walsidal

„Konspirátor“ popisuje události roku 1865: Atentát na prezidenta Lincolna a následný proces s těmi, kteří se na spiknutí podíleli. Výrazný podíl na úspěchu tohoto filmu má především James McAvoy v hlavní roli. Ten naprosto přesvědčivě sehrál postupný přerod Fredericka Aikena, kapitána, který bojoval na straně Unie, v člověka, který se jako advokát dokáže brát za práva obviněné jižanské ženy Mary Surrattové. I díky němu patří „Konspirátor“ k nejvýraznějším režisérským počinům Roberta Redforda.

Film, odehrávající se v Chile, začíná v září 1973 nástupem Augusta Pinocheta k moci a jeho převážná část je situována do Kolonie Dignidad. To, že je film zasazen do reálných událostí a historického kontextu, z něho dělá mnohem působivější příběh, než kdyby se jednalo o smyšlený akční film. Prostě nejde nenechat se strhnout dějem, když šlo opravdu o život. Tedy ne že by se nedalo filmu absolutně nic vytknout. Třeba při scéně, kdy uprchlíci vylezou za plotem a Lena a Ursel se objímají, asi každého diváka napadne, že je to předčasné; programová naplánovanost scény se vzápětí potvrdí zastřelením Ursel. Taky chci věřit, že závěrečná scéna na letišti byla inspirovala skutečnou událostí, a nikoliv filmem „Argo“. To ale nic nemění na veskrze pozitivním hodnocení filmu, k jehož úspěchu přispěli zásadním způsobem oba hlavní představitelé: Daniel Brühl je osvědčená herecká značka, a proto uspěl i v téhle pro něho trochu nezvyklé roli, kterou skvěle okořenil postavou Hanse. Emma Watson, jako největší talent z bradavických teenagerů, se už dávno dokázala vymanit z Hermioniny škatulky, což dokazuje každým novým filmem a „Kolonií“ dvojnásob.

Tohle komorní drama se mi nehodnotí snadno. Nemá žádnou zjevnou chybu: Má nosný námět, zajímavé téma viny a odpuštění, vcelku dobře propracovaný scénář, Colin Firth i Nicole Kidman jsou výborní. Přesto mě tenhle film nijak zvlášť nezasáhl, určitě ne tak, jak by tomu vzhledem k závažnosti tématu mělo být. A vlastně jsem ani nedokázal přesně říct proč. Ale když jsem o filmu dále přemýšlel, přece jen jsem našel pár věcí, které mohly být jinak. Současnost se sice dobře prolínala s minulostí, ale chyběl tam kontrast: Poklidné dění současnosti narušované pouze Lomaxovými excesy by mělo ostře kontrastovat s fyzicky i psychicky drsnými událostmi v nelidských podmínkách budování železnice. Místo toho se nám ale pouze prolínají dvě vyprávění – současné a minulé, která jako by byla vyprávěna stejným filmovým jazykem, přestože mají diametrálně odlišné prostředí i obsah. I vlastní vztah Lomaxe a Patti bylo asi možné pojmout dramatičtěji, tedy od prvních náznaků Lomaxových problémů přes jejich postupnou gradaci až do situace, kdy se takové soužití už Petti jeví jako neúnosné. Jistě, někdo může namítnout, že by to byla samoúčelná dramatizace, ale není tomu tak. Lomaxovy psychické stavy by pak byly přesvědčivější. A našly by se i další věci. Setkání trýzněného a mučitele po letech: Tady asi šlo navodit atmosféru, ve které by se divák obával, zda Lomax Takašiho nezavraždí. Bohužel Colin je v tomto směru natolik seriózní figurou, že tahle eventualita diváka nejspíš ani nenapadla. A zrovna tak scéna s místností, na kterou měl Lomax nejděsivější vzpomínky, šla asi natočit sugestivněji v momentě, kdy se do ní Lomax po letech vrací a znovu se mu vybavují vzpomínky na prožitou hrůzu. Opět tu chybí kontrast – drsnost prožitého bylo třeba zvýraznit, třeba i za pomocí hudby. Pokud bych to měl shrnout, asi bych řekl, že film byl natočen příliš jako komorní drama, což bylo možná na škodu. Možná měl být natočen jako drama, se vším, co k tomu patří.

Většinou se snažím hodnoti filmy rozumově, nikoliv pocitově, ale tady udělám výjimku. Náhodou jsem totiž „Dokonalou vraždu“ viděl den po té, kdy jsem poprvé viděl „Kimi no na wa“. Byla to pro mě neobyčejně zajímavá konfrontace. Na jedné straně „trochu kompikovaná animovaná pohádka“, na druhé straně thriller s hvězdným hereckým obsazením, propracovaným scénářem, napětím, zvraty atd. Prostě se vším, co by racionálně mělo nějakou animovanou pohádku jednoznačně předčít. Jenže jsem se několikrát přistihl, že více než osud Emily se mi hlavou honí včerejší vzpomínky na Mishuhu a Takiho. A to je právě to, co dělá filmy velkými. To, co nás zasáhne, co v nás zanechá stopu, co nás, byť nepatrně, změní. Z tohoto pohledu „A Perfect Murder“ není „A Perfect Movie“, ale jen „A Bog-standard Movie“…

Málokdo dokáže ztvárňovat génie i blázny tak bravurně jako Benedict Cumberbatch, zvláště jsou-li v jedné osobě, jako je tomu v případě Alana Turinga, osoby natolik zvláštní, že když jsem Kód Enigmy viděl poprvé, bez znalosti historických souvislostí, myslel jsem si, že to je fiktivní příběh. Film o muži, který v době, kdy neexistovaly počítače, dokázal rozluštit německý šifrovací kód a zkrátit 2.světovou válku o dva roky, je takřka neuvěřitelný. Navíc Benedict Cumberbatch, kterému skvěle sekunduje Keira Knightley, svým pojetím zamindrákovaného, šikanovaného, homosexuálního génia, dává příběhu skutečně lidsky uchopitelnou základnu: Je těžké být geniální, protože genialita štěstí nepřináší…

Film “Fight Club“ se nedá hodnotit po prvním zhlédnutí a ani po dalších to nejde lehce, takže se spíše pokusím jen o pár postřehů: Asi by tenhle film v této podobě po 11.září už vznikout nemohl a z tohoto pohledu buďme rádi, že ho máme. Na druhé straně musím říct, že i když patří ke komerčně nejúspěšnějším, z mého pohledu je jeho „vadou“, že se pokusil zpracovat nezfilmovatelnou knižní předlohu. A o tom, že takové knížky jsou, není sporu (zářným příkladem je pro mě třeba „Den Trifidů“). David Fincher ovšem dělal, co mohl. Dosadil do hlavních rolí hvězdné trio Edward Norton, Brad Pitt a Helena Bonham Carter. Nebál se filmově dotáhnout až k extrému sebeabsurdnější situace. Ovšem zároveň správně vycítil, že hlavní „šok“ knihy, tedy „because we're the same person“ není to, na čem by mohl stát celý film a proto to raději prozdradil už předem a snažil se najít jiný zvrat, který by mohl ve filmu použít. Nejsem si jistý, že se to podařilo. Zatímto knížka jednozdačně vyznívá jako drama osobnosti, jejíž schizofrenie je čtenářovi po většinu knihy utajena, film jakoby tápal, čím vlastně bude, tedy zda psychotrihlerem, černou komedií plnou absurdit, protikonzumní rebélií („Jsi jenom pořád zpívající a tančící póvl světa“) anebo prostě jen „obyčejným“ anarchistikým filmem. Výsledkem je – od každého něco. Jenže po zhlédnutí se možná pár diváků zeptá: Co tím chtěl ten Fincher vlastně říct? Film totiž ze své podstaty potřebuje nějaké myšlenkové sepětí daleko víc než kniha. Pokud ho nemá, nemůže v její konkurenci obstát. Bere totiž kouzlo čtenářových představ a nepředkládá ekvivalentní náhradu. Přesně to je podle mě problémem zfilmovaného „Fight Club“. Takže kdo má rád filmy, ve kterých hraje Edward Norton, Brad Pitt nebo Helena Bonham Carter, ten asi nebyl zklamaný. Pokud ale ve filmu hledal ještě něco navíc, nejsem si jistý, jestli to našel.

„Klub posledné naděje" je zajimavý návrat do dob „počátků AIDS“ a celkem věrohodně předkládá pohled na svět, kde AIDS není jenom nemoc, ale taky business… Uznání zaslouží především Jared Leto jako Ray a Matthew McConaughey jako Ron, jehož přerod od zapřísáhlého odpůrce homosexuálů k přátelství Rayem je asi tím nejlepším, co film nabízí.

Doby, kdy animované filmy byly určeny především pro děti, jsou už nenávratně pryč. A přestože v „Kimi no na wa“ vystupují teenagerovští hrdinové a přesto, že děti se na tenhle film určitě můžou dívat a určitě se jim může líbit, konstrukční komplikovanost primárně pro děti určena není a nejsou asi schopny ji plně vstřebat. Dnešní animované filmy totiž mohou více než směle soupeřit s hranými filmy pro dospělé a mohou jim být více než zdatnými konkurenty – „Kimi no na wa“ je toho důkazem. Animační dokonalost už se v dnešní době už bere více méně jako samozřejmost, ale přesto v tomto případě nemůžeme nezmínit její působivost. Jedním z výrazných kladů filmu je přechod mezi jednotlivými „rovinami závažnosti“ filmu. Tento eskalující postup vyvolává při každém přechodu v divákovi pocit, že do teď vlastně o nic závažného nešlo ve srovnání s tím, o co jde nyní; každá další rovina přináší vyšší závažnost než ta předchozí. Film totiž začíná jako víceméně pohodový příběh dvou postav postpubertálního věku – Mitsuhy a Takiho, které zdánlivě spojuje jen to, že jsou nespokojené se svým současným životem. První přechod na vyšší rovinu závažnosti začíná v momentě, kdy si oba uvědomí, že jejich vědomí se v určité dny přenášejí do těla toho druhého. To je silný zásah do identity obou jedinců, se kterým se snaží nějakým způsobem vypořádat. Další přechod na vyšší rovinu závažnosti nastává v okamžiku, kdy Taki zjistí, že Mishuhy je jednou z mnoha obětí meteoritu, který dopadl na město Itomori, přičemž zahynula většinu jeho obyvatel. A další stupeň je ještě závěžnější, protože v něm jde jak o záchranu Mishuby, ale i všech obyvatel města. A nakonec se jakoby obloukem film vlastně vrací na začátek, aby ukázal prolínání snů a života… Tohle všechno je poskládáno do obrazů, odehrávajích se v různém čase a také s různou mírou pamatování si vlastních snových prožitků a to vše při různých umístěních vědomí v tělech Mitsuhy a Takiho. Přidanou hodnotu vidím i v tom, že životní situace obou hlavní postav jsou podobné životním situacím jejich „nejaponských“ vrstevníků, závoveň se od nich však do jisté míry odlišují, čehož je dosaženo nenásilným zakomponováním japonské mentality, zvyků, cítění, kultury či historie, což může být pro neznalého Evropana zajímavým obohacením. Tohle všechno dohromady vytváří velice originální kompozici, která plně těží z výhody animovaného filmu: Animace totiž obvykle vytváří v divákovi jakýsi vnitřní pocit „pohádkovosti“ a podvědomě pak mnohem ochotněji přijímá fikce, které by v hraném filmu asi působily násilně či absurdně. A osobní poznámka nakonec: „Kimi no na wa“ patří mezi filmy, u kterých bych před jakýmkoliv hodnocením doporučil dvojí zhlédnutí, aby mohl člověk plně postihnout jeho sdělení i symboliku.

„One day“ není nic víc a nic míň než romantický film se vším všudy, ale neobyčejně vkusně natočený. Už vlastní forma, tedy vyprávění příběhu dvou lidí zobrazením okamžiků jejich života, které se odehrály právě a jen v jednom dnu v roce, pro filmový formát hodně obtížná, byla přenesena velice zdařile, aniž by v divákovi vytvářela pocit, že vidí pouhé útržky dvou lidských osudů. Naopak. Vytvořila kontinuální příběh dozrávání a hledání se dvou lidí. Ovšem hlavním důvodem, proč dávám 5* zdánlivě tuctovému komerčnímu snímku, jsou oba hlavní představitelé. Dokázali své postavy provést úskalím jednodenních prostřihů naprosto bravurně, včetně vzhledového, citového i duševního stárnutí i zrání. Přece jen ale musím vyzdvihnout Anne Hathaway, která byla o chlup lepší, i když to měla do jisté míry usnadněno všeobecně pozitivně laděnou charakteristikou své postavy. Ovšem dokázala v postavě Emmy dokonale vyjádřit její vtip, ironii i sebeironii, nadhled, pohodu, a také nejistotou, nedostatek sebedůvěry, tápání, ale i upřímnost, empatii a přátelství. „To nejlepší, co můžeš udělat, je snažit se žít, jako by tu Emma pořád byla, nemyslíš?“ Zní to jako omšelé klišé romantických filmů, kde nechá autor hlavního hrdinu včas zemřít, aby mohl v divákovi vytvořit iluzi násilně přerušené celoživotní lásky. Možná právě v tom je síla filmu „One day“, že v něm to jako klišé vůbec nevyznívá… Takže kdo chce vidět film o ženách, které dokážou udělat muže lepšími, těžko by hledal vhodnější příležitost.

I když dvěma hlavním aktérům - Chris Evans a Michelle Monaghan - se asi nedá mnoho vytknout, film mě nenadchl. Jakoby se snažil vzbudit dojem, že se jedná o parodii na romantické filmy, což dokreslují i prostřihy na představy vyprávěných lovestories, ovšem v závěru sklouzne ke stejnému romantickému klišé, která sám v průběhu paroduje. A to ještě závěr je ta lepší část filmu… Jde vlastně jen o posloupnost nepříliš originálních situací ve vztahu obou hlavních aktérů, které jsou prokládány tu více, tu méně vtipnými radami a komentáři svérázných přátel. Ale nechci film úplně zatracovat, je svým způsobem pohodový; pokud chcete společně s Chrisem Evans popřemýšlet, koho vzít s sebou na loď, která už nikdy nepřistane u břehu, tak vzhůru na palubu!