bratr.Milan

Fajn dokument o fenoménu zvaném Beatles, i o jednotlivých mužích, kteří ho tvořili. - Ovšem z neznámých důvodů se téměř nic nedozvíme o muži jménem Ringo Starr. Proč?! - Film není nijak převratný, ale dobře informuje o vývoji kapely od vzniku do rozpadu s pár zmínkami o dalším osudu členů. Má jen hodinu, takže nemůže být moc podrobný, ale pro základní seznámení to stačí. Já jsem, kromě písniček a pár střípků událostí kolem kapely, neměl ucelenou představu o Beatles. Teď ji mám. Díky. - Bohužel technicky a kreativně je to průměrný dokument. Občas mě tu vadili repetitivní archivní záběry k mluvenému komentáři. Například jeden klučina, jásající fanoušek ve stejném záběru, se tam objevil snad pětkrát během stopáže, jako ilustrace k různým popisovaným událostem v jiných letech. Myslím si, že takových záběrů tam bylo víc, ale u davu jásajících fanynek si toho člověk nevšimne. Toho pravděpodobně tvůrci využili. To mi ale přijde jako líný přístup.

Natočit dokument o tom, že jedete z jednoho místa na druhé po rozbahněné silnici, to si mohou dovolit jen Hanzelka a Zikmund. Nenechají si poradit od místních, že v tomto období dešťů jsou vnitrozemské cesty na Sumatře nesjízdné. My jsme čeští kluci a nenecháme se odradit. Nejsme přece zhýčkaní slaboši! Kvůli těmto zážitkům jsme sem přijeli. Celou dobu sledujeme, jak zapadávají a dostávají se z bahnitých kaluží s čtyřtunovými auty, jak pomáhají cestujícím autobusovou linkou, kteří už jsou na cestě devět dní a bojují s bahnem. Naši kamarádi cestovatelé z Československa projeli z jednoho konce ostrova na druhý vzdálenost jako z Kyjeva do Lisabonu. Průměrná vzdálenost, kterou ujeli za den byla padesát kilometrů. Na konci dvacetiminutového dokumentu cítíme katarzi, když si auta i muži dávají očistnou koupel v křišťálově čisté vodě jedné řeky. Film je první z patnácti krátkých dokumentů z cesty po Indonésii.

Hrané pasáže tohoto dokumentu, i když je vidět, že si s nimi dali velkou práci, působí ochotnicky. Pro základní seznámení s historií dobytí Anglie je to dobré. Ideální pro puštění ve škole při hodině dějepisu, aby si děti neodnesli jen informaci, že v roce 1066 Anglii dobyl jakýsi Vilám Dobyvatel, ale měli i podrobnější informace zábavnější formou. Budou rády, že místo nudného výkladu, nebo písemky se dívají na film.

Viděl jsem jen díl s Audrey Hepburn. Byl to klasický průměrný televizní dokument s komentářem a ilustračními záběry, kterých můžete vidět v televizi stovky. O filmech a její filmové kariéře se tu mnoho nedozvíme. Dokument se soustředí na hereččino dětství za Druhé světové války, které bylo velmi traumatizující a ovlivnilo ji na celý život. Další pozornost pak je zaměřena na dobu, kdy opustila film a věnovala se charitativní činnosti v organizaci Unicef. O Audrey jsem mimo její filmy moc nevěděl, takže jsem se rád nechal poučit. Hodnocení  dílu: ***

Informacemi nadupaný dokument o jedněch krásných horách naší vlasti. Je v něm cítit láska k přírodě a k duchu hor. Ekologicky laděný závěr vyznívá hodně smutně a duše má zármutkem slzí. Vadila mi tu pouze hudba a hlas komentátora, který nezpřístupňoval dobře čtený text. Prostě jsem musel vynakládat větší pozornost, aby mě text zaujal. Ale chápu to, protože Viktor Kuna s kamerou a jedním kamarádem točí dokumenty o zajímavých místech a nemá peníze na zbyt, takže si přečte komentář sám a použije hudbu ze zvukové banky. Obdivuji ho za úsilí, které tvorbě věnuje. Vím to, protože natáčel svůj příští dokument náhodou na místě, kde žiji a před pár měsíci jsem s ním osobně rozmlouval. Takže mu přeji hodně síly a nadšení do další práce.

„Nevypít na Cejlonu šálek čaje, by byl asi stejný prohřešek, jako nevypít v Československu sklenici piva. A tož dnešní pozdrav z Cejlonu bude velmi adresně neadresný. Od výpravy všem vyznavačům čaje doma.“ Takže je to dokument pro mě, protože jsem vyznavač čaje a Cejlonský mám, hned po Phueru nejradši. Tento, za mě druhý nejlepší z dokumentů Hanzelky a Zikmunda z cest po Cejlonu, nám v úvodu poví krátkou historii čaje. V druhé části se podíváme na čajovou burzu a pod ruce ochutnávačů čaje. Ti určují kvalitu a rozhodují který čaj a za kolik půjde do ciziny. Úryvky z komentáře: „...Jen si u té velehory čaje představte maminčinu čajovou lžičku! Ale co naplat, břicho světa je něco nesmírně velkého a vypije mnoho čaje... 200 000 tun čaje si bere svět každého roku z Cejlonu. A jen na bedničkách s nejlepším čajem může být nápis PURE CEYLON TEA.“

Další dokument Hanzelky a Zikmunda z Cejlonu, který se vysmívá hinduistickým obřadům. Ukazuje obřady kolem řeky Menik Gangy v Katagamě o svátku boha války Skanda. Dokumentaristé jsou až zděšení a s neskrývaným opovržením se vysmívají všemožným obřadům. Jak jen mohou i v dnešním věku rozumu, obětovat zápalné oběti ohni, nejen prosťáčci, ale i vysokoškolsky vzdělaní lidé?! Pro jejich socialisticky materialistický pohled je každé náboženství nesmysl. Ano spousta těch projevů a obřadů jsou nesmyslné a často nebezpečné, ale nedá se to všechno házet do jednoho pytle, jak to tvůrci dělají. Je vidět, jak je provokují některé nevysvětlitelné úkazy, které natočili a jež tyto obřady provázejí. Cítí potřebu nám „vědecky“ vysvětlit jak je to ve skutečnosti. Ano, věšení se na háky za kůži, nebo chůze po žhavém uhlí je hloupost a z náboženstvím a duchovním životem to nemá moc společného. Ale "vědecké" vysvětlení tvůrců je srandovní. Jak je možné, že polovina ze 70 lidí přešli přes dlouhé pole rozžhavených uhlíků bez popálenin? Naivně se nás snaží přesvědčit, že je to proto, že měli mokré nohy a na uhlících byla vrstva popela, která je chránila a měli prostě štěstí. Dokument samotný je opět nádherně natočený a je radost se dívat jak je každý záběr vymazlený.

Zatím nejlepší z krátkých dokumentů Hanzelky a Zikmunda z cesty po Cejlonu v roce 1962, který jsem viděl. Odehrává se na nejsevernějším Jápanánském poloostrově a skrze palmyrovou palmu podává kritiku nesmyslného hinduistického kastovního systému. Ukazuje nám Tamilce z palmyrové vesnice. „Celá jejich osada je darem palmy. Na palmových sloupech sedí konstrukce z tvrdých palmových trámů, svázaných palmovým provazem. Pletivo palmových listů drží na palmových řapících. Z palmy je košťátko zastrčené za trámem, z palmy je vějíř i rohože na spaní, nákupní kabely i prostorné rohože na dvorku, kde se na slunci suší maniok. Z palmových listů a provazů je i plot kolem každého stavení. Palmyra dává člověku domov a lože, dává mu jíst a pít, dává mu všechno.“ Nikdo z nás už dnes nežije v tak úzkém spojení z přírodou, a přesto Tamilové jako v ráji nežijí. Svazuje je hinduistický svět kastovního zřízení. Existuje tu množství po sobě jdoucích kast, ty vyšší se štítí těch nižších a přesto žijí z jejich otrocké práce. Nízká kasta thatcherů pracují jako tesaři, otesávají palmy, jsou nedotknutelní. Vyšší kasty se jich prostě ani nedotýkají. Muži kasty Nalava sbírají palmové víno „Toddy“ kvašenou šťávu z květů palmy. Příslušníci podkasty Pahlů otročí na poli a zakopávají staré palmové listy do země jako hnojivo. Pahlové a Nalavové spolu s rybáři živí celý severní poloostrov Cejlonu a přece nesmějí do chrámu, nesmějí čerpat vodu z veřejných studní, nesmějí do čajoven, k holičům z vyšších kast a dokonce ani jejich prádlo se nesmí mísit s prádlem urozenějších. Košíkáři jsou také opovrhovaní, jejich práce je opovrhovaná, protože surovina pochází z nedotknutelné palmyrové palmy. Jak ironické, palma která je všechny živí a lidé, kteří ji opracovávají, jsou opovrhovaní. Přidám tu svoji osobní zkušenost. Před pár lety jsem žil určitou dobu v Itálii v domě s několika mladými Indy. Jeden z nich Sidžou (nevím jak se jméno správně píše) pocházel z odlehlé pralesní vesnice, kde ještě před 15 lety neměli ani elektřinu. Dnes tam mají téměř všichni chytré telefony a natáčejí videa z pralesa, které dávají na YouTube. Vývoj v Indii jde nepřirozeně rychle kupředu a v této vesnici přeskočili ze středověku rovnou do věku informačního. Sidžou je přirozeně fyzicky silný a odolný kluk, neuvěřitelně pracovitý a učenlivý. Jako by to byla jeho přirozenost pracovat a sloužit druhým.Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, že ti kluci jsou z různých kast. Někteří se chovali trochu jako šlechticové a druzí jako sluhové. Nebylo to poznat na první pohled až po nějaké době života s nimi mi to došlo. I když už nejsou v Indii a žijí v Evropě, tak stále je v nich nějak zakořeněný ten kastovní systém.

Velká pardubická po cejlonsku. Uvidíte závody poníků, volů a hlavně osmitunových slonů kteří tryskem kráčí po závodní dráze. Humorný komentář trefně sedí k odlehčené atmosféře závodů. Dokonalá kamera a jednoduchý příběh nám se zaujetím přiblíží tento závod století.

Tady si filmaři odpustili uštěpačné poznámky jako u jiných dokumentů z cesty po Cejlonu a ukazují průvod slonů na festivalu bez ponižování náboženství a to se mi líbí. Mají samozřejmě lehký nadhled cizinců, ale to mi nevadí. Nejkrásnější jsou tu záběry slonů, které jejich majitelé koupají v řece, aby byli čistí na slavnostní průvod. Díky černobílé kameře vypadají jako vyřezaní z ebenového dřeva.