bratr.Milan

Hokusai („Polárka“) jeden z mých nejoblíbenějších a vůbec nejlepších malířů světa. Dokument mu vzdává až nábožný hold.

Velmi smutný secesní film. Tedy alespoň pro lidi.

Ten čas tak rychle letí! Není-liž pravda? Člověk by si myslel, že uběhla jedna minuta a ona to byla léta.

Gabriel Veyre v jedné vesnice kdesi v Indočíně si sednul do rikši s kamerou a nechal se táhnout. Natáčí domorodce a děti, které za ním běží. Jedny s prvních „dokumentů“ z dalekých krajů.

Hodnocení těchto ani ne minutových záznamů reality je třeba brát s rezervou. Možná pokud člověk zná detaily a pozadí vzniku, může hodnotit náročnost, atd. Ale bez toho dávám těmto snímkům nějaký počet bodů, jen abych věděl, že jsem to viděl.

Nehledej v tomto příběhu logiku! Bůh prostě řekl, aby mu přinesli vodu a to je všechno! Neuvěřitelně svěže a vtipně vyprávěný indický příběh 93.-letým vypravěčem. P. N. K. Panicker, který nám vypráví v jazyku Malayalam. Je to otec Sureshe Eriyata zakladatele studia Eaksaurus, které stvořilo tento snímek. Ten je volným pokračováním filmu Kandittund! Ještěrka Arana (Sphenomorphus dussumieri), o které vypráví nemá český název, je z čeledi scinkovitých a rodu stínomilů a žije v Indii. Místní obyvatelé si o ní myslí, že její kousnutí zabíjí. Nikdy jsem tam nebyl, ale myslím, že je to trochu přehnané. Často máme v sobě strachy, které nemají reálné opodstatnění. Ale mistr P. N. K. Panicker říká: „Je zábavné poslouchat takové starobilé příběhy, co říkáš? - To si piš!“

Animáky indického studia Eaksaurus se mi začínají líbit. Objevuji indický humor. A schválně se přiznejte, jak vysoko na opico-metru jste vy. Já asi tak na třetím stupni.

Druhý film, který jsem od Filipa Diviaka viděl, je mnohem lepší, než ten o trpaslíkovi, jenž se slunil. Hudebníkovi bych ale doporučil, aby si s princeznou raději nic nezačínal a našel si obyčejnou slušnou holku. Nevěřím ani za mák té závěrečné princeznině proměně. Lidé totiž nezmění tak radikálně ze dne na den svoji povahu. Bohužel ani kvůli krásné hudbě.

Sledujeme obrazy lidových indických miniatur, které režisér doplňuje zvuky. Dovoluji si předpokládat, že běžný středoevropský divák Gita Govinda neocení, řekl bych, že ani běžný indický divák (ten má Bollywood). Amit Dutta, indický filmař, výtvarník, muzikant, teoretik estetiky a významný historik umění, točí pro rozjímavé přemýšlivé jedince, kteří se umí dívat kolem sebe a nedělá jim problém, zastavit se u nějakého uměleckého díla na půl hodiny, nebo nalouchat zvukům přírody, sedět na místě a obdivovat krajinu, či se dlouze modlit a meditovat v tichu. Podobný pocit, i když západním způsobem natočený, jsem měl u filmu Mlýn a kříž. Věřím, že film Gita Govinda bych ještě více docenil, pokud bych znal ty indické příběhy a mýty, které byli na malbách. Jako evropský divák jsem tak ochuzen o příběhovou a myšlenkovou stránku filmu a mohu obdivovat jen tu vizuální a zvukovou. - Tak jsem film v půlce zastavil a alespoň zprostředkovaně se nechal poučit wikipedií: Gita Govinda je básnické dílo hinduistického básníka Džajadevy z 12. století a je rozděleno do dvanácti kapitol. Líčí Krišnovu lásku k pasačce a dojičce krav Rádě, jeho nevěru a následný návrat k ní. Což je chápáno jako symbol odklonu lidské duše od její pravé věrnosti, ale nakonec se vrací k Bohu, který ji stvořil. Takže přece jen může poučení příběhu částečně pochopit i středoevropan a křesťan jako já.

Nu, zřejmě jsem nepochopil tuto padající myšlenku. Byla na mně příliš vysoká.