bratr.Milan

Nehodnotím Mélièse, ten je za pět hvězd, ale dokument o něm je standard za tři. První polovina se věnuje jeho životu a druhá objevování a restaurování jeho filmů, protože jako správný umělec v záchvatu zoufalství všechny originální negativy svých filmů v roce 1923 spálil. Naštěstí se asi osmdesát jeho filmů našlo v padesátých letech v Knihovně Kongresu v USA. Točil totiž na kamery se dvěma objektivy, takže měli dva originály. Jeden zůstal ve Francii a druhý putoval do Ameriky, kde z nich měl bratr Gaston Méliès dělat kopie pro americký trh. To ale kvůli patentovým válkám nevyšlo a filmy se zatoulaly. O tom pojednává druhá půlka filmu. Dokument je tak více o technických věcech a o umělecké stránce jeho filmů, nebo vůbec o jeho filmech se toho moc nedozvíme. Z asi pětiset filmů se do dnešních dnů podařilo objevit a zrestaurovat kolem dvou stovek z nich. Bohudíky za ty nadšence, kteří podstupovali hledání a titěrnou práci s poničenými celuloidy.

Zahalená postava kráčí v postapo světě. Režisér tento krátký film původně natáčel na podzim 2019 jako svůj absolventský studentský film na filmové škole v Torontu. Bohužel ho kvůli pandemii nemohl úplně dokončit. V září 2022 se k němu vrátil a opravil chyby. Kvůli tomu, že to bylo děláno jako studentský film a kvůli komplikacím, které s tím měli, dávám tři hvězdy, jinak bych dal dvě.

Asi nejvíce protiválečný film, jaký jsem kdy viděl. Claude Cloutier umí skvěle vyprávět pomocí obrazu. První světová válka byl konec všeho, konec ideálů mocenského vedení evropské politiky. Bohužel politici i lidé byli natvrdlí a potřebovali ještě druhou. Poté pyšní Francouzští pravicoví politici válku Alžírskou, pak další a další války studené i horké. Válka začíná v mém srdci v okamžiku, kdy přestanu hledat cestu k pochopení druhého člověka, když místo hledání Pravdy s láskou a pokorou, začnu prosazovat svoji pravdu. Válka začíná v mém srdci ve chvíli, kdy místo hledání skutečné Pravdy, začnu pravdu vlastnit a prosazovat tuto svou pravdu silou.

První Piavoliho dochovaný film, který natočil s „herci.“ v ordinaci svého otce. I když se ještě učí, už tady je vidět jeho styl, vytváří si svůj osobní žánr,, je to tak trochu hraný dokument, ale ne úplně. Nazval bych jej jako ztvárnění skutečnosti filmovými prostředky. (Pozor spoiler!) Pacienti čekají před zubařskou ordinací, a když se konečně ozve „Další!“ nikomu se dovnitř nechce. Nakonec jde nejodvážnější z nich, malá holčička. Uvnitř ordinace s ustrašenými pohledy sleduje tajemné prášky, ampulky a sadu "mučících" zubařských nástrojů. V záři zubařského reflektoru už přichází hlavní strůjce bolesti, pan doktor, který se přibližuje ke své oběti jako šelma. Ostatní pacienti v čekárně už slyší zlověstné zvuky a ustrašeně vstávají. Kamera odchází oknem ven, kam by nejraději utekli i všichni ostatní. Fine.

„Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!“ Úplně jsem slyšel tento rybářův křik na rybku, která sice vypadá jako Kabala, ale ve skutečnosti je zakletým princem a plní přání rybářovi sršaté ženy. Celkem věrná adaptace pohádky Bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě. Svobodná animace se mi líbí. Film je němý, jen s hudebním doprovodem.

Viděl jsem zatím tři filmy Franca Piavoliho a pokaždé to byl intenzivní zážitek, soustředění až meditace nad jedním aspektem lidství. Zaměří se na určitou část člověka, jeden lidský vesmír a pomocí kamery, zvláštního záběrování, střihu, hudby je schopen zprostředkovat krásné nebo hrozivé skutečnosti lidské duše. Využívá k tomu obyčejné události, například pohled na diváky sportovní akce (Evasi), pracujícího zemědělce a sbírání plodů (LʼOrto di Flora), nebo jako tady dětskou akci, kde dospělí, kteří nezapomněli na své dětství, pro ně připravili program. Děti kreslí, vybarvují zebu, běhají, naslouchají hudbě, ... Je vidět, že Piavoli nestudoval filmařskou školu, ale našel si sám, poučen jinými kvalitními tvůrci, jak pomocí kamery a střihu předat hluboké myšlenky. V obyčejných lidských činnostech svojí technikou objevuje skryté pravdy, archetypy, mýtické skutečnosti, lidskou duši a duchovní skutečnosti, nebo krásu. Je druhým filmařem, kterého jsem poznal, jenž umí používat a využívá detailní záběry lidských tváří, aby ukázal jejich duši. Ten první je Chris Marker. Je zvláštní, že téměř nikdo z tolika tisíců režisérů a kameramanů toto umění nepoužívá, nebo ho neumí používat. Obyčejný televizní dokumentarista, by tuto akci s dětmi natočil povrchně, zaznamenal by jen viditelné. Piavoli ale natočí důležité skutečnosti, které jsou očím neviditelné. Tímto ho řadím mezi největší filmové tvůrce po bok Chrise Markera, Ermanno Olmiho, Alaina Resnaise, … Je mi jedno, že většina uživatelů na zdejší platformě považuje za vrchol kinematografie po povrchu klouzající tvůrce, epické vypravěče krásně natočených stále stejných příběhů, jako je Tarantino, Nolan, Spielberg, Cameron, Jackson, Lucas, Bay, ... Taky se rád podívám na některé jejich dobré filmy, když se potřebuji odreagovat a nechat se ukolébat, ale pokud chci opravdu růst a rozvíjet svoji inteligenci, kreativitu a duši, tak musím hledat u tvůrců, kteří na této databázi mají velmi málo fanoušků. Teď jsem si Piavoliho přidal mezi oblíbené, a jsme jen dva. Dovolím si parafrázovat Exupéryho. Co je důležité, je uživatelům ČSFD neviditelné. :) Čest výjimkám. Na tomto filmu Franco spolupracoval se svým synem Mariem, který je také režisérem.

Velmi intenzivní až nepříjemný zážitek je tento „dokument.“ Říkal jsem si, kdy už konečně otočí tu kameru, abych věděl, na co se to dívají. Ale on ne! Napětí se stupňuje, s námi to nemůže dopadnout dobře. Piavoli, co tím chceš říct?! Mluvíš jenom k těm Italům, nebo k nám všem? Jak málo někdy stačí, abyste sdělili něco důležitého, ani u toho nemusíte mluvit. Francovi Piavoli stačilo, aby otočil kameru opačně, než to dělají jiní, soustředil se na detaily tváří a trochu si pohrál se střihem a zvukem.

„Ho conosciuto un contadino simile a quello del film. Si chiamava signor Cacaviello e lavorava nei campi di Massa Lubrense, vicino a Napoli. Ho trascorso un anno lì, aiutandolo a raccogliere limoni e olive. Ricordo con nostalgia quel periodo, il profumo e il sapore dei limoni freschi. Che ricordi!“ - My češi, nemáme takový cit, smysl a zaujetí pro vše, co roste a pro plody, které se dají zpracovat a konzumovat, jako lidé pocházející z vesnic jižní Itálie. Tento film to ukazuje přesně. Hlavní roli tu ale hraje zvuk.

Moc se mi líbila animace pozadí a barvy, ale animace postav a příběh šli úplně mimo mne. Nejspíš jsem nepochopil, co tím chtěl básník říci. Film je jeden z krátkých animovaných filmů projektu Happiness Machine.

Hyperrealistická CGI animace, která se ukazuje a okatě předvádí: „Podívejte se, co všechno dokážeme!“ Za mě je to úplně zbytečná práce, která je určitě stála spoustu času. Od chvíle, kdy se objevily díry v oknech, jsem čekal, jestli tam ukáží hyperrealisticky také, co ty díry v oknech způsobily. A nakonec, přesně tak, jak jsem předpokládal, to ukázali plavající v bazénu. Celou dobu jsem čekal, jestli budou mít odvahu to ukázat. Měli. Film, který se snaží ohromit vizuálem a překvapením. Překvapený jsem nebyl, protože jsem na to od začátku čekal a vizuál se mi nelíbil. Dvě hvězdy dávám za práci, kterou museli odvést.