Zapomenutí

Syrové, depresivní… Buñuel překvapivě natočil v podstatě normální realistický film se skvělou kamerou. Možná až moc realistický. Pro někoho, kdo si Buñuela spojuje se zábavnými surrealistickými hříčkami, to musí být velké překvapení. Na tomhle dílu je ale i tak znát autorův rukopis. Krátká surrealistická snová pasáž a kamera jsou nezaměnitelné. Zapomenutí disponují silným příběhem, kde občas člověk lituje i toho největšího hajzla, když líčí jak vyrůstal. V životě také není nic čenobílé. Matka nesnáší nesnáší svého syna, malého kluka, z jehož pohledu je příběh vyprávěn, a pak se diví, co z něj vyrostlo, když i četník na policejní stanici pro něj má víc pochopení než ona. Kdo by něco takového neznal z vlastního okolí. Stačí kouknout na matky, řvoucí na své malé caparty, o které se nechtějí starat. Co z nich s takovou výchovou může vyrůst jiného než povaleči, kriminálníci a hajzlové? Obzvlášť když je doba zlá a lidé si stěží vydělají na jídlo. V tomhle prostředí se poctiví lidé stávají ohroženým druhem. Co se stane, když se někdo chce polepšit? (29.12.2008)

Bunueluv realisticky pohled na zle vyrostky prezivajici ve slumu Mexico City. Je to nadcasove a nekompromisni, prijemne kratka stopaz, funguje to mnohem lepe, nez ultra-prehodnocene Mesto bohu, ktere prave z tohohle Bunuelova kousku hoooodne cerpa, nicmene koukam, ze prepalene hodnoceni maji oba filmy. Vypada to, ze bezna populace ma slabost pro silne nesympaticke spratky poflakujici se v chudinskych ctvrtich a hrajici si na gangstas. Me je tohle tema i prostredi naopak proti srsti. 6/10 (06.03.2012)

Celým beznadějným naladěním, kdy se všechno dobré ukáže být špatným a všechno špatné může být leda horším, jsou Zapomenutí ještě méně radostnou podívanou než snímky neorealistické nebo Truffautova obžaloba hlouposti (některých) dospělých Nikdo mě nemá rád. Jedinou potěchu skýtá zapomenutým uzmutí potěchy druhých: trápení beznohého nebo radost z ukradeného žvance. Dickensovsky prostý příběh je obohacen propojením s podvědomím hlavního hrdiny. Zvláštní postavení zaujímá jeho surrealistický sen, spojující přítomnost s minulostí a budoucností a navíc umožňující freudovskou interpretaci s flákotou masa coby symbolem potlačeného chtíče: jídlo a sex, co taky jiného, když máte hlad a jste chudí. Nechybí ani zárodky Buñuelova oblíbeného rýpání do církve. Starý slepý mrzák během zajišťování dveří dřevěnou závorou připomíná ukřižovaného, přičemž těsně předtím obtěžoval nezletilou dívku a těsně potom si jde „užít“ cinkot vyžebraných peněz. Většina těch nejhorších prohřešků se pro změnu odvíjí v popředí rozestavených moderních budov. K jejich dokončení jakoby scházelo lidské poznání elementárních pravd o mravním životě. Teprve po překonání duchovních strastí mohou začít řešit materiální záležitosti. 90% Zajímavé komentáře: jojinecko, ScarPoul (18.12.2009)

Nedávno jsme viděl další dokument o amerických vězních za těžké přečiny, a jejich asociálním chováním, které podle odborníků je způsobeno poškozením mozku nebo jeho deprivací v raném dětství (v obou případech se prostě nevytvoří neuronové spoje, které podmiňují empatii, tedy schopnost vcítit se do stavů jiné osoby - to mám zase z jiné literatury). Závěrem tohoto dokumentu byla úvaha, zda tyto lidi neodhalovat a neizolovat ještě předtím, než něco provedou... Džajbo je právě tím případem, dokonce obecným prototypem. Buñuel sice natočil svůj film v Mexico City, ale hned uvádí, že o město nejde, že je tomu tak všude, kde se chudoba snoubí s nechutí ke každodenní práci, které pak plodí zločin. A když se najde vhodný katalyzátor (svůdce, ďábel), pak jsou tím požehnány celé komunity.... Pozn.: Všichni moji oblíbení recenzisté zde poukazují na kontext evropského neorealismu. Správně - Luis Buñuel zůstal přese všechno evropským realistou, neorealistou a surrealistou (i zde jasně patrným - nejsubtilněji možná ve scéně se slepcem, jeho chtíčem a jeho penězi; nepředjímá tím Ernesta Sábata?). (27.11.2015)

Ach, jak já ten realismus ve filmu nesnáším. A když se to ještě spojí se sociální kritikou - ajaj, to mám pak problém film vůbec dokoukat. V podstatě jsou Zapomenutí takovým Buñuelovým Ken Parkem z padesátých let: podívejte se, jak je lidstvo zkažené, i malé děti páchají takovéhle hrůzy a může za ně nedostatek rodičovské lásky. No jo, ale tenhle věčný problém se nevyřeší točením podobných filmů, protože kdo je parchant nenávidící své dítě, ten se na podobný film s největší pravděpodobností nepodívá. A tak se film úplně míjí účinkem. Ovšem nejvíc mě baví zdejší komentáře, jakože "ano, přátelé, toto je pravá surová realita!", jako by všichni hodnotitelé prožili dětství v padesátých letech v Mexiku a věděli naprosto přesně, jak to tam tenkrát vypadalo. Jsem zvědavý, jestli o Ken Parku budeme za pár let říkat "ano, to je ta pravá surová realita, přesně takhle to v Americe počátku 3. tisíciletí vypadalo!". (07.12.2009)