StaryMech

Fincher vyrukoval s něčím, nač jsem nebyl připraven : "Zodiak" je střízlivou protiváhou k úchylné extravaganci "Sedmi", takřka dokumentaristickou kronikou policejního vyšetřování a s ním spjatých osudů. Byla by ještě sympatičtější, kdyby vyústění Gyllenhaalova partu víc ladilo s tím, co nám tvůrci na okraj děje šeptají - totiž že život plyne často nepředvídatelnými cestami, skutečnost se leckdy nevejde do přehledného příběhu s pointou, anebo pointa příběhu spočívá v její nepřítomnosti... Nemnoho režisérů dotáhne věc do konce po vzoru Duerrenmattovy novely "Slib" (příkladně čtyři roky před "Zodiakem" Korejec Bong Džun-ho ve "Vzpomínkách na vraždy") ; Fincher věren svým kořenům podlehl hollywoodskému bacilu, který způsobuje, že úsilí ústředního jedince, zvlášť je-li mladý, pohledný a ctižádostivý, nakonec přese všechny nástrahy korunuje úspěch. Byť jím v tomto případě není usvědčení vraha, ale "pouhý" bestseller.

Třebaže záběrem širší a výpravnější "Kuskus" mi přirostl k srdci víc, "Život Adély - Kapitola první a druhá" se svému předchůdci i přes nadměrnou délku v mnohém vyrovná. Adele Exarchopoulos na první pohled není Hafsia Herzi, hraje ovšem úchvatně a režisér vykořisťuje její nehollywoodskou (řekl bych z hlediska filmových stereotypů i málo francouzskou) tvář způsobem, který mi nedovolil se od ní po ony tři hodiny odtrhnout ; když film skončil, přišlo mi líto, že ji neuvidím, až se zítra ráno probudím. Nevšední milostný příběh, drama smyslové závislosti a poklona slečnám/paním učitelkám schopným přepínat z osobního peklíčka do světa profesionální trpělivosti, vstřícnosti a něhy.

Liduvstřícná romantická komedie v kabátě Dogmatu 95, skromná, svěží, zábavná i soucitná, tíhne spíš k pohádce nebo prostomyslné alegorii než k svědomitému, pečlivému otisku skutečnosti. Proč ne - její srdce tluče podle přírody a ob tu chvíli, třeba když drůbežář Herning spustí na kytaru, s ním poskočí i to divákovo. Překlad původního názvu : "Mifuneho poslední píseň".

Klišé, kam se člověk podívá. První třetina je zřejmě určena dětem, u zbytku si cílovou skupinou nejsem jist. Kritici odkazují na Forda i Bressona, mě připadala výstižnější charakteristika snímku jako křížence "Lassie" a "Vojína Ryana". (Působivá sekvence záchrany zvířete uvízlého v ostnatých drátech věrně kopíruje ústřední motiv povídky Michaila Šolochova "Společná řeč" - jen národnost vojáků je jiná a los byl vyměněn za koně.) Placatý slzodoj doprovodil John Williams hudbou, kterou bych nepřál pozůstalým na mém pohřbu. Ale stačilo přečíst si VERBALův hanopis a stres z "Válečného koně" byl tentam.

Těžko si představit hloupěji napsanou, zahranou a natočenou skládačku z amerikánství a předstírané asijské duchovnosti, v níž se ztrácí i chlapecký půvab Van Dammovy tváře a tělesné výkony řady zúčastněných. Podnětné leda jako výzva k parodii a MARIGOLDovu postřehu o rozštěpech.

Napoprvé jsem nedocenil tento historický velkofilm, nadčasovou obžalobu válek, dušezpytnou studii, symfonii barev, balet praporců, lidí, koní... Po řadě let a několikerém zhlédnutí mi došly námitky : i ona okázale romantická evropská hudba mi přestala vadit a dojem, že "Ran" je ještě lepší, u mě ztratil váhu argumentu. Naučení, jak si je přebral vážený kritik : Napodobenina / zdání někdy předčí originál / skutečnost, ale raději nespoléhejme na to ani na ono.

Pětasedmdesátiletý, poloslepý, po patnáct roků odkázaný na přízeň zahraničních producentů, Kurosawa se ve své verzi learovské látky obešel bez Angličanových jazykových exhibicí, aniž by příběhu ubral na naléhavosti, šíři a hloubce. Už úvodní hon na kance předvádí mistrovské propojení kompozice, barev, textur, rytmu a zvuku včetně hudby ; pokaždé ve mně vzbudí dojem, že stěží přijde něco velkolepějšího. Přijde, a nejen co do formy, která ostatně u velkých tvůrců neměřívá síly s obsahem. "Ran" (česky "Chaos" ? "Vzpoura" ?...) je slovy kritika "Králem Learem" pro naši dobu stejně jako pro ty budoucí. Pro Východ i pro Západ.

Romanopisec, režisér a komik se potřetí sešli u scénáře a povedl se jim husarský kousek : třetí brenneriáda, slovy kritika další podivuhodná cesta do srdce rakouské temnoty, je snad ještě o chlup lepší než obě předchozí. Po slibné předmluvě a efektních titulcích následuje znamenitý kriminální vzrušoun, kořeněný humorem čím dál černějším ; Brenner tentokrát stojí spíš stranou akce, v příznačném sestřihu dokonce leží v posteli a při telce chroupe brambůrky, zatímco v baru pod ním a posléze o další patro níž se odehrává pravý masakr. Účinný hudební doprovod dodali už potřetí Sofa Surfers.

Představuji si, jak by s Angelopoulosovými náměty naložil někdo větší : před očima mám několikastránkovou povídku Luigiho Pirandella, devadesátiminutový snímek Carlose Sorína, aktovku Daniila Charmse... Pod knutou Theodora Krásotvorného živí mrtví před kamerou, za kamerou, jakési figurky posouvány mlhou, tu a tam semafor symbolu, z pozadí slyšet křik dějinné závažnosti... Kdysi mi film včetně svého názvu (střízlivou češtinou něco jako "Nedokončený čapí krok") nasadil na několik měsíců brouka do hlavy, dnes mě nudí a místy ponouká k úsměvu, který by se režisérovi vůbec nelíbil. Zaujala mě výtka jednoho ze zahraničních kritiků : tvůrci pojednávají téma emigrace tak, že se věnují odcizení středostavovského publicisty, špičkového politika a jeho manželky, přičemž beztvarý dav běženců používají jako kulisu.

Třetí hvězdička je za děti, kamennou ruku a nebývalou ochotu maestra vejít se do dvou hodin divákova času.