bratr.Milan

Takto, milé ČSFD děti, by měl vypadat profesionálně a krásně udělaný klasický televizní dokument, který vám řekne vše podstatné o probírané osobnosti, v padesáti minutách napěchovaných důležitými informacemi, v doprovodu přesných záběrů, bez zbytečností. Zvlášť musím pochválit skvěle vybranou hudbu a nákresy půdorysů, ze kterých vyrůstali plastické modely staveb. Pět historiků umění, kteří promlouvají o Santinim, jsou machři oboru a napíši jejich jména, protože si to zaslouží. Jsou to Vít Vlnas, Richard Biegel, Petr Macek, jeho myšlenky mě nejvíce zaujaly, dále Petr Beneš a Jiří Kroupa. Před pár dny jsem viděl v kině dokument Borromini a Bernini, který co se týká fakt, zoufale bledne před tímto dílem. Jakmile jsem zjistil, že v archivu ČT je film o Santinim, jenž byl našim českým Borrominim (jeho dílo ho fascinovalo, když jako mladík cestoval do Říma), bylo jasné, že se podívám i na tento dokument, abych se dovzdělal. Udělal jsem dobře. Jan Blažej Santini Aichel je jeden z našich nejvýznamnějších umělců architektů všech dob. Vidět film Víta Hájka, je jako, přečíst si kvalitní monografii.

Já mám prostě rád vzhled archaické grafiky, kdy počítače byli ještě v plenkách. Mona Lisa je, i když ne nejlepší, tak nejikoničtější klasické umělecké dílo od Leonarda da Vinci. Zde se setkává tato stará olejomalba s přicházejícím novým počítačovým médiem, navzájem se prolínají a je to prapodivný dialog. V sedmdesátých letech, kdy vznikl tento snímek, umělci experimentovali s vznikajícím médiem. My dnes máme nekonečnou škálu úprav, o které se jim ani nesnilo. S touto perspektivou je třeba se na toto dílo dívat. Macumoto ukazuje setkání starého a nového umění. Myšlenky, které to ve mně vyvolalo, si uložím do svých neuronových obvodů a pokusím se je zakomponovat do uměleckých prací a úvah o umění v budoucnu.

Vážně jsem to vydržel až do konce bez uhýbání a přeskakování. Tušil jsem, že se mi před očima bude celých 11 minut odehrávat to samé pořád dokola, bez nějakého zvratu, ale vydržel jsem. Copak se v dnešních filmech a seriálech často neděje to samé, jen zabalené do pěkného kabátku?! V Ecstasis jsou dva obrazové „příběhy“ doplněné několika kratičkými „podpříběhy“. Asi po třech minutách soustředěného sledování opakujícího se dění jsem pochopil, co to vlastně vidím, co se tam asi tak děje. Zbytek času jsem mohl uvažovat nad kinematografií. Jak tvůrci nemají jasnou myšlenku, ale stále jen opakují zaběhlé žánry, na kterých dělají kosmetické úpravy. Najde se jen málo těch, kteří kreativně přemýšlejí, jak pracovat se strukturou příběhu a vizuální kompozicí filmu. Nemyslím jen, aby film vypadal cool a epicky, to dělá spousta současných i uznávaných režisérů. Myslím to tak, že režisér pracuje s filmem jako sochař, co modeluje sochu z hlíny. Přemýšlí o rozvržení hmoty v prostoru, postupně sleduje jak vypadá dílo z různých pohledů, kde nechat vyniknout detail a kde ho naopak potlačit, aby celek vypadal dobře a správně vyjádřil myšlenku díla. U filmu režisér může přemýšlet, co vyvolává určitá kompozice obrazu, nebo barevnost, jaký to má vztah k celku, jak nasnímat rozhovory herců, aby záběrování podpořilo dialogy, a podobně...Tyto myšlenky mě napadaly při sledování Ecstasis od Macumota.

Myslel jsem, že to po chvilce vypnu, ale každou další sekundou mě to začalo víc a více fascinovat. Je to tak jednoduché, až je to geniální. Místo abych to vypnul, po chvíli sledování jsem naopak vypnul své obvyklé logické uvažování a nechal se vést obrazem. Řekl jsem si: „Věřím, že mi Tošio Macumoto tímto dílem nechce nějak ublížit.“ Byl jsem mile překvapený. Nemá příliš smysl popisovat, co se v tomto krátkém snímku konkrétně děje. Čím se to liší od spousty podobných experimentů jiných umělců, které se zdají být jen uměním pro umění? To nedokážu říct. Zdá se mi, jako by se celé tři minuty přede mnou odehrávala jedna čistá neměnící se myšlenka v měnících se obrazech léta. Možná se Macumoto snažil ukázat mezery mezi jednotlivými snímky, které naše oko není schopné zachytit. Ukázat nám to, co oku uniká. Možná.

„Ano, ano, Borromini je náš Milášek!!!“ Barokně natočený dokument, formou i emocemi. Hned po pár minutách pochopíte, že tvůrci jsou fanatičtí obdivovatelé díla i života Francesca Borrominiho. Dva příklady, které mluví za vše. Jeden z odborníků, kteří zde promlouvají vlastní jeho originální kresbu. Nestačí mu, aby nám ji ukázal na zdi, musí ji sundat, položí si ji něžně na klín jako ženu, laská se s ní a nábožně ji obdivuje. Když se mluví o Borrominiho smrti dokument ztichne a jsou nám postupně ukázáni všichni odborníci, jak smutně hledí. Vypadají jako by ho osobně znali a právě se dozvěděli o jeho skonu. Chybí už jen detailní záběr na jejich zvlhlé oči a slzu stékající po tváři. Bernini se objeví na scéně až ve chvíli, kdy vstupuje do života svého rivala. Odborníci sice přiznávají, že byl také velký umělec, ale Borrominimu sahá asi tak po pás, a co se týká jeho povahy, byl to intrikán a prospěchář, opak přímého a jen po velikém umění toužícího Borrominiho. Přesto jsem dal vysoké hodnocení. Že by byl Borromini také můj Milášek? Ne. Když přistoupíte na tuto jejich hru a pochopíte, že žádný dokument není objektivní, ale vždy ukazuje názor tvůrců (tady je jen extrémně vyhrocený), tak vám může něco dát. Právě to jejich nadšení stvořilo originální dokument. Připadal jsem si, jako bych se ponořil přímo doprostřed sporu dvou velkých architektů z pohledu jedné ze stran konfliktu. Teď prosím, aby fanoušci té druhé natočili podobný film o Berninim, a já mohl porovnat oba pohledy. Hraná část je tu pojata s barokní teatrálností. Někdy mi vadila, jindy přesně seděla. (Viděno v Kině ART v Brně.)

Bakalářský absolventský animovaný film Štěpánky Moudré je velmi silné svědectví a varování pro puberťáky, aby v létě při koupání v přírodě neskákali šipky do neznámé vody. Měl by se povinně pouštět na základních a středních školách. Díky tomu, že to nevzdal ani po ochrnutí a bojoval, funguje Jirkovo svědectví nejen jako varování, ale i povzbuzení k práci na sobě. Bílá animace na černém pozadí dobře doplňuje mluvené slovo a délka je tak akorát.

Jeden z lepších absolventských filmů filmové školy v Písku. Animace má svůj osobitý styl a duši, ne jako mnoho jiných na této škole, které až moc spoléhají na animační počítačový program. Příběh je jednoduchá alegorie na samozvané kritiky, kterým není nic dobré, jen jejich vlastní názor a chutě. Na pět hvězdiček jsou vlastně jen oni sami. Jen jejich vlastní osoba je může uspokojit. Závěr mě dost nečekaně překvapil a proto škrtám jen jednu hvězdu z hodnocení tohoto podniku, protože jsem si pochutnal na vlastní kritice tohoto chutného díla. Podle mého dobrozdání Andrea Kmecová může pokračovat v provozování svého čtyřhvězdičkového podniku.

Mám rád, když si tvůrci ve svých dílech kreativním způsobem pohrávají s časem a prostorem. Tady se protagonista dostane do prostorové smyčky. Představte si, že se nemůžete dostat z jednoho kousku ulice ať jdete kamkoli stále se před vámi objevuje stejná autobusová zastávka. To je k zešílení! Filmům hrající si s časem a prostorem sluší nejlépe krátkometrážní forma. Celovečeráky o cestování časem musí být opravdu kvalitní, aby obstáli. Sebemenší závan logického uvažování takové dílo dokáže rozbít, jako domeček z karet. Ale u krátkometrážních snímků si můžete užívat originální nápad, nebo myšlenky a úvahy, které vyvolává. To je i tento případ. Nádherně tu funguje snová logika.

Není dlouho co jsem to viděl a přesto si nepamatuji ani jedinou scénu, nebo gag. Zůstala mi jen mlhavá vzpomínka, že je to hloupý nezajímavý animovaný film. Nejspíš se odehrává na moři, ale nejsem si tím úplně jistý. Hraje tam smrtka a pirát. Ale kdybych před sebou neměl název a záznam v mém seznamu viděných filmů, tak bych řekl, že to mohl být klidně vězeň a pes. Chlapík měl tuším pruhované oblečení, a ten pes byl uvázaný u rozbité boudy, kterou tahal za sebou sem a tam... Nebo ne? Já vážně nevím! Asi už mám špatnou paměť.

Je vidět, že i když mladý Kubrick točí dokument, musí ho natočit jako hraný film. Tvůrce budoucích kvalitních hraných filmů se nezapře. Sledujeme rekonstrukci dvou obyčejných dnů v životě reverenda Freda Stadtmullera, jehož kostely jsou rozesety na více jak čtyřtisících čtverečních mil a proto zvolil nejrelevantnější cestovní prostředek. Neherci celkem dobře zvládají zahrát sami sebe a také Kubrik režii tohoto filmového cvičení. Líbí se mi ten plánovitě pozitivní pohled poválečných dokumentů se svou zvláštní dobovou atmosférou. Jako mají svou specifickou intonaci redaktoři současných televizních zpráv, tak měli svou nezaměnitelnou intonaci i filmoví komentátoři padesátých let. Podobným hlasem mluvili v Československu, ve Francii, nebo v USA, jen ten obsah byl jiný. Milí lidé dobré vůle, vezměte si příklad z reverenda Freda. Tak je třeba žít! Plnit si dětské sny, bavit se a zároveň tím pomáhat a sloužit druhým lidem.