walsidal

„A tohle je jen naše smutná verze...“ Film o ztrátě dítěte – „Králičí nora“, s Nicole Kidman v hlavní roli, je zajímavý mimo jiné tím, že nezobrazuje vlastní tragickou událost, ale že začíná až 8 měsíců po ní. Tedy v době, kdy jeho rodiče již překonali nejtěžší období, avšak nyní je čeká neméně těžký úkol – naučit se s tím žít. Nicole Kidman tady předvedla všechny stavy, nástrahy, pocity i úskalí, kterými matka v takovém období prochází. A její Becca velice přesvědčivě dokazuje, že s takovou událostí není člověk srovnán ve chvíli, že se dokáže chovat, jako kdyby se nestala, ale až ve chvíli, kdy o ní dokáže mluvit…

Miles Teller i Shailene Woodley hráli v řadě teenagerovských filmů, ale „Kouzlo přítomného okamžiku“ patří k těm nejlepším. Vytvořili zde dvě protikladné postavy, tak trochu bohémského, bezstarostného a všeobecně oblíbeného Suttera a nenápadnou, věčně usměvavou, chápající i odpouštějící Aimee. Spojují je snad jen problémy se svými rodiči. Zatímco Sutter prezentuje vztah s Aimee tak trochu jako charitu, Aimee je ochotna věnovat mu mnohem víc. Přesto se ti dva se se začnou stále více sbližovat a ovlivňovat…

„Jasmíniny slzy“ se do značné míry vymykají obvyklému naturelu woodyallenovských filmů. Zajímavá forma prolínajících se náhledů do Jasmínina života v době blahobytu a v době nouze je divácky zajímavá především proto, jak ostře spolu tyhle dva světy kontrastují. A přitom, jak se tyhle dva pohledy ve filmu prolínají, divák má možnost postupně si skládat mozaiku Jasmínina života včetně zlomovému okamžiku… Woody Allen jako by se v tomhle filmu oprostil od svého lehce absurdního nadhledu a vlastně příběh „jenom“ odvyprávěl. Že se přitom divák nenudí, za to může děkovat především Cate Blanchett. Ta totiž skvěle předvedla Jasmínu se všemi vnitřními konflikty, které jí skok ze světa bohatství do světa chudoby přináší, kdy si svoje návyky a pohled na svět z doby, kdy se nemusela starat o peníze, přenáší do současnosti, kde se ovšem tvrdě střetávají s realitou. Zlomový okamžik jejího příběhu, tedy udání manžela jako pomsta za jeho nevěry, je z hlediska celého příběhu zajímavý, nelze ovšem nevidět, že i silně zjednodušující. Lze si těžko představit, že by jeden telefonát manželky mohl reálně poskytnout FBI takové důkazy, na základě kterých by mohla jejího manžela hned zatknout. Ovšem Woody Allenovi asi takovou fabulaci nebude nikdo vyčítat.

„Já, Simon“ (v originále ovšem „S láskou Simon“) je jeden z nemnoha dobře zvládnutých filmů s gay tematikou, a to natolik přesvědčivě, že s hlavním hrdinou cítí i heterosexuální diváci. Příběh lze totiž chápat nejen jako zobrazení těžkostí jedince, který se bojí prozrazení tajemství o své sexuální orientaci, ale obecně jako zobrazení těžkostí jedince, který se odlišuje a musí kvůli tomu bojovat s okolím. Je to navíc proloženo řadou vtipných nápadů, jako třeba když si Simon představuje, jak by to vypadalo, kdyby i heterosexuálové měli mít takové problémy, když oznamují svoji orientaci rodičům. Film zprvu začíná celkem nevinně a pohodově, ale v momentě, kdy Marlin zveřejní Simonovo tajemství, se náhle stává závažným a naléhavým. To je dokresleno řadou výjimečných scén, kde scéna u vánočního stromku patří k těm nejpůsobivějším. Ovšem na druhé straně každému, kdo má představu o současné školní „firemní kultuře“, musí závěrečná scéna na ruském kole za všeobecného chápavého přihlížení spolužaček a spolužáků připadat sice optimistická, ale idealizující. To ale nic nemění na tom, že „Já, Simon“ je velice solidním pohledem na gay problematiku.

„Interstellar“ považuji za jeden z nejlepších scifi filmů, které jsem kdy viděl. Mimo jiné proto, že zajímavým způsobem popularizuje poměrně složité otázky fyziky. Myslím, že jsem ještě neviděl tak názorné vysvětlení času coby čtvrté dimenze prostoru, jako je to tady ve scéně s nekonečnou posloupností pokoje v každém časovém okamžiku. I když řada momentů včetně cestování do minulosti neodpovídá současné teorii relativity, nepovažuji to za nedostatek filmu. Konec konců, kdo může vědět, co se skutečně děje v pětirozměrném prostoru?

„To dřív pochopím mongolský lidový písničky než tenhle film“ napsal Enšpígl a měl svým způsobem pravdu. Taky jsem měl dost problémů prokousat se několika dějovými liniemi, které se tady paralelně odvíjejí. Snad jsem se nakonec přece jen trochu zorientoval, takže můžu přidat moje vidění „Franklyna“. Rozbíhají se nám tady vlastně čtyři dějové linie: První z nich je problematický vztah Emilie a její matky. Emilie si silně kontraverzní osobnost, která, jejími slovy, se svými opakujícími se pokusy o sebevraždu snaží provokovat svoji matku i vedoucího své práce. Druhou dějovou linií je Milo, se kterým se jeho nastávající rozejde těsně před svatbou. Milo následně potkává svoji kamarádku z dětství Sally, která pro něho hodně znamenala. Třetí dějovou linií je Peter hledající svého syna Davida, který je veteránem z Perského zálivu. A poslední, nejtajemnější, je dějová linie, která dostává v první polovině filmu nejvíce prostoru: Odehrává se v Meanwhile City, imaginárním městě ovládaném náboženstvími, ve kterém se pohybuje jediný bezvěrec… Co bych filmu vytknul, je to, že trvá příliš dlouho, než dovolí divákovi propojit si třetí a čtvrtou dějovou linii, takže před tímto propojením jsou dílčí epizody pro diváka neuchopitelné, a tudíž i částečně nudné. Nicméně jakmile k tomuto propojení dojde, získává film na dynamice, protože jsou zároveň postupně odhalovány i další podstatné skutečnosti předchozích dějových linií: Vztah mezi Emilií a její matkou je poznamenán tím, že byla v dětství zneužívána. Milova kamarádka z dětství Sally je fiktivní bytost, kterou si Milo v dětství vyfantazíroval, aby mu pomohla se vyrovnat se smrtí otce. Peterův syn David uprchl z psychiatrické léčebny, a přitom zranil strážce a jeden z nich na následky zranění zemřel. A je zřejmě přesvědčen, že jeho otec je vinen smrtí jeho sestry Sáry, která zemřela ve věku jedenácti let krátce před jeho návratem z Perského zálivu. Rázem se tak ocitneme v dramaticky mnohem dynamičtějším prostředí, které začíná postupně gradovat… „Franklyn“ mě upevnil v přesvědčení, že Eva Green nehraje v obyčejných filmech. Každý z filmů, ve kterých se objevila, snad kromě „Casina Royal“, je nějakým způsobem zvláštní a „Franklyn“ není výjimkou. Ve filmu zazní také řada zajímavých myšlenek: „Chce-li Bůh zabránit zlu a nedokáže to, pak není všemohoucí. Dokáže-li mu zabránit, ale nechce, pak je sám zlý. A když to ani nedokáže, ani nechce, proč ho nazývat Bohem?“ Tato formálně logicky správná dedukce rázem degraduje všechna náboženství, protože zlo se na světě děje a Bohové mu nebrání…

Skvělé drama především díky Natalii Portman, která jako by byla předurčena ke ztvárňování vnitřně rozpolcených postav, jakou byla třeba o rok později i Nina v „Černé labuti“. V „The Other Woman“ představuje Emilii, která se obtížně vyrovnává se smrtí svého dítěte, které zemřelo tři dny po porodu. Má to o to těžší, že žije s mužem, který se kvůli ní rozvedl, i s jeho desetiletým synem, ke kterému obtížně hledá cestu. Z jejího projevu přímo cítíme, jak moc by chtěla dělat všechno dobře, a přece vrší další a další chyby, když se nedokáže srovnat sama se sebou ani se svým okolím, aby teprve v závěru bylo divákovi odkryto skutečné pozadí toho všeho. Nelze se ale nezmínit i o vynikající Lisu Kudrow, která zde sice potlačila svůj typický ironický nadhled, aby v závěru neuvěřitelně přesvědčivě sehrála scénu, kdy sděluje Emilii okolnosti smrti jejího dítěte. Kdo má rád Natalii Portman (jako třeba já), určitě si tenhle film nenechal ujít.

Herecké partnerství si Ryan Gosling a Emma Stone před „La La Land“ vyzkoušeli už dvakrát – v „Crazy, Stupid, Love“ v roce 2011 a v „Gangster Squad“ v roce 2013 a nutno dodat, že to třetí je zatím nejzdařilejší. „La La Land“ je svojí formou tak trochu novodobá „Pomáda“, ale obsahově se srovnávat nedají. Zatímco „Pomáda“ je v podstatě o ničem, „La La Land“ obsah má. Je o snech, o tom, jak se jich nevzdávat, jak za nimi jít, ale také o tom, jak se lze snadno dostat na cestu, která už není cestou za snem, a jak je nelehké si to přiznat, zvláště když je lemována úspěchem a slávou. A pak je tu ještě jeden podstatný rozdíl: „La La Land“ není postaven na disku, ale na jazzu. A že ho Damien Chazelle miluje, to přesvědčivě dokázal už ve „Whiplash“. Navíc ho zde Ryan Gosling podává tak přesvědčivě, že už jenom za dokonalé ovládání klávesových nástrojů a za své taneční kreace (za všechny třeba scéna na molu při písni „City of Stars“) by si byl Oskara zasloužil také, ovšem Casey Affleck byl tentokrát šťastnější. Emma Stone je možná pro někoho překvapením, ale nezapomeňme, že není žádným hereckým nováčkem. Vzpomeňme třeba jakou „jízdu“ předvedla už v roce 2010 ve filmu „Easy“. A kromě už zmíněných filmů s Ryanem Goslingem zaujala také rolí Skeeter ve filmu „The Help“, kde si zahrála po boku oscarové Octavie Spencer i nominovaných Violy Davis a Jessica Chastain a svoje umění předvedla i o tři roky později s Colinem Firth v „allenovce“ „Magic in the Moonlight“. Takže jak by se dal „La Land“ shrnout? Třeba prostým konstatováním, na kterém se asi shodneme všichni: Oscar Emmy Stone určitě zasloužený!

Velice dobrý, obsahově propracovaný horor, je založen na existenci videokazety, po jejímž zhlédnutí dotyčný do sedmi dnů zemře… To je základní a zároveň dostatečně nosná výchozí zápletka pro hororový příběh, ve kterém se Rachel snaží vypátrat okolnosti tajuplné smrti své neteře, a přitom je krok za krokem vtahována do tajuplného, mysteriózního dramatu, jehož záhady začíná postupně odhalovat. Nemá na to ale moc času, jenom 7 dnů, během kterých se musí pokusit zachránit svého syna Noaha i sebe…. Na filmu oceňuji především jeho temně mystickou atmosféru spoluvytvářenou řadou symbolů pocházejících ze smrtící videokazety i napínavý děj s překvapivými zvraty, jehož síla je především v tom, jak Rachel krok po kroku odhaluje tajemství událostí, které se odehrály v minulosti. Jejich síla, závažnost i působivost gradují až ke zjištění o hrůze, kterou přestavoval onen kruh a kterou Rachel pochopí, teprve když ji sama zažije… Navíc v úplném závěru se film pokusí do dramatu „posledních sedmi dnů“ vtáhnout i diváka…. Ve filmu je řada scén, které mají svoji neopakovatelnost v „kouzlu hororového okamžiku“, někdy navozeného slovně („Jenže on to nakreslil minulý týden“), jindy dějovou akcí (splašený kůň na lodi) nebo dějovým momentem (Rachel najde Noaha sledujícího kazetu) a jindy třeba obrazově (pohled na zasunující se skruž studny). Nemalý podíl na působivém vyznění hororu má Naomi Watts, která je prostě pro takové role stvořena. Dokáže totiž do puntíku plnit to, co je základem dobrého hororu: Její postava reaguje na hororové situace naprosto adekvátně, tedy přesně tak, jak to cítí i divák. A nakonec se musím zmínit i o představiteli Noaha. Najít představitele pro dětskou hororovou postavu není určitě lehké a tady se to podařilo dokonale: Noah působí jako skutečně zvláštní dítě, u kterého cítíme, že vidí až někam, kam my nedohlédneme…

Zdá se, že se nám Woody Allen k stáru trochu propadá do průměru. Zatímco jeho předchozí film „Jasmíniny slzy“ nesl ještě jistý pel nadprůměrnosti i originality, pro „Kouzlo měsíčního svitu“ už to neplatí. Jakkoliv námět jako takový špatný není; postava skeptického kouzelníka Stanleyho, který se vypraví do Francie, aby odhalil podvodné medium Sophii, vypadá celkem nadějně, avšak zpracování dost pokulhává. Především postava Stanleyho je scénáristicky nevyrovnaná, kdy je zobrazován v některých scénách jako naprostý idiot, což je ale na druhé straně v rozporu s jeho intelektem, a na tomhle rozporu mohl Colin Firth sotva něco rozumného vybudovat. Snad jedině Emma Stone dokázala vdechnout filmu trochu opravdovosti. Film, doprovázený hudbou dvacátých let minulého století, byl zřejmě jako součást režisérského záměru postaven do polohy dobového nadhledu, což ale příběhu na věrohodnosti taky nepřidalo. Výsledkem je obtížně pojmenovatelný útvar, kde bychom nějaké hlubší emoce hledali marně a „woodyallenovského“ humoru je taky poskromnu…