Zapomenutí

Zapomenutí v zcela okrajové čtvrti velkoměsta, oddávající se uprostřed bídy kriminalitě v již dětském věku... Tuším, že jde o hodně oceňovaný snímek, vnímám jeho historickou a výpovědní hodnotu, ale zestárl za těch 70 let natolik, že je dneska pro jednoho našice daleko víc "pouze zajímavý", než vyloženě strhující. Nemůžu říct, že by mne mnohé scény dětských kriminálníků (ať už během nekontrolovaných toulek městem nebo v konfrontaci s policií) neoslovily, ale spíše šlo o vybrané momenty, než celek, u nějž jsem se občas pral se znuděním. Variace na italský neorealismus v poválečném exotickém Mexiku je fajn, Buñuelovi nemožno upřít obrovské sociální cítení a znalost prostředí, ve kterém v tomto období žil a natáčel, ale film jaksi postrádá tu správnou atmosféru hodnou podobně založeného filmu. Ve svých pozdních filmech si Buñuel zakládal na tom, že nevyužíval žádnou scénickou hudbu (pokud nešlo o scénu s vystoupením orchestru či hudebníků) a musím říct, že po zhlédnutí tohoto filmu, kde každou chvíli hučí mocné symfonické tóny (jež mě dost rušily), jeho neskorším záměrům zcela rozumím. ;o) Naopak zde Buñuel neopomněl svou zálibu v surrealistických snech, bez nichž bych se v tomto případě výjimečně snad i obešel. 60% (23.06.2020)

Moralizující sociální drama s nadčasovou tematikou života mladistvích potácejících se na okraji mexické společnosti. Surovost některých scén je svojí čistotou až nezdravě přitažlivá. Celkově je průnik vizuální přirozenosti a buňuelovského surrealismu hlavním plusem celé téhle facky vykořisťovatelské společnosti. Hra se světlem a stínem je tady hlavním a bohužel snad i jediným nevyděračským faktorem užitým k vytváření atmosféry. U filmu jako celku postrádám hloubku - ten občasný soucit, který měl být předpokládám vyvolán, se nedostavil. Pohoršení, nebo snad mrazení v zádech už vůbec ne... Možná to bude tou neuveřitelnou uvědomělostí těch "zapomenutých", tou jejich přehnanou nezlomností a zvířecí oddaností - mnou tahle kritika prostě nijak nepohnula. (25.11.2009)

Zdá se mi, že tento film časem zvětral, že doba na takové snímky už je pryč. Od doby jeho vzniku byly natočeny mnohé podobné, ale hlubší, komplexnější, se kterými Zapomenutí ve vzájemném srovnání už neobstojí. Zůstali černobílí i co do obsahu a tato vyhrocená povrchní polarita jako by časem stále víc vystupovala na povrch. (22.03.2009)

Celým beznadějným naladěním, kdy se všechno dobré ukáže být špatným a všechno špatné může být leda horším, jsou Zapomenutí ještě méně radostnou podívanou než snímky neorealistické nebo Truffautova obžaloba hlouposti (některých) dospělých Nikdo mě nemá rád. Jedinou potěchu skýtá zapomenutým uzmutí potěchy druhých: trápení beznohého nebo radost z ukradeného žvance. Dickensovsky prostý příběh je obohacen propojením s podvědomím hlavního hrdiny. Zvláštní postavení zaujímá jeho surrealistický sen, spojující přítomnost s minulostí a budoucností a navíc umožňující freudovskou interpretaci s flákotou masa coby symbolem potlačeného chtíče: jídlo a sex, co taky jiného, když máte hlad a jste chudí. Nechybí ani zárodky Buñuelova oblíbeného rýpání do církve. Starý slepý mrzák během zajišťování dveří dřevěnou závorou připomíná ukřižovaného, přičemž těsně předtím obtěžoval nezletilou dívku a těsně potom si jde „užít“ cinkot vyžebraných peněz. Většina těch nejhorších prohřešků se pro změnu odvíjí v popředí rozestavených moderních budov. K jejich dokončení jakoby scházelo lidské poznání elementárních pravd o mravním životě. Teprve po překonání duchovních strastí mohou začít řešit materiální záležitosti. 90% Zajímavé komentáře: jojinecko, ScarPoul (18.12.2009)

Sonda do každodenního života dětí a dospívajících patřících k té nejchudší, nejšpinavější vrstvě mexické společnosti. A že se na ni vůbec nedívalo dobře. Hlavní hrdinové tak jako spousta dalších jejich vrstevníků jsou už předem odsouzení k chudobě, neúspěchu, přežívání. A v jejich případě i k náběhu na kriminální dráhu. Ne proto, že by byli ve své podstatě zlí a rodili se již jako zločinci, čistě proto, že mají velmi mizernou naději na lepší život, a žádná odměna za příkladné chování je rozhodně nečeká. Pro takhle demotivované a vlastním společenským statusem izolované, vyděděné jedince pak není nic jednoduššího než krást, ničit či dokonce šáhnout někomu na život. Třeba jako v případě El Jaiba, ukázkového spratka rostoucího pro šibenici. Oproti němu mladší Pedro ještě špetku naděje má, a dokonce dostane i příležitost, jenže okolnosti společně s minulostí mu dají znovu pocítit krutou realitu jeho života...Velmi realisticky působící film, který se mnou dokázal emocionálně hnout, a nepotřeboval k tomu ani žádné speciální filmové serepetičky, silné 4*. (02.08.2022)