J.F.B.

"Hey love, you wanna a lift?" Jsem trochu na vážkách. Na jednu stranu toho není moc, co bych tomu mohl po formální stránce vytknout, ale přesto mne trochu hlodá červík pochybnosti – neměl bych jít s hodnocením ještě o kousek níž? I když je to opravdu slušně režijně i herecky zvládnuté, děj není roztříštěný a vše do sebe víceméně zapadá (na rozdíl od zatím posledního dlouhometrážního filmu, kterému jsem udělil dvě hvězdy – Lynchovy Duny). Kamera je solidní, dočkal jsem i pár vpravdě lahůdkových zpomalených záběrů předměstského života, které přispěly spolu s hudbou k pěkné osmdesátkové atmosféře. Jenže snímek jako celek prostě jen tak plyne bez nějakého výraznějšího zvratu k očekávanému konci. Pravda, najde se tu několik vypjatějších, opravdu nepříjemných a tísnivých scén, avšak myslím, že z psychologie postav by šlo vykřesat víc. Dát divákovi intenzivnější, drsnější zážitek (v té psychologické rovině, nikoli explicitnějším zobrazováním násilí). Ale třeba ne. Tak to zatím nechám takhle. Holt mám pro Austrálii slabost. (♪♫ – takhle mám v komentáři aspoň něco "originálního")

"You must look after your blazer. It's got to last. We don't want people thinking we're a couple of tramps.""What people?" Rozhodoval jsem se mezi třemi a čtyřmi hvězdami, zatím dávám ty tři. Možná je to málo. Přece jen jsem se dočkal výborné hudby Johna Barryho, doprovázející množství nádherných záběrů (snad z každého obrazu, kompozice – a důrazu na ně – je cítit, že to opravdu režíroval kameraman) australské krajiny, pro kterou mám velkou slabost, života v ní – všemožných ještěrek, hmyzu, klokanů, skotu, hadů... a lidí. Jednak původních obyvatel, z nichž už jen zlomek skutečně žije přírodním životem svých předků – většinu z nich už příliš poznamenala civilisace, takže místo aby lovili klokany v buši, odlévají ze sádry "autentické australské suvenýry", ošklivé napodobeniny přírody (třeba právě klokanů) a jich samých, na farmách těch druhých – bílých osadníků. Jejichž svět, města z cihel a betonu, plná pravidel, aut a hluku... ovšem i relativního pohodlí, jistot, bezpečí a dostatku, stojí v kontrastu k divočině. Krásné (ač krása je samozřejmě i v civilisaci, ba i v jejích troskách, třeba v těch orezlých strojích opuštěného dolu...), nebezpečné, tvrdé. Nepohodlné. V níž jídlo nekoupíme na pultě či u stánku, nýbrž si ho musíme sami najít nebo ulovit... a samozřejmě i připravit. Což nám tento snímek často velmi názorně ukazuje – natáčení stálo život jistě slušnou řádku všemožných roztomilých zviřátek... O tom, co mi tento snímek dal, musím ještě nějaký čas popřemýšlet (což je také pravděpodobně jeho smyslem, jak už poukázal Willy Kufalt – a samozřejmě i mnozí další), k čemuž mi několik níže uvedených recenzí a esejí poskytlo výtečné podklady. Závěrečný citát: "Into my heart an air that kills, From yon far country blows: What are those blue remembered hills, What spires, what farms are those? That is the land of lost content, I see it shining plain, The happy highways where I went And cannot come again." ("Poem XL" ze sbírky A Shropshire Lad od anglického básníka A. E. Housmana/x) ║ (x) (x) (x) (x) (♪♫) (♪♫) (♪♫)

"I'm running this place! Me! I'll say what goes and what don't go!" Skvěle vybraný snímek ku připomenutí památky dalšího znamenitého herce, který letos opustil tento svět... v tomto případě před pouhými třemi dny. Seana Conneryho. Jeho role zde sice asi nepatří k jeho nejproslulejším, nemá tu ani úplně nejvíce prostoru, ten se totiž vcelku spravedlivě dělí mezi všechny aktéry tohoto zajímavého dramatu z poměrně neobvyklého prostředí vojenského kárného tábora. Místa, kam bych se vážně nechtěl dostat. Ani jako herec, protože natáčení muselo být opravdu strašně fyzicky náročné. Ovšem autenticitě hereckých výkonů to zaručeně prospělo. Jednotlivé charaktery jsou skvěle obsazené, nejvíce mne zaujal Harry Andrews, ale ani na Hendryho jen tak nezapomenu (i když celá ústřední pětice byla výtečná)... a na ten slavný pahorek samozřejmě také ne. Na tom má velkou zásluhu solidní Morrisova kamera, která nám pomáhá přenést se do té staré odlehlé pevnosti v holé a rozpálené poušti, a co se mi zvláště líbilo, tak nám výborně ukazuje rozložení všech budov, takže se celou dobu dobře orientujeme v prostoru.

"Progress has never been a bargain. You have to pay for it. Sometimes I think there's a man who sits behind a counter and says, 'All right, you can have a telephone, but you lose privacy and the charm of distance. Madam, you may vote but at a price: you lose the right to retreat behind the powder puff or your petticoat. Mister, you may conquer the air, but the birds will lose their wonder and the clouds will smell of gasoline.' " Pro mne druhé nejlepší soudní drama, které jsem viděl (ono jich taky moc nebylo). První místo zatím náleží Lumetovým 12 Angry Men (i když to se zaměřuje na úplně jinou stránku procesu a o dost jiný typ případu...). Obsazení je naprosto perfektní – od ústřední dvojice dvou právníků, dvou silných osobností stojících proti sobě, přes učitele potížistu, cynického novináře, soudce, farmářů, až po starostu, pastora a jeho půvabnou dceru... všichni do svých rolí sedí a hrají velmi uvěřitelně. Možná je jejich projev skutečně dosti divadelní, mně to však zážitek vůbec nekazilo. Svým způsobem to k tomu i patří. A to nejen kvůli tomu, že se jedná o adaptaci divadelní hry – soudy mají v sobě tu divadelnost ve větší či menší míře už vrozenou.

Návštěva osmi významných anglických a skotských sídel od těch středověkých až po ty "moderní" ze začátku 19. století a jejich majitelů (Inveraray Castle, Floors Castle, Holdenby House, Boughton House, Doddington Hall, Sudeley Castle, Newby Hall, Eastnor Castle), která je sice poměrně povrchní a zběžná, často zaměřená na méně zajímavé věci (zkoušení různých aktivit atd.) na úkor podrobnějšího výkladu historie domu a rodiny a prohlídek interiérů (což se ostatně dá od spíše zábavního než vzdělávacího pořadu čekat), takže jsem plně uspokojen nebyl, avšak i to, čeho se mi dostalo, na ty tři hvězdy stačí. I když nejdříve to vypadalo s bídou na dvě. Problémem byla moderátorka pořadu Julie Montagu, Američanka ("an all-American girl from suburban Illinois" jak se sama nazývá), která se přivdala do rodiny 11. hraběte ze Sandwiche – vzala si jeho syna, vikomta Hinchingbrooka. U ní mi strašně vadilo její hlučné chování, různé hloupé a trapné poznámky (díky čemuž občas působila jako dokonalé zosobnění klišovité Američanky), časté skákání do řeči – třeba když jsem zrovna doufal, že se dozvím nějakou zajímavou historku o předcích nějakého šlechtice, pěkně přímo z jeho úst... ona se postarala aby se tak nestalo. Za což jsem jí tedy "fakt vděčný". Zvláště když se tak stalo při pravděpodobně jednom z posledních rozhovorů s loni zesnulým 10. vévodou z Roxburghe. Naštěstí se přibližně od čtvrté epizody její chování zlepšilo na vcelku snesitelnou úroveň, takže jsem se nakonec i pár věcí dověděl a mohl se pokochat architekturou, krásnými zahradami, skvostným nábytkem, rozličnými uměleckými předměty, látkami, tapetami, dokonce i oblečením a také nakouknout do několika zajímavých míst, kam by se člověk normálně nedostal...

"Jesus Christ, what happened to you?" "In-laws." Přestože se z mnou původně očekávaného "vážného hororu" vyklubala asi po deseti, patnácti minutách ujetá černá komedie, nemám žádný důvod ke stížnostem. Proč taky? Toho, kvůli čemu jsem se na Ready or Not vlastně v prvé řadě podíval, to jest pěkného domu a interiérů, jsem se dočkal, k tomu se ještě poměrně slušně pobavil a někdy i docela pořádně nahlas nasmál, takže bych tento "dramatický" zvrat bral spíše jako plus. Samara Weaving mi sedla, mezi ostatními herci se také našlo pár výraznějších (ovšem s předstihem vedl Brody), jen aby film byl na čtyři hvězdy, tak by ta absurdní žánrová směska musela být ještě krapet bláznivější (jen s tou krvavostí, po níž mnozí hodně touží, bych to moc nepřeháněl, mně to stačilo takhle...) a celkově propracovanější. Nebo by to chtělo ještě více záběrů velkolepého sídla Le Domasů... To bylo z velké části natáčeno na Parkwood Estate a v Casa Loma (x), dvou malebných rezidencích ze začátku 20. století v kanadské provincii Ontario. (♪♫) (♪♫)

Občas zajímavá, občas trochu (místy i hodně) nudná a někdy naprosto úžasná plavba nádvořími, chodbami, sály, salonky a schodišti petrohradské Ermitáže a zároveň staletími ruských dějin. Při níž se můžeme kochat nesčetnými uměleckými díly a krásnými interiéry, obdivovat tisíce nádherných kostýmů – od šatů dam přes dvorní a vojenské uniformy až po livreje lokajů – či se nechat unášet tóny klasické hudby... nebo trpět příšerně monotónním a uspávajícím hlasem celou dobu nás a Markýze doprovázejícího Vypravěče – samotného režiséra. Ten dokáže spolu s technickým (před kameramanem však stejně hluboce smekám, odvedl skvělou práci) a vypravěčským pojetím filmu připravit pár velmi ubíjejících a nezáživných míst, kde je i vizuální stránka málo – to ale naštěstí není případ závěru snímku. Tam dojde (mimo velmi působivé audience perských vyslanců u Mikuláše I.) na tak velkolepou, okouzlující, oslňující a strhující plesovou scénu, která jen těžko bude hledat sobě rovnou. Ale kdo ví, třeba ji najde. Ovšem pokud jde o odchody z plesů... tam si tím vážně jistý nejsem. (x)

"The two basic items necessary to sustain life are sunshine and coconut milk. Did you know that? That's a fact. In Florida, they got a terrific amount of coconut trees there. In fact, I think they even got 'em in the, uh, gas stations over there. (...)" Buck a Rizzo jsou existence ne nepodobné Jeanu-Claudovi a Pierrotovi z Les Valseuses, od kterých se však naštěstí přece jen v něčem liší – jsou o dost sympatičtější. Nedají se sice označit za vyloženě sympatické postavy, ale vcelku jsem je chápal a nakonec jim i fandil. Asi to byla hlavně Hoffmanova zásluha, který "Ratsovi" skutečně vdechl (vkašlal) život, Voight byl herecky přece jen o něco méně výrazný (zato nezvykle mladý). Jinak mám pocit, že síla děje za ta léta už poněkud vyprchala a snímek by si objektivně zasloužil spíše tři hvězdy, ale díky jeho dokumentární hodnotě – vizuálnímu zachycení pár dalších střípků do mozaiky obrazu Ameriky konce 60. let, pěknému střihu (ten nijak výrazně nezastaral) a příjemné hudbě si ode mne odnese slabší čtyři. (♪♫) (♪♫)

"What am I? What is this? What am I in this?" Vivarium je fakt divný film. To je jisté. Ovšem je to dobrý nebo špatný film? Nevím. Pořád. A to nad tím už nějakou chvíli přemítám. Na jednu stranu bylo jeho sledování opravdu intenzivním zážitkem, který bych snad i trochu svatokrádežně přirovnal ke svým pocitům při Nicholsově Take Shelter, tísnivá a nepříjemná atmosféra na mne také působila velmi silně, našly se tu skutečně děsivé okamžiky i scéna, při níž jsem se neubránil dojetí... jenže pak přišlo finále, rozuzlení/"rozuzlení" a já se neubránil jistému pocitu zklamání, neuspokojení. I když ne hned, spíš až po chvíli, kdy už síla prožitku byla oslabená a já jsem začal pročítat tuto recenzi (a hlavně diskusi k ní). A najednou jsem zjistil, že snímek asi opravdu bude tím, čím se celou dobu zdál – "artovou alegorií koloběhu konzumní společnosti" (jak to zdejší obsah pěkně pojmenoval – škoda, že jsem si ho nepřečetl dříve), což pak potvrdilo i Finneganovo vysvětlení. Ani nevím, v co jsem vlastně doufal – v něco "méně banálního"? V němž metafory neznamenají, co znamenají, co nekončí tak, jak to vzhledem k logice scénáře skončit muselo? Eisenberg a Imogen Poots jsou dobrá ústřední dvojice (ač Imogen je herecky výraznější), "creepy little mutant" je skutečně děsivá, nepříjemná postava, tak jako realitní agent Jonathana Arise, kterého jsem snad ještě nikdy neviděl hrát "nedivné" postavy... Ohledně chování a vývoje charakterů Gemmy a Toma se domnívám, že je také něco pravdy na postřehu, který se objevil ve výše zmíněné diskusi – že se chovají více jako metafory než skuteční lidé v dané situaci. Což sice pravděpodobně odpovídá autorskému záměru, zdůrazňuje jej, ale stejně je to trochu rušivé. Podobně jako ta příliš malá hromádka hlíny... Na závěr chci ještě jednou poděkovat houdkovi442, neboť kdyby nebylo jeho, tak se na tento snímek asi nikdy nepodívám. Protože ačkoliv Vivarium bylo pro mne poměrně očekávaným filmem, jeho nepříliš nadšené ohlasy nakonec způsobily, že jsem o něj ztratil zájem. Což byla chyba... (♪♫) (♪♫)

"Bonsoir, Greta." "Benoit Tremet?" "Oui, c'est moi." I'm sorry, I don't understand French. "And I don't understand English." "What?" "I'm sorry, Greta, but this is my humour." "Okay..." (Bez Farrenova francouzského přízvuku to bohužel nezní nic moc... no, nevadí.) Girl Asleep je vážně ujetý snímek. I když možná ne dost? Ovšem začátek byl hodně povedený. Nápaditý, pěkně pastelový vizuál 70. let v duchu Wese Andersona zaujal, zvláště se mi líbilo zakomponovávání informačních titulků přímo do jednotlivých scén (ve formě nápisu na basketballovém míči, na budově školy, dveřích pokoje...). Postavy mi také vcelku sedly, ať už se jednalo o Gretinu rodinu – otce v šortkách a jeho vtipy u večeře, matku zjevně zoufale toužící po nějakém vzrušení v jinak poměrně nudném životě či sarkastickou sestru (a jejího přítele s fajn kombíkem); školní "mean girls" složené z od sebe zcela nerozeznatelných dvojčat Dawsonových a skvělé Maiah Stewardson nebo o Eliotta, Gretina nového kamaráda s krásnou výslovností jím často užívaného slova "awesome" (poslouchat pro změnu australský akcent byla fakt radost). Snová část dýchne na člověka atmosférou podobnou Alence v říši divů a jedná se o opravdu surrealistický zážitek, ale bavila mne méně než ta první. Je to svět plný podivných situací, prazvláštních tvorů, kteří jako by vystoupily přímo z knih o Mumincích, svět v přiznaných kulisách, pěkně odkazujících na skutečnost, že sledujeme adaptaci divadelní hry – kterou mimochodem napsal představitel otce Matthew Whittet. Tady jsem se také dočkal Tildy Cobham-Hervey, kvůli níž jsem se vlastně na Girl Asleep podíval. Ta hraje Huldru, tajemnou lesní bytost ze skandinávských pověstí a díky svému účesu silně připomíná Sylvii Hoeks v Blade Runnerovi 2049. Na konci snové pasáže dojde na zábavného francouzského zpěváka Benoita Tremeta, pořádně ujetou akci, štěkající trojčata a také na úplně nejlepší scénu v celém snímku, která skutečně dojme. Naneštěstí vlastní konec filmu je opravdu dost nijaký, vyznívá příliš do ztracena a ke všemu jsem ho moc nepochopil, takže na více než 3* to nevidím. (x) "I used to imagine that it was from a faraway realm. (...) A realm where anything could happen. Filled with mystical creatures and stuffed with untold treasures." "Whoa, sounds like the Vatican."