major.warren

Lid versus Larry Flynt je asi nejvíce americkým a zároveň i společensky nejzávažnějším filmem Miloše Formana. Odkrývá totiž pravou tvář lidské svobody a zcela nenapodobitelným způsobem dovršuje Formanovo ústřední téma, příznačné pro celou jeho tvorbu; tedy boj jedince se společenskou institucí a jejími totalitními tendencemi. V první řadě je třeba jasně říci, že Forman Flynta nehájí. V podání Woodyho Harrelsona je Flynt spíše trapným antihrdinou, jemuž však musíme fandit až do poslední chvíle, jakkoliv se nám protiví většina toho, co dělá. Právě toto strhující drama dělá v mých očích z Lid versus Larry Flynt zásadní snímek americké kinematografie 90. let. Harrelson je v hlavní roli naprosto vynikající. Výjimečná je však i Courtney Love v roli Flyntovy manželky Althey. Úctu zaslouží i mladičký, přesto již nesmírně charismatický Edward Norton v roli právníka Alana Isaacmana. Krom Formana coby skvělého režiséra, stojí výsledek zejména na přesném scénáři od dvojice Scott Alexander/Larry Karaszewski, jejichž práci mám všeobecně velmi rád. Film je krom své symboliky a mnoha význačných momentů nezapomenutelný i po hudební stránce; krom původní hudby Thomase Newmana se mi vryla do paměti především úvodní část Dvořákovy symfonie Stabat Mater. I přesto, že byl Larry Flynt, vydavatel pornočasopisu Hustler, nesmírně složitou a kontroverzní osobností, často jdoucí pouze po tučném zisku z prodeje pornografie, byl to rovněž i jeden z největších bojovníků za svobodu, jakého Amerika v druhé polovině 20. století poznala. Myslím, že by se jeho odkaz měl hlavně v současné době připomínat stále častěji. Je totiž důležité si uvědomit, že film nepojednává ani tak moc o Flyntovi, jako spíše o Nejvyšším soudu Spojených států, jenž je v podstatě jeho ústřední postavou. Závěrečná katarze v podobě věty "We won, baby!" pak jen stvrzuje celé myšlenkové poselství; tedy, že svoboda slova, a tím pádem i svoboda tisku, zůstává za veškerých okolností nedělitelná. Asi tolik bych řekl na adresu těch, jež nejsou dodnes s to pochopit, proč Miloš Forman film o Larrym Flyntovi natáčel.

Nádherné vypodobnění všeho, co jsme kdysi zažili a co bychom chtěli zažít znovu, i když je to už všechno stejně dávno pryč. Romance pro křídlovku Františka Hrubína patří k tomu nejkrásnějšímu, co v české poezii za dlouhá léta vzniklo. Báseň tak křehká a tak upřímná; báseň, jež neomrzí ani po kolikátém přečtení. Ve spolupráci s režisérským matadorem českého filmu, Otakarem Vávrou, vznikl na prahu celospolečenských změn v druhé polovině 60. let snímek, který pro mne nikde jinde na světě nemá obdoby. Neznám nic, co by se svou vnitřní poetikou, estetickou opojností a kouzlem přiblížilo síle Hrubínovy básně a jejímu filmovému přepisu. Mladičký Jaromír Hanzlík (Vojta/samotný Hrubín) zde ztvárňuje životní úlohu, rovněž jako Zuzana Cigánová (Terina), Miriam Kantorková a další. Film je navíc úžasným důkazem toho, že Otakar Vávra, jakkoliv kriticky na něj můžeme s odstupem času nahlížet, byl Velký filmař; to zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jak rozumu zbavení dodnes s oblibou tvrdí, že Otakar Vávra vůbec točit neuměl, že byl jen ztělesněním umělecké průměrnosti a natáčel pouze konvenční filmy poplatné době. Romance pro křídlovku se však sotva ohlíží na nějaké konvence (umělecké ani politické) a po zásluze patří mezi Vávrova nejcennější díla. Scéna Terinina odjezdu mě pokaždé dovádí ke smutku a prazvláštnímu citovému rozpoložení, které lze jen těžko vyjádřit slovy. Kdyby se mě někdo zeptal, zda existuje jeden český film, který bych si vzal s sebou na pustý ostrov, pak by to byla Romance pro křídlovku. Víc netřeba dodávat.

Tenhle Polańského klenot jsem si dlouho nechával ujít, snad ze strachu z případného zklamání (očekávání byla obrovská) a legend, které se kolem tohoto kultovního snímku za léta nahromadily. Filmem Rosemary má děťátko Polański dovršil raketový výstup na vrchol své slávy 60. let a zakončil jím i první část své tvorby (po Noži ve vodě a Hnusu), přičemž se právě díky němu stal zřejmě nejžádanějším režisérem na světě. Mia Farrow je naprosto výjimečná. Navzdory tomu, že ji jako herečku příliš nemusím, zde předvádí skutečně excelentní výkon (ne-li vůbec nejlepší v kariéře). I další herci jako jinak veleúspěšný režisér John Cassavetes (manžel Guy) či Ruth Gordonová (sousedka Minny) přesně zapadají do Polańského režijní koncepce, tedy doslova hororové studie paranoie a rozpadu osobnosti. Nic tu nepůsobí vykonstruovaně. Samotný motiv spřažení s ďáblem je naopak velmi mystický a úderný. Geniální páce s kamerou, prostředím, civilním herectvím většiny aktérů i hudbou (poslední film vynikajícího jazzového skladatele Krzysztofa Komedy) jsou pak vrcholem Polańského stylu. Samotný scénář, který Polański sám z Levinova románu utvořil, vyniká zejména skvělými dialogy a perfektní gradací napětí a vývoje postav. Nedivím se, že novináři film označují jako Polańského celoživotní prokletí, leč fámy, že jím na sebe uvrhl tragický osud v podobě Mansonovy vraždící tlupy považuji za zcela irelevantní. Lepší dílo o příchodu satana jsem však dosud neviděl (a myslím, že už neuvidím).

Strhující dovršení spirituální trilogie Tři barvy, jež sérii metafyzicky uzavírá do korelační vazby, a skutečně mistrovské dílo světové kinematografie 90. let. Jen těžko se z toho zážitku lze na první dobrou vzpamatovat a napsat něco kloudného, ne-li převratného. Celá trilogie je nesmírně komplexním dílem, kde jedna část nefunguje bez těch ostatních (nebo nám minimálně neodhalí veškeré souvislosti), avšak Červená je ve všech složkách dotažená nejdále. Od Modré a Bílé ji dělí zejména úchvatná obrazová stylizace (každý díl točil záměrně jiný kameraman) a také něžná tvář Irene Jacobové (Valentine), potkávající se s odpudivostí famózního Jeana-Louise Trintignanta (soudce / Bůh). Otázka bratrství je tu v relevantní rovině významu, avšak motiv zhřešení, vykoupení a následného údělu v podobě možnosti předpovědi událostí celou vypočítanou symboliku francouzské trikolóry značně převyšuje. Za nejlepší film Krzysztofa Kieślowského jsem doposud považoval milovaný Dvojí život Veroniky (opět s úchvatnou Jacob). Červená jí však silně konkuruje, ne-li předhání. Hlubší zamyšlení napíšu později. Snímek ve mně zatím čerstvě rezonuje. Masterpiece!

Zásadní dílo o usilovném boji za pravdu a spravedlnost v jedné z nejkontroverznějších událostí Ameriky 20. století, která mimo jiné není dodnes zcela vyřešena. JFK je pro mě hodně důležitým snímkem. Oliver Stone patří všeobecně k mým nejoblíbenějším režisérům. Jeho označení jako "filmové svědomí Ameriky" nemělo nikde jinde takové opodstatnění. Výkon Kevina Costnera v roli Jima Garrisona považuji v rámci jeho kariéry za ten vůbec nejlepší. Stone vypráví o (ne)uvěřitelném spiknutí v "případu Kennedy" tak strhujícím způsobem, že tři hodiny utečou jako voda. Výborná režie, perfektní scénář, fenomenální střih (jeden z nejdynamičtějších vůbec) a kamera (Richardson), skvělá hudba (Williams), herecká esa i v malých rolích (Joe Pesci, Jack Lemmon). Za nejlepší část považuji závěrečnou hodinu soudního přelíčení. Mám tenhle film rád nejen pro nesporné filmařské kvality, ale především proto, že jsem sám kdysi věřil, že Kennedyho skutečně zastřelil jedinec Lee Harvey Oswald. JFK můj názor změnil a je mi úplně fuk, že jej mnozí označují za vykonstruovaný konspirační thriller. Stone je Pan filmař! Dva Oscary za nejlepší kameru a střih.

Neskutečně dravý filmový tanec režiséra Carlose Reygadase reflektuje klasickou otázku "zločinu a trestu." V rámci své reinterpretace však uvažuje ve dvou vyšších stupních: 1) "zločin a trest" se zde posouvá do roviny "zločin a další zločin" 2) spirituální modus, v tomto ohledu vyplývající ze stylu vyprávění (dlouhé záběry, Tavenerova úžas vyvolávající hudba) i  samotné postavy Marcose, posouvá prostotu celku do strhující anabáze. Souboj s nebem je jedním z těch mála filmů, jež mají tu geniální moc si diváka naprosto podmanit a ovládnout jeho myšlení.

Bolest a sláva je velmi specifický film. A má i své specifické postavy. Pedro Almodóvar se po komedii Rozkoš v oblacích a melodramatické Juliette vrátil k podstatě; lásce k filmu a vlastním zážitkům. Zatímco dříve však oslňoval bizarní výstředností, Bolest a sláva je film spíše komorní, tichý a rafinovaný. Každý autor někdy zažil krizi, jež zásadně rozhodovala o jeho dalším tvůrčím životě. Fellini svou krizi přetavil v klasiku subjektivního filmu 8 1/2, Almodóvar byl k divákům o něco vstřícnější. Antonio Banderas (režisér Salvator Mallo) podává jeden ze svých nejlepších výkonů. Stejně tak úchvatná Penélope Cruz v roli hrdinovy maminky. Almodóvar střídavě přestřihává ze současnosti zahalené v oparu deprese a nejistoty režiséra ve středním věku do harmonického světa dětské nevinnosti, kdy malý Salvator s maminkou cestuje v parném dni do nového bydliště s jedinou otázkou, zda ve vesnici, kde už na ně netrpělivě čeká otec, bude kino. Alcainova kamera je krásná, film doslova hýří barvami, Iglesiasova hudba spotřebuje přesně tolik tónů, kolik je třeba. Je to nesmírně křehký, ale také nesmírně úderný film, který dojme nejen milovníky kinematografie. Závěr pak stvrzuje velikost Pedra Almodóvara jako velkého vypravěče, který rozhodně ještě neřekl vše.