyslet na lid český, zvyklý ukazovat si (dnes už otevřeně) prstem na psí hlavy politiků. Bůhví jak bychom se tvářili, kdybychom dostali, co si podle vlastního soudu zasloužíme : vůdce osvícené, zásadové, ctící pravdu a blaho celku !

V provincii Norte se odehrává příběh chudoby, jejíž je království nebeské, a mamonu odsouzeného propadnout peklu. Epický i lyrický, nezábavný i strhující, realistický i vizionářský, vícevrstevný i zjednodušující "Zločin a trest" po filipínsku má z mého pohledu jedinou vadu na kráse : trvá (o něco) déle než čtyři hodiny. Čas je to na poměry tvůrce krátký, já se díval raději na pokračování. Nechce se mi věřit, že sestřihem na polovinu by dílo výrazně utrpělo ; na druhou stranu chápu režisérovu snahu podat své svědectví o světě s čistým svědomím. Diaz nespěchá, líčí s péčí úzkostlivého pozorovatele, vyhýbá se jak podbízivým zkratkám / ozdobám, tak formalistickému průkopničení takového Apichatponga, Reygadase, Tarra... Obejde se bez velkých gest, šifer a časových smyček, cudně odvrací pohled od násilností před kamerou... Přitom jeho statické širokoúhlé obrazy, od předmětů na dosah divákovy ruky až po obzor ostré jako břitva, prostupuje jakési vzácné, temně žhnoucí světlo, které se snad hodí k titulnímu konci dějin.

Komedie o naší sebestřednosti a z ní pramenících komplexech, neurózách a poruchách vztahů, chytrý, soucitně i kousavě vtipný, dá-li se věřit zámořským kritikům realistický "ženský" film, který "své ženy zná, naslouchá jim, nepřehlíží je, dovoluje jim být skutečnými"... A učí i mužského diváka (ne ovšem toho, který českému názvu vnutil mužský rod) držet palce bytostem druhého pohlaví.

Nevypočitatelná dvojice Winterbottom & Boyce ponořila suroviny své etudy na orwellovskou notu (vedle černofilmu a "Blade Runnera" možná "THX 1138" ; "Věčný svit neposkvrněné mysli" měl premiéru o nějaký ten měsíc později) do švihácky podchlazené melancholie. Výsledný tvar zasahuje srdce asi tak jako svět, v němž se děj odehrává, a hudba, jež tento děj doprovází. Samantha Morton zdrženlivě sálá, jejího voiceoveru nás ale tvůrci mohli ušetřit. Závěr mrazí, nedojímá - spíš vztyčený prst než divácký zážitek. Jak pravil DAVID´82 : "nudný, byť inteligentní film zabalený do líbivého kabátku".

V nevábném výškrabku postmoderny s prvky detektivky a psychologického dramatu se čte poezie, zmiňuje Kafka a Ibsen a hraje Mahlerova Pátá, kritici pak odkazují na "Koridu lásky", "Spalující touhu", "Krásku dne", "Sedm", Eros a Thanatos.... Vše právem, nic z toho však nepovznáší tento výplod profesionálního šosákobijce na úroveň pamětihodného uměleckého díla.

Z "Válečníka" jsem měl smíšené pocity. Na jedné misce vah chudý, a co hůř, v detailech málo přesvědčivý příběh, vlekoucí se dvě hodiny vstříc sympatickému, leč rozpačitě provedenému závěru ; na druhé nečekané koketování s realismem, vesměs výborně režírované akční scény (té potyčce na začátku se vyrovná málokterá), v přitažlivě zemitých barvách v Americe snímaná Francie 11. století a Heston, věrohodně nesvůj tváří v tvář divným potomkům druidů a čarodějek - ne nadarmo se jeho válečník, bytující někde mezi El Cidem a Willem Pennym, jmenuje Chrysagon de la Crux. Dialogy občas prozrazují divadelní původ (i když hru, podle níž Schaffner film natočil, si nedovedu představit). A ještě jedna věc se mi líbila : ona nefalšovaná (pokud se nepletu) harpyje, čepýřící se dějinám natruc na hrdinově bidýlku.