StaryMech

V groteskních zlomcích, bonbónově jedovatých barvách (FLIPPER film výstižně přirovnává k výbuchu v prodejně Barvy-laky) a popových písničkách vyprávěný srdceryvný příběh má stejně blízko k "Amélii z Montmartru" jako ke křesťanské legendě - kritici si představovali třeba Douglase Sirka po požití LSD nebo Roberta Bressona spojivšího síly s nějakým japonským chráněncem Andyho Warhola. V mnohém ohledu přitažlivé a vděčné dílo šikovně slévá výstřednost a kýč s humanistickým soucitem a patosem. Nejvýraznější z jeho slabin je podle mě donekonečna protahovaný závěr.

Marně jsem se snažil přijít na to, co některé kritiky tak pobavilo na tomto béčkovém vědeckofantastickém strašounu, nezávazně slátaném z leckde popůjčovaných nápadů a zhusta erotických symbolů (od vesmírné velepochvy a veleúdu ke krasavici povstavší z chvístající krve). Stopy humoru - kupříkladu jméno jedné z hlavních postav Hans Fallada, pokud vím recenzenty nepovšimnuté - ve mně vzbuzovaly spíš rozpaky a účinněji než to, co jsem viděl, mě strašila třeskutá hudba (neuhodl bych, že Manciniho) a častý jek. Většinou mužský, v souladu s podtextem díla.

Co si asi velikáni De Sica a Zavattini slibovali od téhle trojlacinosti, která je víc než čím jiným vzorkovnicí producentovy choti ? Přes usilovné komediantství obou hvězd jsem tu mnoho podnětů k zasmání nahlas nenašel, k zamyšlení či dojetí takřka žádné ; zbyla zvenčí i zevnitř příjemně snímaná Itálie včerejška (ADELINA / jih : trapně "láskyplná" karikatura neapolské chudiny, slunce a "srandy" habaděj, seno a jahody ovšem chybí), dneška (ANNA / sever : papírová satira na milánskou smetánku) a zítřka (MARA / střed : možnost v závěru nějak povznést frašku o římské prostitutce se srdcem ze zlata tvůrci směnili za striptýz). O rok mladší De Sicovo dílo, natočené už bez účasti Zavattiniho pod neskrývaně kšeftovním názvem "Manželství po italsku", je lepší o vážný až tragický rozměr, nepřesvědčuje však v žádné ze svých rovin - jako satira, veselohra, melodrama.... Další důkaz toho, že Mistrova snaha včlenit nadživotní Sofii do skromného světa jeho majstrštyků prostě neměla naději.

V Americe se přiházívají roztodivné, v Česku nevídané věci ; přesto žádný soudný našinec nemůže brát vážně to, co se před jeho očima odehrává v "Mlčení jehňátek", sporném a vlivném filmu, který jeden kritik vystihl jako béčkový vzrušoun převlečený za áčkový strašoun. Ve volně povlávající, od zákonů logiky osvobozené obrazotvornosti scénáristy a režiséra nesmysl stíhá nesmysl, přistoupí-li však divák na jejich kejkle s příběhem a jím samotným, může si užít technického provedení, výkonů dobře vybraných herců a především atmosféry, mimořádně účinně zasahující jeho nevědomí. Zvlášť časoprostorová koláž v poslední třetině a následný souboj chytře napínají a zvrácenost v rozmanitých podobách, pochybné krevní řečiště díla, většinu nás "zdravých" znuděnců spolehlivě zaujme. Dodnes se mi vybavují debaty nad užitím podprahových (infrazvukových) podnětů, které provázely promítání filmu v kinech vybavených kvalitní aparaturou - sám jsem měl tehdy dojem, že mi srdce chvílemi buší tak nějak proti přírodě, i když najisto to tvrdit nemohu.

"Zvětšenina" po renčovsku : karikovaný obraz obsahu režisérovy hlavy podaný jako společenská kritika. Ještě politováníhodnější než "herec" Hanák, Soukupova hudební vata, obraz Prahy a všechno ostatní je zázračné povýšení Mejly Hlavsy do suterénu nadzemí.

Podobně jako doktor Frankenstein svoji obludu slátal režisér Sommers "Van Helsinga" z rozmanitých surovin : klasických strašounů Universalu, postav Indiany Jonese a Jamese Bonda, "Plesu upírů", "Hvězdných válek" (, "Hellboye" ?, "Bratrstva vlků" ?)... Zatímco k oživení romantického antihrdiny bylo třeba elektřiny, postmoderní převtělení Stokerova upírobijce se neobejde bez (místy chabých) počítačových triků. Není sporu o tom, že Sommers vyrobil další exemplář hýčkaného miláčka našeho věku - lesklého kýče bez ducha ; byl za to recenzenty právem sepsut. Čemu na jejich odezvách nerozumím : proč je v záplavě srovnatelných děl hanoben právě "Van Helsing" a proč jeho kritici jako jeden muž přehlížejí jeho zjevnou parodickou rovinu. Nejeden z nich dokládá hloupost snímku citacemi, jež si očividně dělají legraci z žánrových předchůdců i ze sebe sama. Za tuto skutečnost, výpravu (především onu transylvánskou vesnici postavenou v Kunraticích) a předmluvu v černobílé přidávám třetí hvězdičku.

V pomyslném žebříčku děl režiséra, jehož rané výtvory obdivuji, se "Celková masáž těla" pinoží někde u dna - nicméně Roeg je vždy zajímavý ; nikdy (mě) nenudí. Televizní konverzačkou ze života zámožného amerického hmyzu v jednom okamžiku blýskne haiku, jakoby mimochodem přihozené mezi ňadra Mimi Rogers : "Náhle zazáříš, / stejně rychle zhasneš pak, / světluško - jak já". Hereččiny půvaby u mužských diváků - mohu-li za ně promluvit - hrozí vytěsnit myšlenky na cokoli jiného. Režisér nás však sotva vyzývá k tomu, abychom se eroticky vzrušovali, nebo abychom hloubali nad filosofickými / mystickými otázkami mihnuvšími se v rozmluvě maséra a zakáznice ; domnívám se, že mu jde spíš o vztahy mezi námi lidmi, o to, jak se navzájem (zne)užíváme cestou k takzvanému štěstí, jak uskutečňujeme sebe sama uprostřed druhých a v těchto druhých se odrážíme. Že nás Roeg pozoruje okem skeptika, činí film o to zajímavějším. Víceméně sentimentální závěr pak nevylučuje pointu, která mi upřímně řečeno uniká.

O široširé zemi a lidech na ní nepatrných tak jako my diváci. Sorínovi, i tentokrát skromnému a výtečnému, jde o člověka -češtinou let čtyřicátých- "docela všedního, docela nenápadného, (...) podivuhodnou, nepochopitelnou, neuvěřitelnou bytost, jíž jsem já sám a každý jiný". Tahle země je i pro starý.

Podobně jako titulní loupežník zduřevší v samovládce se do nesnesitelných rozměrů nafoukla i tato jinotajná črta jeho vzestupu a pádu. Umělec má jistě právo na stylizaci, ale ať se snažím sebevíc, za délkou Angelopoulosových záběrů nenacházím nic než velikášství. Jeden americký filmový detektiv přirovnal svůj zážitek evropského filmu k sledování procesu schnutí barvy. Obvykle jeho pocit nesdílím, při "Alexandru Velikém" jsem mu průběžně přitakával. Že kamera rafinovaně kroužila malebnou horskou vsí z kamení a občas se přidala i příjemná lidová muzika (režisérův záměr vyvolat představu byzantské mše jsem samozřejmě neodhalil), mi pomáhalo neusnout ; vyčerpán bezmála tříapůlhodinovým Kumštem bez závoje jsem se však na přidání víc než jedné hvězdičky nezmohl.

Na svoji dobu nadprůměrná ukázka žánru s matoucím názvem, těžko předvídatelným vícevrstevným dějem, myslivými dialogy a malebnými krajinkami v Technicoloru (málokterý western se může pochlubit lesem nasnímaným tak, že byste čekali zpoza stromu vybafnout spíš porýnského trpaslíka než rudocha). Vtíravá hudba od začátku do konce - i když písničky Hoagyho Carmichaela mají své kouzlo. Sekvenci stavby domu zopakoval Peter Weir ve svém "Svědkovi".